Jak katolická církev zachránila tisíce dětí před Castrovým režimem

Mezi lety 1960 až 1962 emigrovalo z Kuby do Spojených států čtrnáct tisíc osamocených dětí. Byli účastníky největší akce tohoto typu na západní polokouli. Operace dostala název Peter Pan (Pedro Pan), podle oblíbené dětské knížky, jejíž hlavní hrdina se vyznačuje schopností létat. V Havaně se loučili s rodiči, v Miami vítali část z nich příbuzní, ostatní si vzala do péče katolická církev. Domů se většina z nich nevrátila, někteří už neviděli ani rodiče.

O tomto exodu kubánských dětí se u nás mnoho neví, trochu obsáhleji o něm informuje jen „Společnost česko-kubánského přátelství“, organizace úzce spolupracující s KSČM. A co komunisté píší? „Další doslova nehumánní akcí CIA proti Kubě byla například operace Peter Pan, kdy byla rozšířena dezinformace, že kubánská vláda bude odebírat děti a bude je posílat na převýchovu do Sovětského svazu. Do Spojených států k rodinám zde žijících Kubánců poté bylo z kubánských rodin střední a vyšší vrstvy posláno 14 000 dětí. Místo do těchto rodin však děti nakonec putovaly do katolických sirotčinců nebo k velmi chudým Mexičanům, kteří je přijali za americké peníze.“

Toť reprodukce oficiální verze kubánského režimu. Ve skutečnosti se mezi lidmi sice šířila zvěst, že nová komunistická vláda na Kubě plánuje posílat děti a mladistvé do pracovních táborů v Sovětském svazu, ale byla to především marxistická indoktrinace, spojená s rušením soukromých a církevních škol, sekularizací a ideologizací školství, která přiměla tisíce kubánských rodin k tomu, aby svým dětem dali svobodu. První porevoluční ministr školství deklaroval, že „každý učitel má nevyhnutelnou povinnost předat revoluční myšlenky svým studentům“, ve školách se děti učily, jak zacházet se zbraněmi, dětské zpěvníky nahradily texty protiamerických písní, místo tělocviku měli chlapci vojenský výcvik.

Operaci lze přičíst záměr ochránit děti opozičníků před perzekucí. Nešlo ale jen o lidí spojené s režimem Fulgencia Batisty, od revoluce se v té době odvraceli i ti, kteří s ní dříve sympatizovali, často právě kvůli nespokojenosti s Batistovým režimem. Vadilo jim, že se země začala přiklánět k socialismu a komunismu. Jednalo se především o lidi střední vrstvy, rozčarované ze zhoršujících se podmínek pro svobodný život a podnikání, často o věřící katolíky. Tehdy ještě věřili, že Castrův režim nebude mít dlouhého trvání.

Na počátku akce nestála CIA, ale katolický kněz Bryan Oliver Walsh (1930-2001) z arcidiecéze Miami, muž původem z Irska, stojící v čele místní katolické charity. V listopadu 1960 mu přivedli do kanceláře kubánského chlapce jménem Pedro. Jeho rodina právě emigrovala z Kuby do USA, ale dostala se do úzkých a nemohla se o Pedra starat. Walsh se po této zkušenosti obrátil na Tracyho Voorheese, vyslance prezidenta Eisenhowera, který měl na starost kubánské uprchlíky v Miami. Voorhees prezidentovi doporučil, aby schválil prostředky na péči o nezletilé Kubánce bez doprovodu. Tak se vytvořilo finanční zázemí pro malé exulanty.

V té době se Walsh spojil s Jamesem Bakerem, ředitelem americké školy Ruston Academy v Havaně, organizujícím síť Kubánců a cizích státních příslušníků, kteří měli zájem dostat své potomky ven z porevoluční Kuby. V tichosti a s nulovou publicitou, za pomoci amerických úřadů, od prosince 1960 do října 1962 přepravili z Kuby do USA více než čtrnáct tisíc dětí. Většina „Peterů Panů“ byli bílí chlapci ve věku šest až šestnáct let, často z hlavního města Havany, pětadevadesát procent z nich byli katolíci, pět procent tvořili protestanti, židé a bez vyznání.

V polovině případů se jednalo o děti, které už v USA příbuzné měly. Ti na ně čekali na letišti v Miami. Ty ostatní pak ubytovala katolická charita. Žádné děti nebyly poskytnuty k adopci do amerických rodin, protože cílem programu byla ochrana rodičovských práv. Žádné děti neputovaly ani do ústavů nebo zařízení pro problémovou mládež. Sloučení rodin bylo nejvyšší prioritou, když však v říjnu 1962 ustaly komerční lety mezi Kubou a USA, zůstaly děti neplánovaně odříznuty od rodičů celé další tři roky.

To byla nemalá komplikace. Katolická církev v Miami už neměla pro malé uprchlíky dostatek místa. Někteří žili přímo s Walshem. Děti byly nakonec rozmístěny ve více než sto městech v pětatřiceti státech, u pěstounů a ve speciálních domovech jen pro kubánské děti. V roce 1965 se situace uklidnila a do USA začali zase proudit rodiče dětí. Do června roku 1966 bylo devadesát procent dětských exulantů sloučeno s rodinami. Rodiče, kteří se s dětmi už nesetkali, byli uvězněni či dokonce zavražděni Castrovým režimem.

Na Kubu se děti už nevrátily, ačkoliv to tak původně bylo zamýšleno. Castrův režim prokázal tužší kořínek, než mu kdo v jeho počátcích prorokoval. Dodnes se setkávají a o svých rodičích mluví jako o hrdinech. Mnoho z nich se později v životě výrazně uplatnilo. Byli mezi nimi budoucí američtí politici, velvyslanci, soudci, novináři, vynálezci či umělci, k notnému potěšení církve také katoličtí kněží a dokonce i biskup Felipe de Jesús Estévez .

Jeden z Peterů, profesor historie na Yaleově univerzitě Carlos Eire, sepsal o této pozoruhodné kapitole svého života a amerických dějin knihu Čekání na sníh v Havaně. Ta vypráví příběh chlapce z privilegované a poněkud extravagantní kubánské rodiny, žijící v domě plném portrétů Ježíše a amerického entuziasmu padesátých let, kterému v jednom okamžiku skončí bezstarostné dětství a on se ve svých jedenácti letech vydává sám na cestu do neznáma, z něhož není návratu. Za spolužáky, kteří jeden po druhém tajemně mizí, a bez otce, kterého už živého nikdy neuvidí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner