Španělská exkláva Ceuta v severní Africe FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
KOMENTÁŘ / Lze předpokládat, že o Ceutě do minulého týdne nejen v Česku většina lidí nikdy neslyšela. Toto město s pouhými 83 tisíci obyvatel a rozlohou 18,5 kilometrů čtverečních se rozkládá na severoafrickém pobřeží a po staletí patří ke Španělsku, což z něj zároveň dělá součást Evropské unie. Ceuta je ovšem zcela obklopena územím Marockého království, které si na ni klade nárok již od konce francouzského protektorátu v roce 1956 – stejně jako na Melillu, jež se pro změnu nachází nedaleko hranic s Alžírskem.
Jelikož jsou Ceuta i Melilla výspami Španělska, které je nesrovnatelně bohatší než Maroko i všechny africké země v okolí, stávají se obě města opakovaně cílem migrantů hledajících lepší život. Za normálních okolností jde za celý rok o několik tisíc lidí, což je množství, se kterým si umí Španělé poradit – Ceuta i Melilla jsou obklopeny ochranným plotem a strážnými věžemi. Minulý týden se však situace nečekaně vyhrotila, když do Ceuty v průběhu pouhých tří dnů vtrhlo nejméně padesát tisíc migrantů, kteří vyděsili místní obyvatele a vyvolali šok napříč evropskou politickou scénou.
Drtivá většina migrantů se už o pouhý den později vrátila zpátky do Maroka a španělské bezpečnostní složky se od té doby snaží pochytat zbývajících několik stovek lidí, kteří se často schovávají v bizarních úkrytech. Akutní krize je tedy zažehnána, přesto však stojí za to se ptát, co ji vlastně vyvolalo a zdali by se mohla znovu opakovat.
Oficiální výklad Španělska a Maroka
Oficiální verze španělské i marocké vlády je následující: viníkem masového narušení španělské suverenity jsou pašerácké gangy, které na sociálních sítích rozšířily informaci, že je na druhé straně hranice čeká vřelé uvítání.
„V pozadí stojí účelový výklad rozsudku Nejvyššího soudu mafiemi obchodujícími s lidmi, podle kterého nelze uplatit návrat osob přes hranice v případě, že vstoupí na naše území po moři,“ vysvětloval španělský premiér Pedro Sánchez. „Zdá se, že tento výklad rozsudku se rozšířil jako lavina a vyvolal příval takového rozsahu a rozměrů, jakého jsme byli svědky.“
Španělský premiér naráží na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června, podle něhož orgány nemohou migranty přicházející po moři vyhostit bez řádného řízení jako to dělaly doposud. Zejména mimo Španělsko byl za viníka pro změnu označen sám Sánchez, který navzdory hlasité kritice domácí opozice i evropských partnerů zahájil proces legalizace statisíců nelegálních přistěhovalců.
O příležitost stát se legálními rezidenty se nakonec přihlásilo více než milion lidí, přičemž dvě třetiny pochází z Latinské Ameriky, na třináct procent je ale právě původem z Maroka. Sánchez dal podle kritiků tímto způsobem obyvatelům severní Afriky najevo, že jsou dveře jeho země a potažmo Evropy otevřené a dále posílil už tak existující migrační tlaky, které se dnes většina evropských politiků pokouší naopak ze všech sil oslabit.
Marocká hybridní operace
Je bezpochyby pravda, že na marockém území dlouhodobě operují pašerácké gangy, které těží z poptávky místních obyvatel i přítomnosti statisíců imigrantů ze Subsaharské Afriky. Stejně tak platí, že se zvláště mezi samotnými Maročany na sítích delší dobu šířily fámy o tom, že je cesta do Španělska díky rozhodnutí soudu a Sánchezovým krokům snazší než dřív, což pro nezaměstnanou mládež bez perspektivy představuje nemalé lákadlo.
Představa, že by se takřka ze dne na den daly do pohybu desetitisíce lidí doslova z celého Maroka bez vědomí tamních bezpečnostních složek, je ale zcela naivní a vypovídá o neznalosti tamních poměrů. Maroko je totiž na rozdíl od sousedních zemí relativně fungující stát, který si umí efektivně – a často i značně brutálně – vynutit pořádek a ochránit hranice.
Marocké bezpečnostní složky tedy musely rychle narůstající vlnu migrantů do Španělska přinejmenším ignorovat a spíše je do nějaké míry koordinovaly, jak naznačují množící se důkazy. Už minulý týden se na sítích objevila řada videí ukazujících kamiony naložené lidmi, které maročtí policisté buď nechávají projet, nebo je rovnou úkolují. Deník The New York Times zároveň přinesl ověřená svědectví osob, které měly k překročení hranice do Ceuty přímo navádět maročtí policisté a ukazovat jim cestu. Španělská média pro změnu přišla se zjištěním, že měli být mezi masou migrantů infiltrováni příslušníci marockých tajných služeb.
Šlo by tak o zopakování již prověřeného scénáře z roku 2021, kdy Ceutu nečekaně zaplavilo deset tisíc migrantů právě s posvěcením marockých úřadů. Zároveň se jedná o v podstatě o stejný způsob hybridní války, se kterou se musí už roky potýkat Polsko, jemuž pro změnu sváží na hranici migranty Bělorusko, a dokonce je vybavuje prostředky k překonání polského pohraničního plotu.
Maroko versus Alžírsko
Zatímco důvody běloruského zaplavování hranice migranty jsou pro českého čtenáře srozumitelné, může se podivit, proč by Maroko podobným způsobem postupovalo proti Španělsku. V pozadí je třeba hledat letité soupeření Maroka s Alžírskem, které se týká zejména Západní Sahary – tedy dříve španělského koloniálního území, které Marocké království obsadilo mezi lety 1976-1979 a od té doby se intenzivně snaží tento zábor legalizovat v očích mezinárodního společenství.
Alžírsko naopak finančně, vojensky i politicky podporuje saharské separatisty v čele s takzvanou Frontou Polisario, která usiluje o vyhlášení formálně samostatného – ovšem na Alžírsku bezpochyby závislého – státu. Spor se přitom nevede o pouhý kus pouště, ale o území nesmírně bohaté na fosfát a nejspíš i na ropu, jejímiž zásobami jinak Maroko na rozdíl od Alžírska neoplývá.
Španělsko se v mnoha ohledech nachází v kleštích mezi zájmy obou soupeřících severoafrických zemí: Alžírsko je totiž jeho hlavním dodavatelem zemního plynu, zatímco Maroko sousedí právě s Ceutou a Melillou, což mu poskytuje unikátní možnost vyvíjet na Španělsko migrační tlaky. Jakékoli výraznější sblížení Španělska s Alžírskem se setkává s marockou odvetou, jejíž součástí bývá právě i uvolnění kontrol v blízkosti Ceuty a Melilly a následné zaplavení obou měst migranty.
V roce 2021 se stal rozbuškou fakt, že Španělsko umožnilo převoz nemocného šéfa Fronty Polisario do nemocnice ve městě Logroño, zatímco letos šlo zřejmě na reakci na Sánchezovu první oficiální návštěvu Alžírska po mnoha letech a opětovnou aktivaci smlouvy o přátelství mezi oběma zeměmi. Marocká vláda se navíc tentokrát mohla spolehnout na nové a mocné spojence, zejména USA pod vedením Donalda Trumpa, se kterým se výrazně sblížila od jeho návratu do funkce.
Maroko mimo jiné patřilo mezi první signatáře jeho Rady míru, za což na rozdíl od mnoha jiných zemí zaplatilo požadovanou miliardu dolarů, a po Trumpovi dokonce pojmenovalo dálnici. Blízcí spolupracovníci prezidenta Trumpa začali výměnou za tyto kroky zpochybňovat španělskou suverenitu nad Ceutou a Melillou a Spojené státy také potvrdily již dříve deklarovanou podporu marocké kontroly nad Západní Saharou. Na obě španělské exklávy se mimochodem výslovně nevztahuje článek pět Severoatlantické smlouvy, takže Spojené státy nejsou v případě napadení povinovány přijít Španělsku na pomoc.
Marocké nároky na Ceutu a Melillu podporuje rovněž Izrael, se kterým severoafrické království normalizovalo vztahy v roce 2020 a od té doby s ním úzce hospodářsky i vojensky spolupracuje. Izraelští politici na migrační krizi zareagovali s neskrývanou škodolibostí: „Španělsko, které nikdy nepromešká příležitost poučovat Izrael, vyhlásilo v Ceutě výjimečný stav kvůli krizi ohledně své imigrační politiky,“ napsal kupříkladu na sítě izraelský velvyslanec při OSN, Danny Danon. „Možná je na čase, aby světu vysvětlilo, proč si stále drží kolonialistické enklávy v Africe, než nás začne o něčem poučovat.“
Mezinárodně izolované Španělsko
Zatímco Maroko utužuje vztahy se Spojenými státy a Izraelem a buduje širší koalici pro případné získání Ceuty a Melilly, Španělsko je naopak s oběma těmito zemi v otevřeném diplomatickém konfliktu. Premiér Sánchez patřil mezi nejhlasitější kritiky izraelského postupu v Gaze a zároveň se opakovaně vzepřel Trumpovi, když tvrdě odsoudil jeho útok na Írán nebo odmítl zvýšení výdajů na obranu nad dvě procenta požadovaná Severoatlantickou aliancí.
Průnik desetitisíců migrantů do Ceuty může být v tomto kontextu vážnějším signálem než v minulosti a v extrémním případě se mohlo jednat o jakousi generálku pro efektivní a relativně nenásilné převzetí obou exkláv. Maroko už má ostatně s podobným postupem zkušenost z roku 1975, kdy zorganizovalo takzvaný Zelený pochod – masivní přesun statisíců lidí na území Západní Sahary, který přinutil tehdejší španělskou správu opustit svou koloniální državu.
Právě vědomí této hrozby nejspíš na španělské politické scéně utlumila veřejnou kritiku Marockého království. Postup jižního souseda si nedovolil kritizovat ani premiér Sánchez, ani lídr hlavní opoziční Lidové strany Alberto Feijóo, který by se mohl stát po volbách v příštím roce novým předsedou vlády.
V podstatě jedinou efektivní ochranu španělských území v severní Africe za současné situace představuje společný postup států Evropské unie, na které je Maroko extrémně hospodářsky závislé. Sánchezova vláda se však namísto solidarity ocitla v diplomatické izolaci, bezpochyby do velké míry způsobené právě její otevřeně proimigrační politikou, která je v rozporu s přístupem velké většiny členských států Unie.
Itálie již dokonce se Španělskem pozastavila platnost Schengenské dohody, přestože právě přes její území prošel v první polovině letošního roku do Evropské unie bezmála dvojnásobek nelegálních přistěhovalců než přes Španělsko. Další státy zvažují obdobný krok a od minulého týdne takřka nepřetržitě pranýřují Sánchezovu vládu, které zůstalo jen několik spojenců. Španělsku tedy alespoň za současné administrativy zřejmě nezbývá moc alternativ k tomu, co už dělá – tedy že posiluje ochranu svých afrických exkláv a zároveň se pokouší dále nezhoršit vztahy s Marokem.
