Maďaři přesídlení z města Gúta (dnes Kolárovo) na nádraží v Mladé Boleslavi (1947) FOTO: wikimedia / National Archives of Hungary Budapest
FOTO: wikimedia / National Archives of Hungary Budapest
S koncem druhé světové války dovedly zákruty politických dějin Československo na stranu vítězů a Maďarsko na stranu poražených. A Němcům z vítězného Československa a Polska i poraženého Maďarska přinesly tzv. odsun do Spojenci okupovaného Německa. Stejný osud chystal prezident Beneš ve stejný čas i československým Maďarům. Jenže mu to nevyšlo.
Benešovým příjmením označené poválečné dekrety jsou proslulé. Byl to mimo jiné čas, kdy všem Čechoslovákům, kteří při sčítání lidu v roce 1930 uvedli jako svůj rodný jazyk němčinu nebo maďarštinu, zkonfiskoval československý stát v červnu a říjnu 1945 pouhými dvěma, resp. třemi paragrafy dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. všechen majetek.
A dekretem č. 33/1945 Sb., promptně podepsaným den poté, kdy Spojenci vydali Závěrečnou zprávu o Postupimské konferenci řešící první zásady poválečného uspořádání, přišli tito včera českoslovenští státní příslušníci o československé občanství a ze dne na den se stali cizinci ve své vlasti.
Zatímco Benešem nachystaný osud československým, polským a maďarským Němcům Spojenci odevzdaně přijali – „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit“, uvedl v lednu 1946 americký prezident Harry S. Truman – odsun československých občanů maďarské národnosti ani propadnutí jejich majetku v náhradu za utrpěné válečné škody neschválili. Jenže Benešovy dekrety už byly na světě. A kdyby jen to.
Na Slovensku, v domově většiny Čechoslováků maďarské národnosti, prezidentské dekrety už od 1. září 1944, kdy Slovenská národní rada vydala nařízení o převzetí veškeré moci na Slovensku, nijak zvlášť neplatily.
Aby to bylo úplně jasné, rozhodla SNR dne 30. dubna 1945 Nařízením č. 30/1945 Zb. n., o zákonodárné moci na Slovensku, že bude zákonodárnou moc sice vykonávat „v duchu upřímné shody s prezidentem republiky“, ale opravdu jen ona sama. V té době bylo Československo fakticky dvojstátím.
Ne že by osvobozované Slovensko svým rodilým Maďarům nějak fandilo. Podle Košického vládního programu, který po příchodu na československé území schválila tehdejší vláda 5. dubna 1945, bylo dohodnuté mimo jiné bezodkladně zajistit a pod národní správu převést majetek zrádců, Němců, Maďarů a kolaborantů s výjimkou německých a maďarských antifašistů.
Proto Slovenská národní rada v srpnu 1945 vydala vlastní konfiskační Nařízení č. 104/1945 Zb. n., obsahem podobné tomu „československému.“ To se ale uplatňovalo laxně, a navíc bylo po tři čtvrtě roce 14. května 1946 změněno Nařízením SNR č. 64/1946 Zb. n., značně zužujícím rozsah konfiskovaného majetku. Avšak ani to se horlivě nepraktikovalo.
Jistým, a jak prokázal čas nijak žádaným řešením Benešových, Spojenci v Postupimi zkřížených maďarských plánů, měla být v Budapešti na konci února 1946 uzavřená Dohoda č. 145/1946 Sb. o výměně obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem. Podle ní nejenže mohli odejít maďarští Čechoslováci do Maďarska a českoslovenští Maďaři do Československa dobrovolně, ale zejména se vším kupodivu nezkonfiskovaným majetkem i s finanční náhradou za v původní vlasti zanechané nemovitosti. O jednom ani druhém se odsouvaným československým, polským a maďarským Němcům nebo Čechům prchajícím z už ztracené Podkarpatské Rusi nemohlo ani zdát.
Jenže ani za těchto ne snad velkorysých, spíše poctivých podmínek nebyl zájem o přesídlení do a z Maďarska nijak velký. Po odchodu 90 tisíc československých občanů maďarské národnosti a okolo 60 tisíc osob z Maďarska na Slovensko zůstalo na území Československa přibližně 470 tisíc občanů národnosti maďarské a v Maďarsku asi 400 tisíc Slováků.
V červnu 1946 vedly tyto počty vládu k usnesení o tzv. reslovakizaci, která měla ochránit početné maďarsky mluvící obyvatelstvo jižního Slovenska. Za dobu své existence přijala Reslovakizační komise téměř 140 tisíc přihlášek týkajících se 450 tisíc osob.
Z toho 84 tisíc osob uvedlo československou národnost už při sčítání lidu v roce 1930 a reslovakizaci nepodléhalo, 81 tisíc osob bylo z různých příčin odmítnuto a 366 tisíc osob bylo vyřízeno kladně, ale i tak se po normalizaci poválečné situace většina reslovakizovaných vrátila ke své původní maďarské národnosti.
Benešův neúspěch na maďarském poli se uzavřel 14. října 1947, kdy na Pražském hradě vlastnoručně podepsal vítěznými mocnostmi stvrzenou Mírovou smlouvu s Maďarskem č. 192/1947 Sb., která za válečnou i poválečnou anabází Maďarů v Československu a za mnoha dalšími, zejména majetkovými a územními nároky udělala tlustou čáru. Připomeňme, že s prohravším Německem, s nímž Spojenci zrušili válečný stav v roce 1951, Československo ani za časů Benešových ani za jeho následníků dodnes neuzavřelo mírovou smlouvu.
Nedokázala-li tehdejší politická reprezentace vysídlit československé Maďary za státní hranice, alespoň tak činila v rámci hranic vnitrostátních. Nejen vlastním Maďarům dávala výhodné nabídky nabytí majetku po již odsunutých a zkonfiskovaných československých Němcích, paradoxně podle stejných konfiskačních dekretů, podle nichž měl státu původně propadnout i jejich majetek.
Také proto se tehdy v českém pohraničí rozezněla namísto němčiny i maďarština. Letnímu pocestnému se právě takový příběh může připomenout v rozhovoru nad pizzou Sudetka s majiteli stejnojmenné pizzerie v srdci Broumova, kdysi bohatého města, které po konfiskaci a vysídlení Němců zelo prázdnotou, a ani dnes to v něm není o mnoho lepší.
Na poválečném československém území však tehdy stále žilo na půl milionu obyvatel maďarské národnosti, ztrativších československé občanství zbrklým letním dekretem z roku 1945, kteří de iure neměli právo žít v Československu. Toto zhojil až zákon č. 245/1948 Sb. o státním občanství osob maďarské národnosti ze 17. listopadu 1948, který podepsal vyučený truhlář a Benešův už šestý měsíc sloužící prezidentský následník Klement Gottwald.
A pro rovnováhu připojme, že stovky tisíc neodsunutých a zde žijících Čechoslováků německé národnosti se definitivního vrácení ztraceného československého občanství dočkaly až 7. května 1953 speciálním zákonem č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby – doplňme, že právě a jenom německé národnosti – nabyly toho dne československé státní občanství zpět. Tentokrát jej ovšem signoval vyučený kameník jako další Benešův a Gottwaldův prezidentský následník, a sice Antonín Zápotocký.
Ing. Petr Javůrek je předsedou spolku Enfant terrible Tchéquie, jehož účelem je i pomoc osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy.
