Jak je to s německými reparacemi vůči Polsku? Odškodnilo Německo polské oběti nacismu?

Ilustrační foto (Pixabay)

Ilustrační foto | FOTO: Pixabay

Záležitost německých reparací a odškodnění Polska ze strany Německa zahrnuje řadu mimořádně zajímavých, málo známých i zcela neznámých faktů. A diskuse kolem této problematiky v těchto dnech opět ožívá a stává se neuralgickým bodem polsko-německých vztahů. V naší rubrice Nová Orientace v deníku FORUM 24 proto publikujeme shrnující text, jehož autorem je polský historik profesor Stanisław Żerko. Všímá si v něm někdy až překvapivé bezohlednosti německých spolkových vlád od Adenauera po Merkelovou, přičemž poukazuje i na jistou formu pokrytectví německých politiků v procesu polsko-německého usmíření.

Někdy zaznívá, že Polsko v rámci reparací získalo přece území Německé říše ležící na východ od Odry a Lužické Nisy. Tyto územní zisky však měly být podle „velké trojky“ pouze kompenzací za polovinu předválečného území Polska, které bylo anektováno Sovětským svazem. Na Postupimské konferenci (1945) bylo Polsku přiřknuto právo na reparace od Německa nezávisle na předání území ležících východně od linie Odra – Lužická Nisa. Státy, kterým bylo uznáno právo na reparace, je měly dostávat prostřednictvím tří mocností. Předání reparací Polsku mělo probíhat prostřednictvím SSSR. Mělo to však katastrofální důsledky.

Americký bojový letoun F-16 ve službách polské armády (Gerard van der Schaaf / Wikimedia Commons /CC BY 2.0)

Polsko v sovětských kleštích

Dva týdny po ukončení Postupimské konference byla podepsána dohoda mezi SSSR a polskou vládou, v níž dominovali komunisté. V dohodě bylo uvedeno, že SSSR přenechá Polsku 15 % své části reparací získaných od Německa. V téže dohodě však Kreml nadiktoval Polsku, že po celou dobu čerpání německých reparací skrze SSSR bude Polsko dodávat sovětské straně miliony tun uhlí a koksu ročně za „speciální“ cenu, která byla stanovena v tajném dodatku ke smlouvě na průměrně 1,22 amerického dolaru za tunu černého uhlí. To bylo mnohonásobně méně než tehdejší světové ceny. Lze se domnívat, že někdy takto získané prostředky za uhlí pokrývaly sotva náklady na těžbu a dopravu z Horního Slezska k hranicím Sovětského svazu.

V rámci reparací Polsko dostávalo německé stroje, zařízení, vozový park pro železniční dopravu, lodě, pohonné hmoty, ale i dodávky pochybné hodnoty. Například na soupisu reparačních dodávek z roku 1949 se nachází 6 milionů výtisků děl Marxe, Lenina a Stalina, vytištěných polsky ve východoněmeckých tiskárnách. Hodnota těchto knih byla vyčíslena na přibližně 10 % reparačních dodávek pro Polsko za daný rok.

Zlom ve věci reparací nastal pro Polsko v roce 1953. Několik týdnů po krvavém potlačení protikomunistického dělnického povstání v NDR se Kreml rozhodl změnit politiku vůči Východnímu Berlínu a došel k závěru, že je třeba NDR hospodářsky podpořit. Prvkem nové politiky Moskvy bylo uzavření dohody mezi SSSR a NDR o „úplném přerušení čerpání reparací od Německé demokratické republiky ke dni 1. ledna 1954″ – k podpisu smlouvy došlo 22. 8. 1953. Už 19. srpna přijala vláda Bolesława Bieruta usnesení schvalující „návrh” SSSR, aby se Polsko zřeklo „té části reparací, která připadá PLR na základě smlouvy uzavřené mezi PLR a SSSR”. Zároveň polská vláda v příslušném usnesení přijala „s vděčností” odejmutí povinnosti dodávek uhlí do SSSR za „speciální” ceny. Zdá se dokonce, že v této záležitosti nedošlo k žádným polsko-sovětským jednáním, nýbrž Kreml postavil Varšavu před hotovou věc.

Bývalý prezident Václav Klaus a současný prezident Miloš Zeman  (ČTK)

Dne 23. srpna 1953, druhý den po uzavření zmíněné dohody mezi SSSR a NDR, se v neodkladném režimu konalo půlhodinové zasedání Bierutovy vlády. Bez diskusí bylo přijato prohlášení předložené ministrem zahraničních věcí, že vláda PLR „rozhodla o zřeknutí se výplaty odškodnění ve prospěch Polska”. Přitom bylo zdůrazněno, že se to týká „německého národa”, tedy nejen NDR.

„Lidové“ Polsko vyjednává se SRN

Ani po zlomovém roce 1956 si nové vedení PLR, stále závislé na Sovětském svazu, nemohlo dovolit zpochybnit platnost prohlášení Bierutovy vlády. Snažilo se však klást důraz na to, že rezignování na reparace nemůže být interpretováno jako zřeknutí se odškodnění pro polské občany. Vláda SRN se však stále odvolávala na deklaraci Bierutovy vlády. V důvěrném dokumentu z dubna 1968 polské ministerstvo zahraničních věcí konstatuje, že SRN „zastává názor, že záležitost odškodnění může být vyřešena teprve v mírové smlouvě se sjednoceným Německem”. Polákům vláda v Bonnu odstřihla cestu k individuálnímu odškodnění – přišla se zásadními výhradami. Jednou z nich bylo zavedení pravidla, že „výplata odškodnění v zahraničí je závislá na existenci diplomatických vztahů se státem, jehož občan by měl odškodnění obdržet“.

Během jednání, která předcházela podepsání smlouvy mezi PLR a SRN ze dne 7. prosince 1970, západoněmecká strana usilovala o získání potvrzení deklarace Bierutovy vlády ze strany Polska. Němci se pokoušeli začlenit do smlouvy článek hovořící o tom, že se Polsko zříká reparací a odškodnění. Polská strana na to nepřistoupila.

Po politických změnách v Polsku v prosinci 1970, kdy Władysława Gomułku nahradil Edward Gierek, zůstávala otázka odškodnění polských obětí německé okupace aktuální. V září 1972 se uskutečnila první poválečná návštěva polského ministra zahraničí v Bonnu. Stefan Olszowski během ní otevřel otázku občanskoprávních nároků polských občanů na odškodnění vůči západnímu Německu. Narazil však na odpor svého západoněmeckého protějšku Waltera Scheela, který s poukazem na prohlášení Bierutovy vlády z roku 1953 naznačil, že otázka reparací by měla být odložena až do mírové konference. Kancléř Willy Brandt zase polskému hostu sdělil, že jako šéf západoněmecké vlády čelí v otázce reparací vnitropolitickým potížím, zejména ze strany „mladé generace, která nenese odpovědnost za spáchané křivdy a nechce se ztotožnit s proviněními a zločiny části starší generace”.

Evropský kontinent v německé politické karikatuře z roku 1914 (wikimedia commons (volné dílo))

Hlavním partnerem Olszowského byl však Scheel, který polskému ministrovi předložil celou řadu překroucených a protichůdných důvodů, jimiž zdůvodňoval své odmítnutí vyplatit odškodnění polským obětem a poškozeným. Kromě hlavního argumentu v podobě prohlášení Bierutovy vlády se objevilo například tvrzení, že nároky polských občanů na odškodnění již nemohou být realizovány, protože lhůta pro podání žádostí uplynula 31. prosince 1969. A navíc byla tato otázka odložena až na mírovou konferenci, na níž by musela zasednout delegace sjednoceného Německa.

Olszowski vyjádřil polské nesouhlasné stanovisko těmito slovy: „Formální stránku věci nelze fetišizovat, protože je méně důležitá než naděje a očekávání lidí. Zákony tvoří lidé a je věcí lidí, aby vytvářeli zákony, které slouží lidem.” Jediné, co se tehdy podařilo vyjednat, byla dohoda o vyplacení 100 milionů západoněmeckých marek polským obětem pseudomedicínských pokusů v nacistických koncentračních táborech, podepsaná v Ženevě 16. listopadu 1972.

Navzdory snahám vlády Polské lidové republiky byl postoj bonnské vlády k vyplacení odškodnění polským vězňům v německých táborech neústupný. Edward Gierek o důležitosti této otázky hovořil v projevu v Poznani na konci března 1973. Poukázal na to, že „účet křivd, které polskému národu způsobil zločinný hitlerismus, účet ztrát, které bude naše společnost ještě dlouho pociťovat, stále není vyrovnán. Jedná se o záležitosti, které jsou z politického a morálního hlediska velmi důležité.”

Polské ministerstvo zahraničních věcí se v této věci dokonce chystalo oslovit papeže. V návrhu dopisu papeži Pavlu VI. připraveného pro ministra Stefana Olszowského z listopadu 1973 bylo uvedeno, že výše odškodnění pro dosud žijící bývalé vězně bude činit 3,2 miliardy marek, a bylo zdůrazněno, že se jedná o částku, která by měla být vyplacena: „SRN ze své strany odmítá odškodnit (bývalé) polské vězně koncentračních táborů a poskytnout jim pomoc, zatímco nároky na odškodnění žadatelů z jiných zemí uznávalo a uznává. To znamená, že se k Polákům chová, stejně jako v minulých staletích, jako k občanům druhé kategorie a jedná se o jejich zjevnou diskriminaci.”

Andrej Babiš (ANO) ve Vodňanech (Pavel Hofman / FORUM 24)

Pro Gierkův tým však bylo existenčně důležité získání dalších půjček ze Západu, zejména ze SRN. V roce 1975 se Varšavě podařilo získat půjčku ve výši 1 miliardy marek, což byla stále velmi vysoká částka. Výši této půjčky a výhodnou úrokovou sazbu považovala západoněmecká strana za skrytou formu reparací.

Na konci studené války

Obecně zůstával postoj bonnských úřadů neměnný, zejména proto, že po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku se vláda PLR na nějakou dobu ocitla v jakési mezinárodní izolaci. Polská strana se však domnívala, jak napsal ministr zahraničí Marian Orzechowski v memorandu z února 1986, že ačkoli se vláda PLR v roce 1953 „zřekla válečných reparací (odškodnění) ve vztahu k Německu”, „na rozdíl od pozdějších interpretací ze strany Německa se Polsko v tomto prohlášení nezřeklo nároků fyzických osob – polských občanů za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti”.

V prosinci 1986 byla západoněmeckému ministerstvu zahraničí předložena diplomatická nóta v tomto smyslu. V reakci na to německá vláda prohlásila, že Polská lidová republika se zřekla jak reparací, tak odškodnění. Němci dodali, že Londýnská dohoda z února 1953 odložila otázku reparací až do uzavření mírové smlouvy. Další nótu v této věci předložila vláda PLR Bonnu v říjnu 1988 – s podobným výsledkem.

V roce 1989 došlo v Polsku k průlomu. Do čela vlády se dostal opoziční aktivista Solidarity Tadeusz Mazowiecki. Otázka německých reparací v Polsku stále vyvolávala živý zájem. Během listopadové návštěvy kancléře Helmuta Kohla v Polsku, která měla zahájit novou kapitolu polsko-německých vztahů, nemohl Mazowiecki tuto otázku nezmínit. Kohl však byl v této záležitosti mimořádně neústupný, a chvílemi dokonce rozčilený. Hájil se argumentem, že „Německo už na vyrovnání pohledávek vynaložilo 105 miliard marek“. Připomněl také, že Polsko se v roce 1953 zřeklo dalších reparací, na což mu Mazowiecki odpověděl, že se zde nejedná o reparace, nýbrž pouze o občanskoprávní nároky polských poškozených.

Kohlův nekompromisní postoj způsobil, že otázka reparací byla v obsáhlém společném prohlášení premiéra a kancléře zcela opomenuta. Vyjednávací pozici Tadeusze Mazowieckého tehdy oslabovala dramatická situace celého státu: už jen dluh Polské lidové republiky vůči Německu dosahoval na jaře roku 1987 celých 8 miliard marek. Kohl toho bezohledně využil. Na tiskové konferenci dne 16. listopadu kancléř při odpovědi na otázku týkající se reparací manipuloval s fakty, když prohlásil: „Některé požadavky na odškodnění, které jsem zde v Polsku slyšel, pokládám za nereálné. Vnímáme lidskou tragédii, avšak Německo už Polsku určité kompenzace vyplatilo a celkově neslo obrovské břemeno v podobě 100 miliard marek určených na vyplacení reparací různým zemím.“

Václav Klaus a Miloš Zeman negativně ovlivnili kvalitu české demokracie (Pavel Beneš / Týdeník FORUM)

Hodně Kohla pozlobil maršálek polského Sejmu profesor Mikołaj Kozakiewicz, který v prosinci 1989 navštívil Německo v čele delegace polského parlamentu. Kozakiewicz přivezl do Bonnu deklaraci týkající se odškodnění dosud žijících obětí německé okupace. V Bonnu hovořil o dvou milionech Poláků, kteří vznesli vůči Německu nároky na odškodnění, a zdůraznil, že „důstojné vyřešení“ této otázky je „nezbytnou podmínkou pro dosažení dohody a budoucí usmíření“. O necelý rok později kancléř vyčítal premiérovi Mazowieckému, že maršálek Kozakiewicz hovořil o reparacích ve výši 200 miliard marek, což „učinilo špatný dojem“.

Mezitím Kohl dosáhl významného úspěchu. Během své návštěvy v Camp Davidu v únoru 1990 přesvědčil prezidenta George H. W. Bushe, že řešení otázky reparací, respektive kompenzací by výrazně protáhlo sjednocení Německa. Zároveň také uvedl, že Poláci prý už obdrželi „vysoké částky“ z celkových 100 miliard marek, které Německo zaplatilo na reparacích. Byla to jednoznačná nepravda, neboť Spolková republika Německo vyplatila polským obětem nacistické okupace do roku 1990 (viz výše zmíněná dohoda z roku 1972) pouhých 100 milionů marek, což je sotva jedno promile částky, o níž Kohl mluvil.

Začátkem března došlo v této věci k závažnému sporu. Když se 2. března 1990 v prohlášení mluvčího německé spolkové vlády objevil i návrh, aby se uznání hranice na Odře a Nise ze strany Německa podmínilo tím, že polská vláda potvrdí, že se zřekla reparací, byla reakce polské strany ostrá. Mluvčí polské vlády Małgorzata Niezabitowská připomněla, že Polsko nepodmiňovalo uznání své západní hranice ničím dalším. „Pokud by však Spolková republika Německo chtěla toto téma projednat obšírněji, nastolíme otázku odškodnění více než milionu polských občanů, kteří byli během druhé světové války nuceně nasazeni na práci na území třetí říše.“ Kohl tedy svůj postoj modifikoval. Nový text prohlášení Spolkového sněmu sice obsahoval zmínku o tom, že se Poláci zřekli reparací, avšak nepožadoval už potvrzení tohoto aktu. Mimoto Kohl prohlásil, že došlo k nedorozumění a že neměl v úmyslu podmiňovat uznání hranic tím, že Polsko stvrdí svou ztrátu nároku na další reparace.

(Týdeník FORUM)

Kancléřovi nedávala otázka reparací spát. V polovině března si mohl v memorandu, které mu předložil Horst Teltschik, přečíst, že mimo jiné kvůli otázce reparací, respektive odškodnění se musí aktuální vláda, stejně jako vláda sjednoceného Německa, postavit proti požadavkům na uzavření mírové smlouvy. Doplňme v tomto kontextu, že od roku 1949 zastávaly prakticky všechny německé spolkové vlády názor, že podpis takové smlouvy je nezbytný.

Uznávaný německý komentátor profesor Michael Stürmer na stránkách deníku Die Welt 14. září 2017 poznamenal, že zametení otázky reparací pod koberec bylo mistrovským tahem německé diplomacie. Ve smlouvě 2 + 4, jež byla podepsána 12. září 1990 v Moskvě, nepadlo o reparacích a odškodnění ani slovo. Německá strana dnes zastává názor, že touto smlouvou se za Německo uzavřel celý komplex otázek souvisejících s druhou světovou válkou.

Konečně dohoda?

Do Polsko-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, podepsané dne 17. června 1991, problematika reparací nebyla zahrnuta. O několik měsíců později – 16. října – byla o této záležitosti uzavřena samostatná dohoda. Výměnou za 500 milionů marek, které Německo nabídlo, aby se polská vláda zavázala k tomu, že „nebude uplatňovat žádné další nároky polských občanů, které by mohly vyplývat ze souvislosti s nacistickou perzekucí“. Uvedená částka měla být rozdělena mezi úzkou skupinu polských obětí německé okupace. Touto poměrně malou částkou chtěla Kohlova vláda definitivně uzavřít otázku reparací pro Poláky, přičemž „symbolická humanitární pomoc“ (tak Němci tyto kompenzace nazývali) se měla vztahovat pouze na oběti konkrétního pronásledování.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

Bylo zapotřebí ještě několika let náročného vyjednávání za účasti zástupců americké vlády a židovské komunity, než se v roce 2000 podařilo od Německa získat jednorázovou kompenzaci pro dosud žijící oběti otrocké práce pro nacistickou Německou říši. Dojednalo se, že obětem z Polska bude vyplacena částka ve výši 1,8 miliardy marek.

Poslední platby byly uhrazeny 30. září 2006. Odškodněno bylo téměř 484 000 lidí částkou o celkové výši 975,5 milionu eur (3,5 miliardy zlotých). Finanční kompenzace tedy činily průměrně něco málo přes 200 eur na osobu…

Prof. Stanisław Żerko je polský historik, politolog a germanista působící na Západním institutu Zygmunta Wojciechowského v Poznani a na Vojenské námořní akademii v Gdyni. Specializuje se na polsko-německé vztahy ve 20. století. Článek vyšel v polském názorovém měsíčníku Wszystko co najważniejsze (č. 33) a zde jej publikujeme se svolením tamější redakce. Mezititulky jsou redakční.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články