Ruská válka na Ukrajině způsobila, že polsko-ukrajinské vztahy – po roce 1991 obecně vzato přátelské – se ještě více upevnily. Polsko se stalo jedním z hlavních dodavatelů zbraní pro napadenou zemi – a to jak v absolutních číslech, tak i z hlediska podílu částky, kterou stát vydává na pomoc Ukrajině, na hrubém domácím produktu. Společně s pobaltskými zeměmi a Českou republikou tvoří Polsko koalici států, které prosazují co nejrychlejší přijetí Ukrajiny do Evropské unie a co nejtvrdší sankce proti Rusku.

Polsko také přijalo nejpočetnější skupinu ukrajinských uprchlíků – v současnosti v zemi pobývají přibližně tři miliony občanů Ukrajiny, z čehož polovinu tvoří váleční uprchlíci. Ukrajinci jsou společně s Američany, Brity, Italy, Čechy a Slováky na vrcholu žebříčku popularity národů, k nimž Poláci chovají sympatie (51 % je vnímá kladně, 17 % záporně; pro srovnání třeba Němci mají v Polsku 33 % sympatizantů a u 40 % respondentů naopak vyvolávají antipatie). Pokud jde o průzkumy veřejného mínění mezi Ukrajinci, je zde Polsko vnímáno jako nejpřátelštěji nakloněný stát na světě (94 % respondentů). Vůči Polákům jako národu pak chová sympatie 83 % Ukrajinců – negativně je vnímá méně než půl procenta dotázaných. Prezident Andrzej Duda spolu s hlavou Spojených států amerických Joem Bidenem je na Ukrajině v čele žebříčku, pokud jde o důvěru představitelům jiných zemí.

Poláci a Ukrajinci sdílejí společnou minulost v raně novověké Rzeczpospolité. Perspektivy dalšího rozvoje polsko-ukrajinských vztahů jsou nicméně zatíženy tématy, s nimiž se u obou národů pojí odlišná historická paměť, spjatá především s dějinami 20. století. Nebezpečné jsou zejména neshody, které plynou z odlišného hodnocení volyňského masakru.

Pod tímto označením polští i západní historici zpravidla chápou etnické čistky páchané na polském obyvatelstvu, které žilo na území dnešní západní Ukrajiny – na Volyni a v Haliči –, ale také na jihovýchodním okraji dnešního Polska. Dopouštěly se jich v letech 1943–1945 jednotky ukrajinského nacionalistického podzemního vojska – Ukrajinské povstalecké armády (UPA) – a v důsledku těchto čistek zemřelo možná až 100 tisíc lidí, samozřejmě zejména Poláků, ale také Ukrajinců nebo Čechů žijících na Volyni, kteří byli s Poláky spřízněni příbuzenskými vazbami nebo je UPA podezřívala z toho, že Polákům pomáhají. Zároveň tyto akce UPA vyvolávaly reakci – odvetné vraždění ukrajinského obyvatelstva, kterého se dopouštělo buď polské podzemní vojsko, nebo místní obyvatelé zejména na území dnešního východního Polska.

Před 80. výročím kulminace tohoto vraždění – jež připadá na 11. červenec – je zřejmé, že zklamání plynoucí z toho, že Ukrajina doposud nesplnila polské požadavky týkající se důstojného připomenutí obětí volyňského masakru, je v Polsku citelné, hlavně v napjaté atmosféře blížících se parlamentních voleb. Tato záležitost je pro Poláky a Ukrajince tak důležitá proto, že se v ní koncentruje několik fundamentálních otázek diskuse o identitě obou národů.

Co se ve skutečnosti stalo?

K prvním útokům na polské vesnice na Volyni došlo čtvrtou zimu druhé světové války. Dne 9. února 1943 sotňa UPA – partyzánská formace Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), známá podle svého uvězněného vůdce Stepana Bandery také jako „banderovci“, jež se tvořila od konce roku 1942 – vyvraždila noži a sekerami více než sto polských obyvatel osady Parośla. Tato polská vesnička, obklopená čistě ukrajinským osídlením, se nacházela na východě Volyně poblíž města Sarny, tedy v nejvzdálenější výspě polského státu, okupované nejprve v září 1939 Sověty a posléze Němci. Od konce března se tyto útoky páchané jednotkami UPA opakovaly a postihovaly čím dál rozsáhlejší území východní části volyňského vojvodství, načež se začaly přesouvat směrem na západ a pronikat na území ležící v bezprostřední blízkosti řeky Bug, která dnes tvoří hranici mezi Polskem a Ukrajinou.

Masakr kulminoval 11. července 1943. UPA tehdy zaútočila na téměř 100 polských vesnic. Schéma útoků se příliš neměnilo – páchali je členové UPA, které občas doprovázeli místní sedláci, ať už jako dobrovolní účastníci nebo z donucení v rámci „antipolské akce“. Poté, co ves zapálili, přikročili k vraždění jejích obyvatel, zpravidla pomocí rozličného zemědělského nářadí a náčiní – část obětí tedy před smrtí prožila vskutku pekelná muka.

Na podzim 1943 začala intenzita útoků slábnout a na jaře roku 1944 útoky definitivně ustaly spolu s příchodem Rudé armády na Volyň. Nové masakry se naopak rozpoutaly na území Haliče, kterou tehdy ještě okupovali nacisté. Útoky tam pokračovaly až do prvních měsíců roku 1945. V souvislosti s tímto regionem se nám dochoval rozkaz ústředí OUN pod vedením Romana Šuchevyče, jehož znění zde předkládáme: „S ohledem na oficiální postoj polské vlády v otázce spolupráce se Sověty je nutno z našeho území Poláky odstranit. Chápejte to prosím následovně: polské obyvatelstvo je nutno přesídlit na ryze polské území. Pokud se tomu Poláci nepodvolí, je nutno poslat na ně bojové skupiny, které zlikvidují jejich muže a zapálí (rozboří) jejich chalupy a majetky. Ještě jednou upozorňuji, že je nutno Poláky nejprve vyzvat k tomu, aby území opustili, a až posléze je likvidovat, nikoli naopak (upozorňuji na to důrazně).“ Naproti tomu rozkaz nařizující provedení etnické čistky na Volyni se historikům doposud nalézt nepodařilo. O jeho existenci vypověděl po válce při výslechu vedeném NKVD Jurij Stelmaščuk, jeden z volyňských velitelů UPA, který nesl za vraždění zodpovědnost. Tento rozkaz údajně vydal Dmytro Klačkivskyj, velitel UPA pro oblast Volyně. O existenci takového rozkazu svědčí též míra organizovanosti vražedné vlny. O tom, že zločiny spáchala UPA, hovoří rovněž svědectví sovětských partyzánů operujících v regionu Polesí a Volyně z jara 1943, jakož i – po jistém období nejistoty, kdo byl vlastně původcem tohoto vraždění – dokumenty polské vlády.

V reakci na sérii vražedných útoků se polské obyvatelstvo přesunulo do větších vesnic, kde bylo jednodušší se ubránit, a zformovalo takzvanou domobranu. Ta využívala podpory Zemské armády (Armia Krajowa), tedy jednotek polského podzemního vojska podléhajícího polské exilové vládě v Londýně. Někdy pomáhali i sovětští partyzáni, kteří bojovali proti UPA. Část členů těchto jednotek tvořili lidé, jejichž blízcí byli zavražděni, a z touhy po pomstě nebo ve snaze předejít dalším útokům začali vypalovat ukrajinské vesnice a vraždit jejich obyvatelstvo.

V důsledku vraždění zahynulo na Volyni podle odhadů polských historiků 50 až 60 tisíc Poláků, v Haliči pak přibližně 20 až 25 tisíc, což po připočtení 10 až 20 tisíc obětí v lublinském regionu a v Podkarpatí, jež dodnes leží na území Polska a v roce 1944 tam také propukly boje, dohromady činí až 100 tisíc obětí. Ve skutečnosti byl tento počet patrně o něco nižší. K těmto odhadům je nutné přičíst několik tisíc ukrajinských obětí polské odvety na Volyni a v Haliči a také možná až přes 10 tisíc obětí povražděných v oblastech na území dnešního Polska. Uvedené počty přitom nelze brát s matematickou přesností, jelikož identifikovat jménem se podařilo pouhou jejich část, a to na základě svědeckých výpovědí shromažďovaných několik desítek let poté, co se tyto krvavé události odehrály. Navíc se v těchto číselných odhadech mohly ocitnout rovněž oběti válečných zločinů páchaných nacistickými jednotkami nebo okupační správou, popřípadě oběti banditského řádění, jež nebylo motivováno ideologicky.

Zatímco pod výše uvedenými slovy by se podepsal téměř každý polský nebo západní odborník, na Ukrajině převládá úplně jiný diskurz. Již na podzim roku 1943 OUN popřela svou zodpovědnost za masakr a hned po skončení války začali činitelé této organizace společně s částí jim nakloněné ukrajinské emigrace rozšiřovat přesvědčení, že žádná akce UPA proti Polákům se nekonala a že se jednalo o vzájemné válčení polské a ukrajinské podzemní armády, v jehož důsledku utrpělo civilní obyvatelstvo. Tuto interpretaci prosazovali probanderovští činitelé i v nezávislé Ukrajině po roce 1991. V současnosti jsou jejími zastánci dva historikové střední generace, kteří neskrývají svůj obdiv k UPA – Volodymyr Vjatrovyč a Ivan Patrylak. Tito badatelé zpochybňují nejen organizovaný ráz vraždění, ale také průkaznost Stelmaščukových výpovědí, které podle nich byly vynucené NKVD. Vzhledem k tomu, že aktuálně zastávají exponované veřejné funkce – Vjatrovyč je bývalý ředitel ukrajinského Institutu národní paměti a momentálně poslanec, Patrylak zase působí jako děkan fakulty historie na Kyjevské univerzitě, největší historické fakulty na Ukrajině –, jejich názory často šíří na základě nekritické národní solidarity i ukrajinští novináři a intelektuálové.

Občas se objevují ještě další teorie. Volyňský masakr prý zahájili ukrajinští sedláci sami a události následně nabraly nekontrolovatelný vývoj. Stoupenci této interpretace odkazují na historické zkušenosti z roku 1846, kdy polský selský lid povstal proti polské šlechtě v Haliči, a z období revoluce v letech 1917–1920. Potíž spočívá v tom, že jakkoli nikdo nezpochybňuje, že se sedláci v některých případech – ať už dobrovolně či z donucení – účastnili útoků na vesnice (a v jiných případech své polské sousedy naopak zachraňovali), není doposud znám jediný případ, kdy by na určitou vesnici zaútočili ukrajinští sedláci sami od sebe – tedy bez spoluúčasti nebo popudu ze strany UPA. Doposud se navíc nepodařilo přesvědčivě prokázat ani to, že by byl volyňský masakr důsledkem provokací sovětských tajných služeb, přestože by v takovou teorii řada Ukrajinců ráda věřila.

Pokusy o řešení problému

Pochopitelně ne všichni ukrajinští historikové a intelektuálové souzní s touto verzi příběhu, v poslední době se na Ukrajině skutečně čím dál častěji setkáváme s přesvědčením, že Poláky na Volyni vraždila UPA, a nikoli nějací „zelení mužíčci“. Celý problém to však neřeší, protože to ještě neznamená, že Ukrajinci přijali „polský“ pohled na volyňský masakr. Když ukrajinská diplomacie nebo intelektuálové odsuzují vraždy, zdůrazňují, že šlo o společnou tragédii – důsledek chyb na obou stranách –, a tuto tezi ospravedlňují zpravidla tím, že se odvolávají na politiku meziválečného Polska „na etnicky ukrajinském území“. V Polsku jsou však takové názory pokládány za relativizaci masakru. Je možné klást rovnítko mezi naplánovanou akcí UPA a vražděním ukrajinského obyvatelstva, nepáchaného na příkaz polské vlády, ať už ze slepé pomstychtivosti, anebo z přesvědčení, že pouze uplatňování zásady „oko za oko“ ochrání polské obyvatelstvo před dalšími vlnami vraždění? A není poukazování na historické pozadí – ať už bylo jakékoli – pokusem umenšovat míru zodpovědnosti pachatelů? A konečně, není i samotný pojem „etnicky ukrajinské území“ ve vztahu k východním mnohonárodnostním provinciím Polského království, k němuž byly tyto oblasti připojeny ve 14., potažmo v 16. století, poněkud kontroverzní? Má kupříkladu při hodnocení ruských zločinů na ukrajinském Krymu nějaký význam to, že ruské obyvatelstvo tam tvoří většinu?

Spor o výklad volyňského masakru a o jeho příčiny se každopádně do určité míry týká elementární otázky, zda byli Ukrajinci a Poláci sousedy v rámci polského státu, anebo zda byli Ukrajinci pány volyňského kraje, v němž mohli realizovat své právo na sebeurčení, zatímco polská státní moc měla cizorodý charakter (v primitivnější verzi: charakter okupační nebo kolonizátorský, přičemž Poláci byli „přivandrovalci“).

Všechny tyto názorové rozpory prostupují do politického a právního diskurzu. Ještě v roce 2003 schválily u příležitosti 70. výročí zločinu Národní rada a Sejm usnesení totožného obsahu, které odsuzovalo vraždy spáchané ukrajinskými a polskými jednotkami, aniž by tam byla konkrétně zmíněna UPA. Další pokračování dialogu už bylo komplikovanější. V Polsku se předpokládalo, že uvedené usnesení bude pouhým začátkem procesu ukrajinského vyrovnávání s dědictvím UPA. Naopak na Ukrajině bylo toto společné usnesení pro řadu lidí nějak angažovaných v otázkách politiky paměti maximálním možným kompromisem. Přijmout polské požadavky by znamenalo nutnost vysvětlit obyvatelstvu západní části Ukrajiny, pro něž byli členové UPA hrdiny v boji proti Sovětům, že tato vojenská formace má i své stinné stránky. A to ukrajinské elity nechtěly nebo to nepokládaly za politicky výhodné.

Ukrajina v důsledku toho konsekventně odmítala veškeré interpretace tohoto zločinu, které nepojímají vinu a zodpovědnost symetricky. Mezitím se v Polsku všeobecně ujalo přesvědčení, že tehdejší vraždění Poláků splňuje parametry genocidy – a takto byly tyto zločiny také kvalifikovány v usneseních Sejmu v letech 2009, 2013 a nejvýslovněji v roce 2016. V řadách polské veřejnosti se zrodilo očekávání, že Ukrajina, jež po Majdanu v roce 2014 nejen prohlásila UPA za součást vlastního osvobozeneckého hnutí, ale také zakázala kritizování působení UPA a heroizovala její předáky, vyvodí z volyňského masakru určité závěry a zajistí alespoň minimální morální zadostiučinění. Výslovně a jmenovitě označí pachatele vraždění, poskytne souhlas s realizací intenzivních pátracích a exhumačních prací na místě někdejších polských vsí, zřídí tam hřbitovy a konečně reviduje svou politiku paměti tak, aby se po vrazích polského obyvatelstva nepojmenovávaly ukrajinské ulice.

Nic takového se však nestalo. Tlak Polska, vnímaného jako historický hegemon, na Ukrajině byl a je vnímán – zejména tamní pravicí a stoupenci bývalého prezidenta Petra Porošenka – jako úsilí o to, aby byla Ukrajina zbavena svobody formovat svou vlastní politiku paměti a panteon národních hrdinů, ba přímo jako nátlak na to, aby Ukrajina odsoudila vlastní osvobozenecké hnutí. Ještě horší bylo, že označení vražd polského obyvatelstva „genocidou“ – což je pojem, který se na Ukrajině spojuje coby „zločin všech zločinů“ především s velkým hladomorem v letech 1932–1933 a holokaustem – ještě intenzivněji rozvířilo emoce, přičemž nechyběly ani poněkud nerozumné komentáře ze strany politických a intelektuálních elit z obou států, ale ani ničení polských pomníků na Ukrajině a ukrajinských, většinou ilegálně vybudovaných, v Polsku „neznámými pachateli“, kteří byli ke svému konání podněcováni Kremlem. Když byl jeden z těchto ilegálně zřízených pomníků legálně odstraněn, i když se to stalo formou, která hanobila ukrajinské národní cítění – byl totiž mimo jiné rozsekán znak Ukrajiny zdobící vrcholek pomníku –, ukrajinská vláda v roce 2017 zakázala polským institucím veškeré pátrací a exhumační aktivity na území Ukrajiny.

Neúčinné pokusy přimět ukrajinské elity k tomu, aby uznaly přinejmenším to, že UPA je za vraždy zodpovědná, a zastávání postoje „strategické trpělivosti“ s nadějí, že Ukrajinci – jakmile se vypořádají se svými existenčními problémy – se vyrovnají s touto dějinnou epochou sami, způsobily radikalizaci kruhů spjatých s polskými rodinami obětí masakru. Ty si přejí, aby jejich blízcí byli pohřbeni s veškerými křesťanskými náležitostmi. Komplikuje to manévrovací prostor polské vlády ve vztazích s Ukrajinou. V důsledku toho se polské elity, zejména současná konzervativní vláda, staly jakýmsi rukojmím povzbuzených očekávání polské veřejnosti, zvláště pak její touhy po tom, aby se Ukrajina „nějak odvděčila“ za polskou podporu v aktuální válce.

Nicméně učinit kroky, které by uspokojily polská očekávání, dokonce i tak samozřejmé – jak by se mohlo zdát – jako třeba souhlas s exhumacemi, je pro tým prezidenta Volodymyra Zelenského jistý problém, ač je tento předák Polákům nakloněn nesrovnatelně příznivěji než Porošenko. V situaci, kdy si banderovská symbolika získala mimořádnou popularitu a ukrajinští vojáci umírají v zákopech při obraně své vlasti mnohdy v přesvědčení, že jsou dědici UPA, jsou „historické“ ústupky ve prospěch Polska politicky riskantní, a to i navzdory tomu, že je Zelenskyj polské vládě i národu v aktuální válce s Ruskem bezpochyby vděčný.

Příčiny popíračského a vyhýbavého postoje

Je pochopitelné, že přesvědčení politiků i veřejnosti ovlivňují názory historiků. Proč však seriózní badatelé negují závěry polské a západní historiografie? Snad to plyne z neschopnosti vypořádat se s působením psychologického obranného mechanismu známého jako „vytěsnění“, tedy potlačování a odmítání myšlenek, které mohou ohrožovat osobnostní soudržnost určitého jedince. Pro část ukrajinských historiků byla fascinace „bojem UPA s bolševiky“ prvotní pohnutkou a jejich studium historie bylo až jejím výsledkem. Jiní odborníci zase mohou být motivovaní ohledem na politickou konjunkturu. Na Ukrajině se totiž společenská úloha historika – koneckonců podobně jako v Polsku – neomezuje pouze na rekonstrukci minulosti a komentář k ní. V chudé, ale také traumatizované zemi, která opětovně buduje po letech rusifikace svou identitu a posiluje nezávislost v podmínkách války proti ruskému agresorovi, historikové nezřídka překypují společenským posláním navrátit Ukrajině její „skutečné dějiny“ nebo je zbavit falšovaní. UPA reprezentuje nejčerstvější a nejsilnější tradici boje proti Rusku a je hluboce zakořeněna v historické paměti Ukrajinců ze západní části státu. Prohlásit v takové situaci, že UPA měla nejen své hrdinské aspekty, ba co hůř, že je zodpovědná za etnickou čistku, si žádá nejen mravní sílu, ale i politickou odvahu. Na ještě jiné historiky pak může působit snaha hájit ukrajinské dějiny před ruskými manipulacemi a pomluvami, popřípadě před trolly, přičemž zrovna Kreml kritizoval UPA a Banderu odjakživa.

Za pár dní se přesvědčíme, zda Ukrajina učiní nějaké gesto směřující k Polsku u příležitosti 80. výročí volyňského masakru, například umožní rozsáhlejší exhumační aktivity a zřízení hřbitovů. Pomohlo by to trochu uvolnit napjatou atmosféru. Pakliže k tomu nedojde, lze předpokládat, že otázka Volyně se bude i nadále intenzivně využívat ve vnitřní politice a polské kritiky silně proukrajinské vládní politiky to jedině posílí. Podstatné je, že politické procesy v každém demokratickém státě neovlivňuje pouze většina, ale také vlivná, dobře zorganizovaná menšina.

Lze samozřejmě vznést argumenty, že podmiňovat vztah dvou evropských států, z nichž jeden svádí existenční boj o přežití s odvěkým nepřítelem obou těchto národů, tím, že bude dosaženo souladu v dějinných otázkách, je projevem redukcionismu, který je politicky – zejména v aktuálních podmínkách – krátkozraký. Lze pobouřeně hledět na publicistické předhánění, kdo veřejně hlasitěji vyzve Ukrajinu k „omluvě za Volyň“ – koneckonců vynucená omluva nemá příliš vysokou hodnotu, a pokud bychom to posuzovali z právního hlediska, zodpovědnost za vraždy nesou němečtí a posléze i sovětští okupanti. Právě oni totiž měli zajistit bezpečnost civilního obyvatelstva na Volyni a v Haliči. Nicméně nepopiratelný je zároveň jiný argument, často předkládaný lidmi, kteří mají k problematice volyňského masakru blízko. Připravenost jednoznačně odsoudit genocidní zločin – aniž by se popíral jeho původce nebo se uhýbalo k „whataboutismu“ – je základem politické kultury evropských národů a měřítkem vyzrálosti jejich elit.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.