Ilustrační foto FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Životopis prezidentského kandidáta Petra Pavla s jeho epizodou studia Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně mi připomenul mé vlastní zážitky, které jsem s touto vojenskou školou měl. Jako absolventa Stavební fakulty ČVUT a její vojenské katedry mě v polovině osmdesátých let čekala roční vojenská služba. Vysokoškoláci prodělávali vojenský výcvik během studia, takže pak jejich vojenská služba trvala jen polovinu čtyřiadvacetiměsíční služby ostatních záklaďáků. Povolávací rozkaz mi přišel do kasáren v brněnských Židenicích. Teprve na místě jsem zjistil, že pod číslem jednotky se skrývá zabezpečovací útvar vojenské vysoké školy, která nesla jméno druhého komunistického prezidenta.
Výkon vojenské služby byl vždy spojen s mnoha humornými zážitky a pozoruhodnostmi, které by byly na několik článků. Utkvěla mi třeba v hlavě mapa, která visela na chodbě školy. Bylo na ní podrobně zobrazeno česko-bavorské pomezí až někam k Pasovu a Řeznu. Název mapy vytištěný velkým písmem nad ní zněl: Operační prostor Československé lidové armády.
Součástí vojenského výcviku byla i cvičení v terénu. Ta se vyznačovala zejména pohybem ve vysoké trávě. Tam se ukázalo, že jsem zcela nepoužitelný pro tuto formu boje. Jako těžký alergik na travní pyly jsem totiž dostával záchvaty kýchání, které se nedaly zastavit, protože je vířený pyl neustále živil. I důstojníci brzy pochopili, že nekonečné záchvaty kýchání nesimuluji, ale že současně rozkládají morálku mých spolubojovníků, protože ti zase v reakci na mé nezastavitelné kýchání propadali nezastavitelným záchvatům smíchu. Nejdříve mě proto důstojníci určovali do hlídky, která hlídala hromadu odložené výstroje mých druhů běhajících po okolí. Po čase se velitelství rozhodlo uzavřít mě v kanceláři a přidělili mě jako písaře k evidenčnímu důstojníkovi. Jeho prací bylo jednou za den vyplnit do formuláře počet přítomných vojáků. Počet těch, kteří byli v kasárnách, někde v terénu či v dalších objektech v Brně, měl v ideálním případě dát celkový počet evidovaných vojáků. Tuto svou jedinou agendu, která denně zabrala asi 15 minut, mi předal a odcházel z práce jen krátce po tom, co do ní přišel.
Brzy jsem zjistil, že v kanceláři evidenčního důstojníka jsou uloženy všechny osobní dokumenty záklaďáků, ale i důstojníků pluku. To mě vyděsilo. Až jim dojde, že dítě z disidentské rodiny, v civilu v častém kontaktu s diplomaty západních zemí, má přístup ke kádrovým spisům důstojníků zabezpečovacího pluku vojenské akademie, tak mě rovnou zavřou, obával jsem se. Rozhodl jsem se, že tedy svého důstojníka musím na vlastní nebezpečnost upozornit. Začal jsem opatrně: „Náčelníku, není to problém, že jsem tu sám bez vás, a přitom tu jsou takové citlivé dokumenty?“ Okamžitě problém vyloučil. „Všichni absolventi jsou automaticky prověření,“ vysvětlil mi. „Jste si tím jist?“ nedal jsem se. Se slovy „počkej, ukážu ti to“ udělal pár kroků k železné kartotéce s nápisem Absolventi a vytáhl náhodně první spis, na jehož obálce bylo velké červené razítko: PROVĚŘEN. „To ale není moje,“ pokračoval jsem v absurdním rozhovoru. Obrátil oči v sloup, jako že jsem fakt těžký případ, a začal hledat písmeno K. „Tak tady jsi,“ vytáhl můj spis. Na jeho obálce bylo také rudé razítko PROVĚŘEN. Jen před ním bylo červenou tužkou ještě o něco většími znaky připsáno NE. Důstojník na to v úžasu hleděl a chvíli mlčel. Asi mu v hlavě blesklo, že by mohl ztratit konečně získaného písaře a zase denně 15 minut počítat sám. Obrátil se ke mně: „Ty máš někoho na Západě?“ „To ne,“ odpověděl jsem a přemýšlel, jestli mám dál pokračovat ve svém sebekádrování. Ale důstojník to vyřešil za mne. „Tak vidíš,“ pravil bez souvislosti a vrátil můj spis zpět do kartotéky.
Až po pádu režimu jsem ve svém svazku zjistil, že se pražská StB snažila, aby mě z Brna přeložili. Dokonce o to písemně žádali vojenskou kontrarozvědku, přičemž Brno v této korespondenci nazývali „centrem antisocialistických sil“. Nevím, jestli se takové označení brněnských kontrášů osobně dotklo, nebo jestli si jen od estébáků nechtěli nechat mluvit do svých kompetencí, ale zůstal jsem v Brně v kanceláři evidenčního důstojníka až do konce vojenské služby. I když nějakou aktivitu kontrarozvědka přece jen projevila. Jak jsem zjistil ze svého svazku, udělali mi tajnou prohlídku skříňky, evidovali, že za mnou chodí brněnští disidenti, a jednou dokonce kvůli mně vyhlásili vojenskou pohotovost spojovací rotě, protože odposlechli můj rozhovor s přítelem, kterému jsem radil, jak nastavit domovní anténu na rakouskou televizi. Jenže to neodposlechli správně, takže dospěli k názoru, že připravuji nějakou diverzní akci s anténami, tedy logicky vyhlásili poplach pro spojovací rotu.
Před propuštěním do civilu měli velitelé za úkol napsat na každého vojáka propouštěcí zprávu pro jeho místní vojenskou správu. Ty samozřejmě končily v osobních svazcích vojáků, takže jsem mohl zkontrolovat, co mám ve své zprávě. A když jsem si to přečetl, zděsil jsem se. Můj velitel nešetřil chválou, zejména vyzdvihl mou bojovou připravenost, všestranné schopnosti a skvělý zdravotní stav. Samozřejmě i mé politické smýšlení bylo podle něj v pořádku. Jednoduše jsem byl popsán jako skvělý voják, a tím pádem jistý kandidát na následná vojenská cvičení.
Věděl jsem, že to je to poslední, co chci. Takto nemohu nechat zprávu odejít. Musím ji přepsat – padělat úřední listinu. Vyhodnotil jsem si, že to nebude nebezpečnější než to, co jsem z hlediska režimu dělal protizákonného v civilu. Sedl jsem k psacímu stroji a začal psát. Trefit se do lampasáckého jazyka nebylo po roce denního kontaktu s ním nic těžkého. Popsal jsem nemocného člověka, který má sice dobrou vůli, ale pro těžké a nevyléčitelné zdravotní poruchy je naprosto neschopný vykonávat vojenskou službu. Podepsal jsem velitele, orazítkoval a vložil novou zprávu do svého spisu.
Vzpomněl jsem si na tohle všechno, když jsem sledoval, jak se média okázale pozastavovala nad kádrovými materiály Petra Pavla, a zejména nad jeho osobním životopisem, v němž schvaloval sovětskou okupaci a vyznával se z lásky k SSSR. Byl jsem tehdy poblíž a potkával možná stejné lidi jako on. Někteří mí důstojníci byli podobně staří jako on i jako já. Měli dokonale vymyté mozky. Ve čtrnácti je zavřeli na internátní vojenské střední školy, pak rovnou pokračovali na vojenské vysoké. Díky své unikátní funkci a téměř neomezenému času jsem měl načtené i jejich kádrové materiály. Četl jsem každoroční povinné bláboly o jejich ideologické připravenosti a lásce k vedení strany a státu. Ani schvalování sovětské okupace samozřejmě nesmělo chybět. Kdybych z rozhovorů s nimi nevěděl, že je zajímá hlavně technika a holky, tak bych uvěřil, že takoví jsou.
Všichni tihle lampasáci komunistické armády byli, jak se tehdy říkalo, na druhé straně barikády než já. U řady z nich bych ale motivaci pro vstup do armády popsal stejně, jako ji popisuje generál Pavel. Zajímala je technika, přitahovala je armáda. Ideovou přípravu považovali za samozřejmou součást služby a nejspíše jí věřili. Jak by dopadl případný mezinárodní vojenský střet, pochopitelně nevím, ale tím, že by ČSLA dosáhla svého operačního prostoru vytyčeného na mapě, která visela na chodbě brněnské vojenské školy, si nejsem jist. Ona ta technika nebyla v o moc lepším stavu než ta ruská, kterou dnes vidíme nasazenou na Ukrajině. Nevím, co ti „mí“ lampasáci po sametové revoluci dělali, ale předpokládám, že pokračovali v armádě pod novým velením a s novou ideologií. Tak jako to vojáci dělají. Tak jako po první světové válce přešla armáda přísahající císaři do služeb republiky.
Hodnotit důstojníka podle toho, co dělal před čtyřiceti lety, když má mezitím za sebou úctyhodnou kariéru a jeho službu může společnost kvůli mezinárodní situaci potřebovat víc než kdykoliv jindy, považuji za nemístné. Naši zemi ohrožuje válka rozpoutaná Ruskem nejen proti Ukrajině, ale i proti celému Západu. Ruský vůdce otevřeně vyhrožuje, že chce i nás vrátit zpět do sféry svého vlivu. Máme šanci, aby v čele státu stál zkušený generál s unikátními vazbami na spojence, bez nichž se nejsme schopni ubránit. Nevyužít tuto možnost se může ukázat být tragickou a nenapravitelnou chybou.
Po propuštění z vojny jsem měl povinnost ohlásit se na okresní vojenské správě. Dorazil jsem tam. Místní lampasák našel můj spis. Sledoval jsem, jak čte, a věděl jsem co. „Kdy mám počítat se cvičením?“ zeptal jsem se drze, předstíraje zájem. Vzhlédl ke mně a v jeho očích jsem četl směsici despektu a lítosti: „Vy? Nikdy.“
