Jak Rusko obkličuje NATO aneb Ruská válka proti Západu už začala

Ruský prezident Vladimir Putin v kabině strategického bombardéru ТU-160 (Wikimedia / Presidential Press Service (Russia))

Ruský prezident Vladimir Putin v kabině strategického bombardéru ТU-160 | FOTO: Wikimedia / Presidential Press Service (Russia)

Rusko je opravdu zvláštní. Jde o demograficky a hospodářsky chřadnoucí stát, který nostalgicky hledí na svou dávnou i nedávnou imperiální minulost. Nejistotu skrývá za řinčení zbraněmi a obchod s plynem a ropou zneužívá ke geopolitickým tlakům. K tomu patří i agresivně ufňukaná pohádka v podání tamějšího prezidenta V. V. Putina a jeho ministra zahraničí bez smyslu pro humor S. V. Lavrova, že Severoatlantická aliance nebezpečně obkličuje mírumilovnou Ruskou federaci.

O tom, jak Západ ohrožuje či provokuje Rusko, blouzní i řada českých hejslovanských aktivistů a ezoterických „politologů“, od někdejšího diplomata Jaroslava Bašty, vzděláním archeologa, který své sociálně demokratické přesvědčení nyní rozvíjí jako poslanec v dresu „vlastenecké“ SPD, až po geologa Václava Cílka, jenž se skrze krajinnou magii dostal též k civilizačním a geostrategickým otázkám.

Kdo obkličuje Rusko?

Rusko je vlastně jakýsi chudák, který se posledních několik staletí jen a pouze brání útokům ze Západu, ať už těmi nájezdníky měli být Němci, Poláci, Švédové nebo Francouzi. Jak je to tedy s tím obkličováním ze strany NATO? Ruské hranice jsou opravdu dlouhé, čítají více než 20 tisíc km (čísla jsou ruskou stranou soustavně navyšována o stovky kilometrů podle momentálních zájmů a představ), přičemž se státy Aliance hraničí to nebohé Rusko toliko na 1530 km!

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Nejdelší hranici má Ruská federace s Kazachstánem, což byla od 18. století ruská kolonie a nyní je to postsovětský (nevyzpytatelný) spojenec – více než 7,5 tisíce km. Hned za ním následuje Čínská lidová republika, komunistické impérium s podivnou marxisticko-konfuciánskou ideologií, které bylo vždy rivalem Ruska, ať už se jmenovalo Ruské impérium, Sovětský svaz nebo nyní Ruská federace – více než 4,2 tisíce km. Na třetím místě bychom nalezli Mongolsko, které bylo od roku 1924 po několik desetiletí sovětsko-ruským protektorátem a dodnes se z této pozice mentálně nevymanilo – 3,5 tisíce km.

Banner Nová Orientace

A konečně na čtvrtém místě je Ukrajina. Země, o níž Putin a Lavrov hovoří střídavě s despektem a úlisnou úctou, jednou jako o bratrském slovanském státě, přičemž Rusové a Ukrajinci jsou prý jeden národ, jindy jako o zhrouceném státě ukrajinských fašistů, odkud začne nová západní invaze do Ruska – přes 2,6 tisíc km. Jenže realita je taková, že Rusko, historicky jeden z nejagresivnějších států posledních dvou či tří staletí, okupuje v rozporu s mezinárodním právem ukrajinský Krym a válčí na ukrajinském Donbasu.

Pokud snad nějaký stát skutečně obkličuje Rusko, pak je to komunistická a imperiální Čína, což sice v Kremlu dobře vědí, ale veřejně se o tom mlčí. Výsledkem je tiché a velice nerovné čínsko-ruské spojenectví proti Západu, v němž Rusko hraje úlohu juniorního partnera, vlastně podřadného klienta, který o to hlasitěji poštěkává proti dvěma pilířům svobodného Západu, totiž NATO a Evropské unii.

Baltské pobřeží v městečku Wiek na ostrově Rujána (C. D. Friedrich, olejomalba, 1834) (wikimedia commons (volné dílo))

Ukrajina jako nastavené zrcadlo

Tato dvě uskupení svou nedlouhou hranicí na východě Evropy a na Aljašce rozhodně eurasijské (či spíše severoasijské) Rusko reálně neobkličují. Jenže kmenově smýšlející kremelská elita se dosud cítí uražena tím, že se někdejší satelity sovětsko-ruského impéria, a dokonce i tři pobaltské země, které byly součástí Sovětského svazu, natolik emancipovaly od Svaté Rusi, že jsou již řádnými členy NATO a EU. A teď ještě Ukrajina, která neustupuje od svých evropských (a prozápadních) aspirací, a navíc drze a úspěšně vzdoruje ruskému vojenskému, hospodářskému, diplomatickému a dezinformačnímu tlaku.

Ukrajina je pro Rusko důležitá jako zrcadlo! Pokud by se Ukrajincům definitivně podařila emancipace od svíravé náruče zaostalého Ruska, takže by Ukrajina vstoupila na evropskou dráhu svobody, demokracie a prosperity, významně by to poškodilo autoritu Kremlu v očích „obyčejných“ Rusů. Najednou by se totiž ukázalo, že i přes tíživé dědictví ruského a sovětského imperialismu a kolonialismu s asiatskými rysy je možné vybudovat docela normální stát, který své občany nepovažuje za poddané.

Ruská věrchuška reprezentovaná kágébáckým carem Putinem, ale též uhlazeným gangsterem v obleku Lavrovem a milovníkem uniforem Šojguem se vyznačuje mafiánskými instinkty, případně zvyky primitivního kmene stojícími na vendetě. Vzdor Ukrajinců je prostě urážkou pochybně vnímané cti, přičemž vzrůstající ruská agresivita je naopak směsí nenávisti a závisti, touhou po pomstě.

Proto se z Kremlu stále hlasitěji ozývá medvědí mručení o obkličování Ruska ze strany NATO, ačkoliv je to přesně obráceně. Je to Ruská federace, kdo v posledních letech, měsících, týdnech a dnech soustavně obkličuje své sousedy, kteří se právě kvůli ruské agresivitě už stali členy NATO a EU, nebo k tomu s nadějí směřují. Poslední Putinův návrh americkému prezidentu Bidenovi, aby se USA zaručily, že se již NATO nebude rozšiřovat o další země v ruském sousedství, je naprosto nehorázný. Putin tím totiž bez obalu požaduje, aby zaznělo, že země jako Ukrajina nejsou suverénní a svéprávné, nemohou samostatně vyjadřovat svá přání a preference, nesmí o sobě rozhodovat. To je tradiční ruská imperiální optika, poněvadž Rusko nikdy nepoznalo princip partnerství s jinými zeměmi. A my můžeme být vděčni, že nám to Putin říká na rovinu, neboť tak už víme, že od vyhladovělého a po zuby ozbrojeného ruského medvěda můžeme očekávat vlastně cokoliv.

Angela Merkelová. (commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at)

Válka už začala!

Ruská válka proti Západu už dávno začala a letos vstoupila do další fáze, neboť Kreml s odstupňovanou mírou razance útočí na celé své západní hranici takřka proti všem sousedům. V Moldavsku v rámci zamrzlého konfliktu okupuje oblast tzv. Podněstří. A poněvadž země má nyní proevropskou prezidentku i vládu, Rusko právě v těchto měsících energetické krize používá Gazprom jako svou zbraň, omezuje dodávky plynu, vymáhá různě konstruované dluhy a vyhrožuje, prodává plyn za zvýšené ceny a plundruje tak již velmi prázdnou moldavskou státní pokladnu.

Ohromná koncentrace ruských vojsk přímo u hranic Ukrajiny je už sama o sobě nepřípustným zastrašováním a formou agrese, přičemž nelze vyloučit, že se v hlavách kremelských šílenců opravdu rodí plán vojenské invaze na Ukrajinu.

A pak tu máme Bělorusko, které se po ruské anexi Krymu v roce 2014 sice od Kremlu odtahovalo, ovšem zfalšované volby ze srpna 2020 a následné občanské protesty svobodomyslných Bělorusů přiměly nervózního tyrana Lukašenka, aby se sebezáchovně opět vrhnul Putinovi kolem krku, takže se Bělorusko stalo ruským protektorátem. Migrační krize, vytvořená Lukašenkovým režimem na hranicích s Polskem, Litvou a Lotyšskem, která by nebyla možná bez koordinace s Ruskem, je jen další frontou ruské hybridní války proti Západu, v níž chybí toliko příslovečná jiskra, aby došlo ke skutečně žhavému výbuchu.

Ruské obkličování NATO a EU na východě Evropy má ovšem i svou severní frontu, příznačně nazvanou Nord Stream 2, což je dosud nefunkční plynovod, který aktuálně rovněž slouží jako ruská zbraň vůči Západu – k vydírání zemí, k nimž by měl být plyn touto cestou dodáván, stejně jako těch, které míjí, aby starší produktovody, zejména ty protínající Ukrajinu, ztratily svůj význam. Nord Stream 2 je selháním evropské politiky kancléřky Angely Merkelové, která se úspěšně tvářila, že jde jen o byznys s Ruskem, z něhož pro východní revizionistickou mocnost neplynou žádné geopolitické dividendy. Nová Bidenova administrativa tomuto německému selhání nakonec se zamhouřením obou očí nešťastně sekundovala, ale stále není jisté, jestli bude Nord Stream 2 opravdu spuštěn.

Ukrajinská disidentka Stefania Šabatura (vlevo dole) s přáteli ve Lvově v osmdesátých letech (Archive of Ukrainian Liberation Movement)

Západ má prostředky – najde i vůli?

Jako Evropané a Zápaďané můžeme být sice přesvědčeni, že jakýkoliv ruský vojenský útok vůči Ukrajině by byl iracionální, a jistě je to pravda, jenže Rusko je jiná civilizace, je to eurasijský Orient s evropskými mimikry a s odlišnou tradicí diplomacie a mezinárodních vztahů. Putinovi a Lavrovovi bychom měli věřit, když řeční o post-západním světě. A nemůžeme vyloučit, že se jeho utvoření pokusí akcelerovat nějakým nečekaným a zdánlivě nesmyslným krokem.

Stará pravda připomínaná snad od 19. století, že Rusové rozumí jedině síle, přičemž jejich jedinou strategií je prostě přesila, není jen floskule. NATO i EU by měly Rusku připomenout svou převahu. Moldavsko rozhodně potřebuje pomoc EU ve své energetické soběstačnosti a Rumunsko je připraveno se na tomto významném úkolu podílet, ovšem s podporou dalších zemí EU.

Ukrajina nyní potřebuje kromě diplomatické podpory a shody NATO a EU na dalších sankcích vůči Rusku i zvýšení obranyschopnosti – aktuálně nejlépe v podobě přímých dodávek zbraní, které by útočníkovi způsobily fatální ztráty, bolestivé i pro otrlou ruskou veřejnost.

Polsko, Litva a Lotyšsko potřebují zvýšenou podporu v zadržování ruského hybridního útoku skrze Bělorusko, ať už v podobě unijních financí na zdokonalení kontroly hranic, které jsou zároveň hranicí evropskou, nebo v nabídce vyslání vojáků a policistů. Znovu je třeba otevřít otázku vybudování či rozšíření základen NATO v Pobaltí, Polsku a Rumunsku, a posílení společných výcvikových bází na Ukrajině, která svou budoucnost nevidí v tyranii eurasijského typu. A hlavně – nová německá spolková vláda by měla, klidně i pod přátelským tlakem spojenců, opustit svůj geopoliticky pochybný projekt plynovodu Nord Stream 2, který má být především sofistikovaným penězovodem pro financování imperiálních dobrodružství slábnoucího (a proto agresivního) Ruska.

Mikuláš Bek a Miloš Zeman (Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora)

Západ, reprezentovaný NATO a EU, jehož je i Česko nedílnou součástí, na to má sílu intelektuální, hospodářskou, diplomatickou i vojenskou. Všichni tak nějak tušíme, že východoevropské pláně infiltrované Ruskem jsou pro nás něco jako indopacifická oblast na druhé straně Eurasie, kde se obdobně neomaleně chová komunistická Čína. Jde o zachování naší svobody, demokracie a suverenity. Prostředky k tomu máme! Najdeme i vůli k nutné obraně nebo útoku?

Poznámka: V kontextu komplexní krize, kdy se Evropa a celý Západ prokousávají důsledky pandemie čínského koronaviru, řeší s tím spojené zásadní ekonomické problémy a snaží se reagovat na ruské řinčení zbraní, tak Česko dosud nemá novou plnohodnotnou vládu opřenou o parlamentní většinu, a tudíž nemůže řádně fungovat v součinnosti se svými spojenci v NATO a EU. Z této perspektivy lze zdržovací prezidentské plexisklové seance i vzhledem k jasně ustavené koalici vedené Petrem Fialou z ODS považovat za svéráznou službu Miloše Zemana ve prospěch Ruska.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]