Německý vědec Manfred von Ardenne v roce 1933. FOTO: Commons.wikimedia.org/Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst - Zentralbild (Bild 183)
FOTO: Commons.wikimedia.org/Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst - Zentralbild (Bild 183)
Poté, co bylo nacistické Německo poraženo, se USA i SSSR pokusily získat si na svou stranu jeho přední vědecké mozky, aby je využily k vývoji jaderné zbraně. Povedlo se. Oni ti pochytaní vědci ani moc jiných možností neměli. Německý příspěvek k sovětské verzi projektu Manhattan pak byl dost významný.
Článek na webu Russia Beyond popisuje, jak byli sovětští vojáci poněkud překvapeni, když se v roce 1945 přiblížili k domu barona Manfreda von Ardenna nedaleko Berlína. Jak popsal očitý svědek, „napůl sídlo, napůl hrad“ bylo vyzdobeno nápisem v ruštině s nápisem „Dobro požalovať!“ („Vítejte.“) „Ardenne dobře věděl, jak teď fouká vítr,“ žertovali důstojníci.
Ardenne, vědec, který vyvinul první širokopásmový zesilovač, ostatně přispěl k zavedení stabilního radiového systému v hitlerovském Německu a pracoval také na nacistickém jaderném projektu. Byl chycen v sovětské okupační zóně a věděl, že teď musí pracovat pro Moskvu. A stejně tak mnoho jeho kolegů.
Na jaře 1945 bylo jasné, že se blíží konec druhé světové války, a jak Západ, tak SSSR se už připravovaly na nadcházející studenou válku, přičemž každá strana plánovala vývoj neuvěřitelných nových zbraní. Obě strany chtěly využít vědce z nacistického Německa k podpoře svých vlastních nových technologií.
USA donutily Wernhera von Brauna a Wernera Heisenberga, dva klíčové vědce německého jaderného projektu, ke spolupráci. Moskva však také zajala několik prominentních specialistů. Jak zdůraznil novinář Vladimir Gubarev, který napsal knihu o sovětském jaderném programu: „Německý přínos k rozvoji sovětského jaderného průmyslu bychom neměli podceňovat; byl významný.“
Jeden z těch německých vědců, Manfred von Ardenne, měl skvělý život. Narodil se do šlechtické rodiny, ale pak nedokončil střední školu a stal se mimořádně úspěšným vynálezcem s celkem 600 patenty, včetně prvního skenovacího elektronového mikroskopu s vysokým rozlišením. Ardenne však byl odsouzen ke spolupráci se třemi totalitními vůdci: Adolfem Hitlerem, Josifem Stalinem a Erichem Honeckerem.
Po příjezdu Sovětů do Berlína učinil Stalinův představitel zodpovědný za sovětský atomový program Lavrentij Berija Ardennovi nabídku, kterou nemohl odmítnout: nechat elektroniky a pracovat na sovětské atomové bombě.
Ardenne požádal, aby se mohl soustředit na vývoj procesu separace izotopů pro získání jaderných výbušnin, jako je uran-235 (a ne na samotnou bombu). Berija souhlasil. Později vědec svou roli v sovětském jaderném programu označil za „nejdůležitější čin, k němuž mě štěstěna a poválečné události dovedly“.
Ne že by Ardenne nic nevěděl o uranu. Jak uvedl Vadim Gorelik v článku pro Neue Zeiten: „Během druhé světové války vězni postavili pro Ardenna cyklotron a uranovou centrifugu, z nichž by vznikl materiál pro Vůdcovu jadernou bombu.“ Německo však válku prohrálo a nyní Ardenne s evakuovanou laboratoří pracoval v Suchumi (dnes Abcházii) na štěpení izotopů a měl na starosti více než 100 lidí.
Ardennova práce byla úspěšná a v roce 1947 byl vyznamenán Stalinovým řádem a pak znovu v roce 1953 Stalinovým řádem první třídy. V roce 1955 se vrátil do východního Německa. Talentovaný a nepotopitelný Ardenne žil ještě dalších 42 let a prováděl důležitý výzkum ve fyzice a medicíně.
Ardenne nebyl jediný významný německý vědec, který byl „přizván“ k práci na sovětském jaderném programu. Nobelovu cenu získal také fyzik Gustav Hertz, fyzikální chemik Max Volmer, který později vedl východoněmeckou akademii věd, Max Steenbeck, který byl průkopníkem vývoje superkritických odstředivek, a mnoho dalších (celkem asi tři stovky lidí).
Nikolaus Riehl měl možná nejzajímavější osud ze všech. Tento fyzik se narodil v carském Petrohradě v roce 1901, ve 20. letech se přestěhoval do Německa a o 20 let později byl nucen se vrátit. Jeho sovětští kolegové mu kvůli jeho ruským kořenům říkali „Nikolaj Vasiljevič“.
Vladimir Gubarev vzpomíná: „Americká i sovětská tajná služba po válce Riehla hledaly… měli jsme dost štěstí a on pak pracoval v SSSR.“
V továrně Elektrostal (Moskevská oblast) se Riehlovi spolu s dalšími vědci podařilo vytvořit kovový uran potřebný k výrobě bomby. Za to mu byl udělen titul „Hrdina socialistické práce“ – jediný německý vědec, který takové pocty dosáhl.
„Nikolas Riehl rád nosil svou medaili a předváděl ji, kdykoliv mohl,“ napsal Gubarev. „Všechny peníze, které dostal, dal německým válečným zajatcům pracujícím v Elektrostalu, a ti si to pamatovali i po desítkách let, jak dosvědčují jejich paměti.“
V roce 1949 měl SSSR vlastní jadernou bombu a v 50. letech, po dokončení práce německých vědců, většina odešla do východního Německa. Některým, jako byl Riehl, se dokonce podařilo přeběhnout do západního Německa a zanechat za sebou socialistickou kapitolu svého života.
