Vladimir Putin a ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/kremlin.ru
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/kremlin.ru
Jak má kremelský režim vysvětlit, že se pořád montuje do života jiných zemí? Třeba do toho, jestli má Ukrajina právo vstoupit do NATO? Vytáhne se nějaké historické srovnání. Třeba stará událost s kubánskou krizí. Jenže tehdy to bylo jinak.
Jde o další verzi povídaček o „sférách vlivu“. Připomíná se kubánská krize z roku 1962. Co se tehdy stalo? Tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov chtěl, aby SSSR nezaostával ve strategické jaderné palebné síle. Pokusil se tedy napravit rovnováhu umístěním 42 raket středního doletu na Kubě. Odtud by mohly dosáhnout na většinu území Spojených států. Moskva ale byla odhalena a SSSR své rakety musel odstranit.
Logika dnešní ruské propagandy zní takto: Ukrajina patří do ruské sféry vlivu a Moskva nechce tuto zemi v NATO, stejně jako kdysi USA nechtěly sovětské rakety kousek od svého území.
Jak píše server Euvsdisinfo.eu, je to klasické použití triku zvaného whataboutismus při obhajobě sfér vlivu. Tím se myslí technika nebo postup, kdy se na obvinění nebo obtížnou otázku reaguje protiobviněním nebo nastolením jiného problému. Třeba: „Ruská armáda sestřelila dopravní letadlo? No a co všechna letadla, která sestřelily USA?“ „Východní Ukrajina? No a co všechny země, do jejichž záležitostí se USA vměšovaly?“ „Demonstranti zadržení v Rusku? No a co policejní násilí v Evropě a žluté vesty? A co pronásledování účastníků pokojných protestů ve Washingtonu?“
Euvsdisinfo pak píše, jak je v případě Ukrajiny toto srovnání přitažené za vlasy: „USA akceptovaly na Kubě systém založený na komunistické ideologii, která je v přímém rozporu s jejich vlastním, kapitalistickým systémem. Castrův režim pokračoval v šíření myšlenky socialistické revoluce po celé Latinské Americe i mimo ni, až do Etiopie a Angoly, aniž by byla Havana napadena. Na ostrově zůstala cizí vojska, sovětští vojáci.“
Pak je tu ještě falešný předpoklad, že členství ve Varšavské smlouvě bylo něčím, o co se země dobrovolně ucházely a kde se zavedení členové rozhodovali, zda přijmou nové spojence. Jenže Varšavská smlouva byla jen nástrojem, který měl Moskvě zajistit rozmístění sovětských okupačních vojsk a politicky kontrolovat státy, kde tato vojska byla rozmístěna.
NATO je aliancí, kde suverénní státy samy rozhodují o tom, zda požádají o členství v alianci, či nikoliv a zda budou hostit alianční vojska a prostředky.
Tohle všechno v Moskvě vědí a je zbytečné jim to říkat. Jejich účelově deformované příklady z minulosti jsou určené pro nepříliš znalé publikum a jako materiál pro projevy vlastních činovníků, kteří něco říkat musejí.
