Jak nevýt s Nočními vlky

ČTK

Osvobozená Praha přivítala na Staroměstském náměstí slavné vojevůdce sovětských vojsk maršály SSSS Koněva, Rybalka a armádního generála Jeremenka. | FOTO: ČTK

Dnes si připomínáme výročí konce druhé světové války. Války, která způsobila nezměrné utrpení a vítězství v níž bylo draze vykoupeno miliony lidských životů. Je nepopiratelnou pravdou, že na evropském bojišti většina oněch zmařených lidských životů připadala na vojáky Rudé armády. Je také těžko zpochybnitelným faktem, že německý Wehrmacht dostaly do kolen především ztráty v ohromných bitvách na východní frontě. Vždyť i během vítězného tažení z podzimu roku 1941, které se zastavilo až těsně před Moskvou, padlo v jeho řadách téměř dvě stě tisíc mužů, asi čtyřicet tisíc bylo nezvěstných a dalších více než šest set tisíc jich bylo zraněno. Není snadné si představit brutalitu východní fronty a počet padlých vojáků se doslova vzpírá pochopení. Tyto oběti je potřeba bez nejmenších pochybností uctít.

Rudá armáda měla rozhodující podíl na porážce Wehrmachtu. Milionům lidí, kteří v jejích řadách bojovali a umírali, za to patří dík. Sovětská nadvláda, nejprve vykonávaná nepřímo přes „poradce“ a místní kolaborantskou organizaci jménem KSČ a od roku 1968 pak podpořená přímou vojenskou silou, byla sice pro naši zemi temným obdobím, nicméně Hitler s námi měl plány ještě horší. Navíc za to, že Stalin s přispěním ochotných domácích služebníčků nahradil jednu totalitu jinou, obyčejní vojáci odpovědnost nenesou. Je tedy naprosto v pořádku si na ně vzpomenout a alespoň ve svých myšlenkách jim poděkovat.

Díky jim patří o to víc, že onen nelidský systém, který ve střední a východní Evropě pomáhali prosadit, dopadal velice krutým způsobem i na ně samotné. Sověti si za války postříleli či v Gulagu hlady, mrazem a dřinou umučili sta tisíce vlastních vojáků; dokonce o něco víc, než padlo celkově Američanů na bojištích v Evropě i v Tichomoří. Režim, který ve 30. letech odpor vůči kolektivizaci řešil hladomorem, se během války ke svým vlastním mužům a ženám v uniformách těžko mohl chovat v rukavičkách. Téměř milion rudoarmějců si v letech 1941 až 1945 vyslechl rozsudek polního soudu. Asi 135 tisíc sovětských vojáků skončilo před popravčí četou a zbývající byli téměř rovným dílem posláni do Gulagu a do trestných praporů, takzvaných štráfbatů.

Celková úmrtnost v táborech Gulagu v těchto letech byla téměř 70 % a trestné prapory byly nasazovány na nejnebezpečnější místa fronty a často měly hrozivé ztráty. Ti, kteří přežili, pak často padli v řadách běžných jednotek Rudé armády, která si obecně se ztrátami na životech hlavu nelámala. Jistě lze namítnou, že Sovětský svaz bojoval o holé přežití a že genocidní způsob vedení války proti „podlidem“ na východě se významně lišil od toho, jak vypadaly boje na západní frontě. Obojí je pravda, ale to první jen do jisté míry.

To, že současné Rusko slaví — stejně jako slavil SSSR před ním — konec Velké vlastenecké války, která začala až v roce 1941, protože do té doby byl Stalin Hitlerovým věrným spojencem, se už dobře ví. Stále je ale dobré připomínat, že Polsko bylo v září napadeno jak Německem, tak Sovětským svazem. Pořád je nutné zdůrazňovat, že zatímco Amerika zásobovala proti Hitlerovi osamoceně bojující Británii potravinami, municí a výzbrojí, vlaky ze SSSR vozily do Třetí říše ohromné dodávky životně důležité ropy, která poháněla letadla, lodě a ponorky, jež lodě s americkou pomocí potápěly. Stalin dostal od Hitlera velkou část východní Evropy a uměl projevit vděk.

Méně se ale ví a mluví o tom, jak cynicky spojenectví v boji proti Hitlerovi vnímal. Den poté, kdy Rudá armáda spustila protiútok, který zachránil před Wehrmachtem Moskvu, řekl Stalin britskému ministrovi zahraničí Anthonymu Edenovi, že kdyby byly jejich válečné cíle odlišné, tak by žádné spojenectví nebylo. Vzhledem k událostem a předchozímu spojenectví s Hitlerem tedy volně přeloženo: „Kdyby nás Hitler nenapadl, tak na vaší straně nebojujeme. Jestli nám nedáte, co chceme, tak spojenectví končí.“

Stalinovým válečným cílem nebyla primárně porážka Německa a Hitlera, ale posílení SSSR. Kdykoliv se zdálo, že by k jeho naplnění mohla vést jiná cesta, než spojenectví s prohnilými buržoazními demokraciemi, sovětské vedení se po ní alespoň zkusilo vydat. Do června roku 1941 po ní pak naprosto otevřeně kráčelo vstříc své vlastní imperiální velikosti. Roosevelt a především Churchill měli po větší část války upřímné obavy z toho, že se Stalin s Hitlerem dohodne znovu, protože ten mu, na rozdíl od nich, mohl slíbit obnovu hranic SSSR z roku 1941, tedy i s okupovaným Pobaltím, částmi Polska a Besarábie.

K jejich postoupení se ostatně Stalin snažil západní spojence dotlačit po celou válku a nakonec úspěšně. Podle historika českého původu Vojtěcha Mastného dokonce po bitvě u Stalingradu sovětský vůdce zvažoval možnost separátního míru s Hitlerem založeného právě na návratu k hranici, která obě totality dělila před vypuknutím operace Barbarossa. Odmítl se například připojit k požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci Německa, kterou dohodli Roosevelt s Churchillem na konferenci v Cassablance v lednu 1943. Když byl britský velvyslanec v Moskvě, sir Archibald Clark-Kerr koncem února téhož roku instruován, aby se dotázal, jaké jsou sovětské úmysly vůči Německu, dočkal se jen rozezlené reakce a žádné odpovědi.

Těžko říct, zda Stalin po bitvě u Stalingradu a před neúspěchem německé letní ofenzivy u Kursku skutečně věřil, že bude možné se s Hitlerem dohodnout — a spokojit s tím, co SSSR stačil obsadit ve druhé světové válce před tím, než vypukla ta Velká vlastenecká — než za cenu velkých obětí bojovat až do úplného vítězství. Je docela dobře možné, že německou kartu používal jen jako trumf proti západním spojencům, aby mu schválili jeho zábory z let 1939 až 1941. I pokud dokumenty o této epizodě dějin druhé světové válce v sovětských archivech stále existují, nelze si dělat naděje, že někdy spatří světlo světa.

Nicméně Stalinovo chování nejenom před napadením SSSR Německem, ale i během celé války jasně ukazuje, že jeho cílem nikdy nebyla svoboda národů, z jejichž území Rudá armáda za cenu ohromných obětí vyhnala Wehrmacht. Rozpínavost Sovětského svazu nebyla výsledkem příležitosti vytvořené porážkou Hitlera, ale jeho určující charakteristikou. Porážka Německa ji jen umožnila, ale stejně tak ji v letech 39 až 41 umožnila porážka Polska a Francie. Že se Stalin nakonec rozhodl Hitlera úplně odstranit je tak mnohem víc důsledkem Hitlerovy neochoty uzavřít mír s ideologickým nepřítelem a skutečnosti, že po ústupcích západních spojenců bylo prostě výhodnější zůstat ve spojeneckém svazku s USA a Británií.

Vojáci Rudé armády ve velké většině nemohli mít tušení, jak cynickou hru s jejich životy Generalisimus Stalin hraje. Jejich oběti, kterých bylo díky brutalitě a neschopnosti sovětského režimu už tak víc, než jich být muselo, byly pro něj daleko spíš než nezbytnou cenou za přežití země cenou, kterou byl ochoten zaplatit za územní expanzi a šíření svého vlivu. Nic z výše uvedeného neznamená, že bychom neměli padlým rudoarmějcům vzdát úctu, na hrob dát květinu a svíčku a věnovat tichou vzpomínku. Právě naopak! Měli bychom si je připomínat co nejvíce. Především oni se stali obětmi nelidského režimu v čele s řezníkem, který bažil po moci. Nicméně dlužíme i jim, abychom se nenechali z úcty k jejich památce přesvědčit k provolávání slávy Stalinovi a ani jeho nástupcům.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner