Demonstrace proti povinnému očkování na Václavském náměstí v Praze (12. 12. 2021) FOTO: ČTK/Šimánek Vít
FOTO: ČTK/Šimánek Vít
Přiznávám se, že mnoha věcem v dnešní době nerozumím. Možná jsem už stará a svět je jinde. Ale když se podívám do minulosti, nezdá se, že by svět byl úplně jinde než kdykoliv předtím. Možná jen prožíváme něco, co se čas od času vyskytne, jakési vzedmutí chaosu, nenávisti, zhloupnutí a fanatismu, které se vynořují pokaždé, když dojde k rozvalu institucí a k nedosažitelnosti spravedlnosti. Vypadá to, že k takovým propadům dochází po hlubokých krizích, jakými jsou válečné konflikty nebo násilné revoluce, hladomory a epidemie, ale možná ani hluboká krize takovým propadům předcházet nemusí, stačí dlouhodobý marasmus.
Nebudu zde vypisovat všechny příklady onoho vybublání špíny, všichni víme o útocích na lékaře a sestřičky, na očkovací centra, na hygienické stanice, nyní také na školy a učitele. Zpěvák s mesiášským komplexem strhl dav k zablokování krajských hygienických stanic nesmyslnými žádostmi o informace. Četli jsme o propíchaných pneumatikách dvanácti aut zdravotníků nemocnice v Kladně, o tlupách, které před domovy imunologa Václava Hořejšího, prezidenta ČLK Milana Kubka, biologa Jaroslava Flegra, hygieničky Pavly Svrčinové a dalších lidí pořvávají nenávistná hesla.
Zhlouplí lidé slovně, ale někdy i kameny napadají očkovací centra a jejich personál. Ještě více fanatických hulvátů vyhrožuje násilím, ba dokonce smrtí na sociálních sítích každému propagátorovi vakcinace. Jihočeský hejtman Martin Kuba se svěřil, že mu antivaxeři vyhrožují zastřelením. Některé hlubiny internetu jsou ještě o poznání kalnější, ale není třeba je citovat.
Šíří se fámy, že vakcíny obsahují jed, že vakcinace je nástrojem světových elit na vyhlazení či zotročení lidstva, napadáni jsou také lidé, o nichž se ví, že se již nechali očkovat. Vynořují se prastaré, středověké pověry o elitních spiklencích a jejich záměrném trávení nevinných obětí, a dokonce temný stín archetypálního mýtu čisté a nečisté krve. Na síti byla zachycena nová konspirační teorie obviňující zdravotníky z toho, že unášejí neočkované lidi, aby z nich získali čistou krev na prodej. Všechna darovaná krev od očkovaných se prý totiž srazila a nemocnice proto musely zastavit operace. Paranoidní představy o spiknutí elit (Hollywood, Mossad, CIA, Soros, Bill Gates, světové židovstvo atd.) se z mediálních ezoterických louží přelily do masových hnutí, která jsou nyní již zaštítěna strukturovanými spolky a podporou vzdělaných oportunistů.
Když přijde krize
Židé pobývali v Topoľčanech od poloviny 17. století. Tvořili výraznou menšinu, do jisté míry do sebe uzavřenou, ale s křesťanskou většinou kooperující. Před válkou žilo v tomto starobylém, malebném městě asi 3000 židovských občanů, kteří většinou patřili k místní elitě, bylo mezi nimi totiž hodně podnikatelů, právníků a lékařů.
Židé a křesťané žili vedle sebe a až na několik drobných incidentů s antisemitským podtextem se vše zdálo v relativním pořádku. Židům nikdo nebránil v účasti na společenském a politickém životě města, měli vlastní politickou stranu a několik jich zasedalo v městské radě.
Po roce 1938 získala v Topoľčanech silné postavení Hlinkova slovenská lidová strana („ľudáci“) v čele s Jozefem Tisem. Státní antisemitismus urputně oživoval staré protižidovské stereotypy, ale nejsilnějším argumentem a motivací nenávisti bylo zdůrazňování údajně nezaslouženého bohatství Židů. Ve shodě s norimberskými zákony byli židovští spoluobčané vyloučeni ze společenského a ekonomického života, první na řadě byla inteligence včetně lékařů. Následovaly deportace do pracovních a vyhlazovacích táborů. Po válce se vrátilo jen asi 500 židovských občanů Topoľčan. Namísto restitucí a návratu ke starému životu narazili na hněv a nenávist arizátorů, kteří pořád ještě vinou laxnosti státních orgánů drželi jejich majetek.
Krátce po válce byla slovenská společnost vyčerpaná, rozdrážděná a rozdělená. Historička Jana Šišjaková ve své studii Protižidovské nepokoje po druhej svetovej vojne – rok 1945 na východnom Slovensku (2008) píše o vlivu fašistické antisemitské propagandy, která přetrvala v myšlení mnoha Slováků. Mezi těmi, kdo si během arizace přisvojili židovský majetek, panovala nervozita a hněv z obavy, že budou muset snadno získané byty, obchody, šperky a vybavení, až do takových drobností jako byly příbory, ložní prádlo a kabáty, vracet Židům, s jejichž návratem již nepočítali a nepřáli si ho.
Bývalí fašisté a různí oportunisté se scházeli a rozebírali své nové postavení a navenek se nechávali slyšet: „Pryč s nimi!“, „V našem městě pro ně není místo!“ nebo „Topoľčany zůstanou slovenské!“ Zároveň šířili pověsti, že Židé nepracují, užívají si blahobytu, věnují se šmelině a chystají se pomstít slovenskému obyvatelstvu za krádež majetku.
Kromě fašistů si židovský majetek nakradli i vítězové, partyzáni, různí dobrodruzi, kteří se za partyzány vydávali, vojáci Prvního československého armádního sboru i vojáci Rudé armády, komunisté, mnohdy lidé, kteří ani z Topoľčan nepocházeli. Ti považovali snadno získané jmění za oprávněnou válečnou kořist.
Poražení i vítězové, kteří měli obavy o nakradený majetek, vedli proti Židům kampaň, v níž nechybělo zastrašování, vyhrožování, vandalství, výtržnosti, rabování a též fyzické útoky. Domnívali se, že soustavnou šikanou Židů je donutí odejít a vzdát se svých nároků. Úřady namísto rychlého a radikálního zásahu proti bezpráví označovaly restituční požadavky Židů za provokace a nabádali je, aby se chovali nenápadně a nepodněcovali násilí.
Ve vyšetřovací zprávě ministerstva vnitra vydané po násilnostech proti Židům se píše: „Židé, kteří se už neměli vrátit, byli zpět a všemožně pohoršovali místní obyvatelstvo. Jedli například nedostatkovou čokoládu a oříšky, nezapojovali se do veřejných prací a chovali se údajně vyzývavě.“ (Paměť národa. Hrůzy se vrátily. Slováci po válce rozpoutali surový hon na Židy, bili je a okrádali. 24. 9. 2020)
Aktivní stoupenci a představitelé fašistické ľudové strany byli zatýkáni a souzeni. V červnu 1945 byl zatčen Jozef Tiso. V Topoľčanech se navzdory neuspořádaným poměrům život pomalu vracel do mírových kolejí, po prázdninách začalo školní vyučování. Válečná nouze dopadala nejvíce na staré lidi a děti, v oslabené populaci hrozilo šíření epidemií, proto stát zavedl masově povinné očkování proti nejzávažnějším infekčním nemocem.
Koncem září se z řad frustrovaných arizátorů a bývalých hlinkovců rozšířila fáma, že místní klášterní škola bude znárodněna a řeholnice budou nahrazeny světskými učitelkami. Pověst tvrdila, že jde o výsledek židovského spiknutí proti křesťanům. Lidé uvěřili, že křesťanské učitelky budou s výjimkou dvou propuštěny a na jejich místo přijdou učitelky židovské. Další lež tvrdila, že Židé zřídí zvláštní třídu pro židovské děti, že ze školy odstraňují křesťanské symboly, které následně ničí, a že již vyhnali učitelky a řeholnice ze tříd. Zároveň se špitalo, že Židé v Topolčanech zabili čtyři děti, v asi 5 km vzdálené obci Chynorany se již povídalo, že Židé zamordovali třicet dětí.
Výbuch hněvu
To vše vyvolalo davovou hysterii a v pondělí 24. září v osm hodin ráno přišlo asi šedesát matek školáků na zdejší Okresní národní výbor s žádostí, aby nedošlo k znárodnění školy a aby byly ze školy naopak vyloučeny židovské děti. Tyto ženy údajně patřily k horlivým podporovatelkám Hlinkovy slovenské lidové strany a již dříve podněcovaly antisemitské projevy a demonstrace. Místopředseda ONV ženy neuklidnil, naopak jim poradil, aby „vzaly zbraně a šly na Židy.“ Jiný úředník tvrdil, že navrhované znárodnění není jejich záležitostí, a tak je ještě více popudil. Teprve školní inspektor se pokusil uklidnit dav tím, že se fámy nezakládají na skutečnosti. Mezitím se ale již shromáždil na ulici zástup asi 160 rozzlobených demonstrantů a za skandování antisemitských hesel se vydal ke škole. Místní policejní sbor v počtu sedmi mužů s davem nic nezmohl.
Shoda okolností pak spustila tragédii. Téhož dne ráno začal židovský lékař MUDr. Karol Berger ve škole s očkováním sedmiletých a osmiletých dětí. Skupina žen z demonstrace vtrhla do třídy a vyděšené děti se rozplakaly. Ředitelka školy se pokoušela racionálními argumenty dav zklidnit, ukazovala rodičům oficiální dokumenty k povinnému očkování, nikdo ji však neposlouchal, v davu se probudily ohlasy archetypální pověry, že Židé tráví studny a šíří mor, středověký blud přetavený do odporu k vakcinaci.
Z davu se ozval výkřik: „Ty Žide, trávíš naše děti!“ Křik a rámus vyděsil děti v dalších třídách, ty vyběhly ze školy a rozutíkaly se s pláčem po městě. Vztek davu se soustředil na domnělého vraha, rozzuření lidé vtrhli do třídy, kde dr. Berger očkoval, sprostě mu nadávali a vyvlekli ho ven, kde ho dva mladí muži surově zbili.
Ačkoliv se vše dělo na veřejných ulicích za bílého dne, nikdo proti lynčující lůze nezasáhl, policie zůstala pasivní i když začaly útoky na další židovské občany. Nakonec se dr. Bergerovi a dalším zraněným podařilo ukrýt na stanici národní bezpečnosti.
Násilí se rozlilo po městě, rozběsněný dav se rozrostl asi na 250 lidí a po několik hodin vnikal i do bytů, kde urážel a bil nic netušící obyvatele, plenil, kradl a demoloval zařízení. Učitelky ve škole židovské děti chránily, odmítly je vydat lůze k lynčování. Ve městě bylo statečných lidí více, ale pořád jen menšina.
Jeden z židovských občanů vzpomínal, že se ho zastali sousedé: „Byli to dobří křesťané, kteří se postavili před náš dům… Když pak přišli ti, kteří chtěli bít anebo zabít Židy, naši sousedé jim řekli: „Zde ne! To jsou naši lidé! Jen přes naše mrtvoly!“ Takže se rodičům nic nestalo.“ (Paměť národa. Hrůzy se vrátily. Slováci po válce rozpoutali surový hon na Židy, bili je a okrádali. 24. 9. 2020)
Když násilnosti přerostly do takové míry, že je nebylo možné ignorovat, zasáhla místní národní bezpečnost, bylo však již pozdě a policisté nic nezmohli. Bylo povoláno vojsko, ale mnozí vojáci se připojili k běsnícímu davu, pomáhali tahat bezbranné lidi z bytů a předávali je davu. V poledne speciální pomocná jednotka pogrom potlačila a zbylo jen několik skupinek násilníků, kteří si hledali oběti. Přestože bylo žádáno o vyslání policejních posil z Bratislavy již v půl desáté, ty dorazily až večer v šest hodin, kdy bylo po všem.
Také představitelé města reagovali laxně a fámy, které bouře vyvolaly, dementovali až před sedmou hodinou večer. Bylo zraněno čtyřicet osm Židů, z toho patnáct těžce. Topoľčanský pogrom nebyl po válce jediný.
Podle Paměti národa proběhlo okolo 5000 násilností (Paměť národa. Hrůzy se vrátily. Slováci po válce rozpoutali surový hon na Židy, bili je a okrádali. 24. 9. 2020). Podíleli se na nich katoličtí konzervativci, fašisté, arizátoři, ale i partyzáni a sovětští vojáci.
Obtížná sebereflexe
V roce 2004 natočil Dušan Hudec dokument nazvaný Miluj bližného svojho. Velmi pečlivě zdokumentoval události kolem topoľčanského pogromu (snímek můžete shlédnout zde). Zatímco město Topoľčany se ke své historii postavilo čelem, s uvedením Hudcova dokumentu byly problémy. Protože se v dokumentu objevil pamětník a pronesl skandální slova, dokument měl být cenzurován, nakonec však autor prosadil ponechání záznamu vcelku.
Ten starý muž se objevuje ke konci filmu (stopáž 1:11:30), chválí Tisa, že ochránil Slováky před Maďary a Poláky, zdvihá pěstičku a pozpěvuje „Slovák som aj Slovák budem, dokeď čižmy nosiť budem, … či jako to bolo… to boli pesničky to bola doba a dneska Slovák predá vlastnú matku.“ Pak muž vykládá: „Ale mne nepovedal nikto prečo židov bili. Tu bol nejaký doktor… a dal nejaké zlé injekcie a tri deti tu zomreli na to. Tak za to sme mysleli, že sa Židáci tak pomstili tým kresťanom.“ Stařík se během svědectví pochechtává a šibalsky mhouří očka. „Po vojne to bolo. … A keď ma chytil ten oný ruský vojak, Ivan, hovoril: „I ty što?“ Reku: to je Žid, Jude, reku. A tu obratil pažbu a tak mu dal… ten… o zem… toho Žida. A ja som si pomyslel: ehe, takí by sa zišli, aspoň desať…. Židia, cigáni, to je najväčší háveď pod slnkom, pamätajte si to. Kým tí budú na svete, poriadok nebude.“
Sledujeme absurdní drama?
Rozvrat občanského soužití přicházel nejen v průběhu těžkých časů, ale možná ještě nápadněji až po nich. Zatímco v době válek nebo totalitních vlád se lidé pokoušejí přežít a drží se spíše stranou z obavy, že brutální státní aparát ztrestá každý projevy neklidu, ve chvíli uvolnění poměrů nahromaděná frustrace a ponížení vyvřou v koncentrovaném sobectví a nastane hledání obětních beránků. Kritická doba promění lidi v navzájem zápasící šelmy, každý se rve jen o vlastní prospěch, na svědomí a ohleduplnost není prostor.
V případě konce komunistické totality tuto sobeckou samožernou a cynicky pragmatickou strategii dokonce posvětil tehdy respektovaný Václav Klaus. Lůza si při hledání obětního beránka za své domnělé ponížení zvolila nejprve Václava Havla, pak humanisty všeho druhu, vzdělance, umělce, vědce, učitele, různé elitní skupiny posměšně označované jako sluníčkáři, pražská kavárna a podobně.
Hesla pak frustrovanému davu dodávají i ti, kdo jsou ve skutečnosti sami příslušníky elit, tedy ti, kdo by měli stát na straně lidskosti a rozumu: někteří politici včetně dvou posledních prezidentů, určití novináři, ambiciózní lékaři a možná i advokát, který nyní beze studu šikanuje zoufalé učitele.
Nenávist masy neoplývá přílišnou fantazií, opakovaně se vrací do starých koryt vymletých předchozími přívaly špíny. I na počátku 21. století se vynořily středověké stereotypy, tentokrát obludně zvětšené sociálními sítěmi. Smáli jste se pověře, že Židé tráví studny a šíří mor? Připadalo vám hloupé věřit na čistou a nečistou krev? Hněvali jste se na tmáře, kteří kdysi lynčovali umělce, vědce, lékaře a objevitele?
Dnes karikatury Židů v souvislosti s očkováním kolují na internetu. Konkrétně na stránkách Dělnické mládeže, ale i jinde najdeme známý antisemitský mem: nosatý zloduch drží v pravé ruce injekční stříkačku a v levici za zády skrývá nůž. Obrázek je doplněný slovy: „My se proti onemocnění COVID-19 očkovat nenecháme! Ať si nás ty globalističtí bastardi vydírají, jak chtějí.“ (Twitter 17. 12. 2020, původní pravopis) Jiné karikatury obviňují Židy z šíření onemocnění, jak upozorňuje Anti-Defamation League. Ironické je, že odmítači vakcinace se rádi stylizují do role obětí genocidy a nosí žluté hvězdy.
Nezdá se, že by osvěta, větší vzdělanost nebo apely na slušnost mohly zabrzdit tohle třeštění. Lidé ovládaní strachem, hněvem, potlačeným pocitem viny, ukřivděností a beznadějí neslyší na rozumové argumenty, jsou zcela ovládáni emocemi. Aby se společnost zklidnila a aby bylo možné problémy řešit účinně, je nutné dbát na dodržování zákonů, obnovit činnost institucí, které jsou zodpovědné za bezpečí, zdraví, spravedlnost a za ochranu slabých.
Je smutné, že i ve státních institucích je dost „obzvláštníků“, kteří věří na globální spiknutí iluminátů, židovských reptiliánů a hollywoodských pedofilů. Je též nezbytné regulovat hromadné šíření lživých zpráv, aniž by byla zasažena svoboda projevu. Svět je veliký a o zvláštní věci i vyšinutá individua v něm není nouze. Když se na to díváme jako na absurdní drama, dá se to vydržet, ale už toho bylo dost.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
