HISTORIE / Na Ukrajině v současnosti proti Rusku bojují také vojáci, kteří se hlásí k odkazu hejtmanátu Pavla Skoropadského. Kdo to byl? Copak nebyla Ukrajina od začátku součástí Ruska a následně Sovětského svazu? Zejména historickému obrazu vývoje a vzniku ukrajinského státu, tehdejším polským vazbám a současně bojujícím vojákům na východní frontě za návrat ukrajinského hejtmanátu je věnován tento článek.

Americký spisovatel, historik a profesor na univerzitě Yale v Connecticutu Timothy Snyder ve své knize Obnova národů s podtitulkem Polsko, Litva, Ukrajina, Bělorusko 1569–1999 zdůrazňuje, že i přes mnohonásobné historické nesváry a příkoří, že mezi jednotlivými národy současného Polska a Ukrajiny existuje určitá historická souvislost předurčující budoucnost obou zmíněných národů, tedy Polska a Ukrajiny.

Dokládá tuto myšlenku podloženými historickými fakty a modeluje ji v souvislosti s dávnou Lublinskou unií založenou r. 1569. Lublinská unie byla ve své době velmi vyspělým soustátím tehdejšího Polského království a Litevského knížectví

Snyder dále zmiňuje, že mezi vznikem Lublinské unie v roce 1569 a povstáním Bohdana Chmelnického roku 1648 přišli na Ukrajinu polští šlechtici a ukrajinská aristokracie se popolštila. Problémem tehdejší doby byla přítomnost svobodného společenství kozáků. Polsko-litevská unie velmi rychle pochopila jejich význam. Dokázala je využít například ve válkách se Švédskem v letech 1601-2 a Moskvou v letech 1611-12 a s Osmanskou říší v roce 1621. Dosáhla největší slávy, když její polští a litevští rytíři a její ukrajinští kozáci bojovali bok po boku. Změna společenského postavení Kozáků vyvrcholila kozáckým povstáním v roce 1648. Vznikl tak na Ukrajině první hejtmanát.

Mezi lety 1648-1772 se Ukrajina rozdělila po Haďačské smlouvě podél řeky Dněpr mezi Polsko-litevskou unii a Moskevské knížectví. Ruská říše, jak se od roku 1721 nazývalo Moskevské knížectví, ve skutečnosti zahrnovala dvě odlišné Ukrajiny. Levá strana břehu Dněpru byla pod ruskou kontrolou. Veškeré snahy o vymanění se z ruského vlivu v té době selhaly a po vítězství Petra I. Velikého u Poltavy v roce 1709 autonomní hejtmanát definitivně padl a kozáci byli násilně integrováni do velkého ruského státu.

Po rozpadu Polsko-litevské unie a jejího územního dělení v letech 1772-1795 připadla západní část dnešní Ukrajiny Rakousku. Jednalo se zejména o Halič a oblast zvanou Lodomerie. Halič zůstala sice pod dohledem rakouského trůnu, ale silnou vládnoucí vrstvou zde zůstali katoličtí polští šlechtici. Západní Ukrajině přinesly výrazné změny náboženské reformy.

Císařovna Marie Terezie v roce 1774 přejmenovala tehdejší uniatskou církev na řeckokatolickou. Její syn Josef II. v reformách dále pokračoval a ve Lvově (Lemberku) v roce 1784 otevřel univerzitu, která zřídila pro řeckokatolické posluchače rusínský seminář, neboť většina neovládala latinu.

Otevřená rakouská náruč vysokoškolákům na území Haliče pomohla ve formování ukrajinského povědomí a vzniku národního ukrajinského cítění. Mnoho učenců kyjevské univerzity proto odcházelo do Lvova, kde mohli svobodně vyjadřovat své myšlenky a názory. Mezi nimi se objevil například významný ukrajinský politický teoretik a zastánce konstituční monarchie Vjačeslav Lypynský (1882-1931), který emigroval z ruské části Ukrajiny do rakouské Haliče v roce 1908.

Během revolučního roku 1848 došlo v rakouské Haliči k mnoha povstáním ukrajinských rolníků, kteří ale pod polskou šlechtickou správou byli vždy potlačeni.

Na konci 19. století v devadesátých letech polští úředníci v Haliči, kteří vykonávali obecnou rakouskou politiku, dávali přednost ukrajinské straně před ruskou, a nakonec výbor z polských šlechticů se rozhodl ustanovit ukrajinský jazyk podle pravopisu ukrajinského lidového jazyka nikoliv podle různorodých systémů, které upřednostňovali Rusové.

Stejně jako v českých královských zemích rakousko-uherská umírněná politika zde v Haliči se jevila ukrajinským aktivistům jako nedostatečná a vyžadovali čím dál častěji, aby se vliv ukrajinských pozic ve správních kruzích srovnal s těmi polskými. Podobně jako v Čechách se na Ukrajině začala utvářet první socialistická a nacionalistická hnutí, která se postupně formovala do politických stran.

Před první světovou válkou se ukázalo, že ukrajinská věc má v rakouské Haliči větší naději na úspěch než například litevská záležitost v Ruské říši.

Po únorové revoluci v Rusku roku 1917 a vyhlášení Ukrajinské lidové republiky v Kyjevě se vysněná nezávislost jevila jako reálná. Formování ukrajinského státu, podobně jako vznikající Československo, nepočítalo s polskou populací, stejně tak jako uměle vytvořený československý národ nepočítal s Němci, Maďary a Ukrajinci.

V období od 29. dubna 1918 do 14. prosince 1918 se ujal vlády Pavlo Skoropadskyj. Sloužil v ruské carské armádě, zúčastnil se rusko-japonské války 1904–1905. V roce 1906 dosáhl hodnosti plukovníka a v roce 1912 se stal generálmajorem. Tento ukrajinský politik a vojevůdce se v nově vzniklé Ukrajinské lidové republice prohlásil jejím hejtmanem a republiku změnil na hejtmanát (konstituční monarchii). Zároveň využil přítomnost rakouských a německých vojsk, která zastavila invazi bolševiků z východu. Ne však na dlouho.

Po porážce Ústředních mocností v první světové válce a odchodu německých vojsk z Ukrajiny byla vláda hejtmana Skoropadského svržená v prosinci Symonem Petljurou za pomocí dobrovolnických oddílů, tzv. Sičových střelců. Pavlo Skoropadskyj byl následně nucen emigrovat do Německa. Zemřel v Bavorsku na následek poranění utrpěných při bombardování.

Po skončení první světové války mezi lety 1918-1920 se na Ukrajině, v Litvě a Polsku odehrávaly těžké boje mezi bolševickou armádou, bílou armádou a zbylými německými vojsky, která se snažila dostat po válce domů. Odhaduje se, že během těchto dvou let zahynulo na milión Ukrajinců, kteří podlehli pogromům, bratrovražedným válkám, útokům partyzánů a banditů.

Vítězné státy Dohody měli největší strach z postupující bolševické armády z Ruska, tudíž samostatnost Ukrajiny nikoho nezajímala.

V roce 1920 Pilsudského armáda čelila postupující bolševickém armádě, načež došlo opět k nucenému spojení západní Ukrajiny s Polskem v boji proti bolševismu, kdy spolu bojující Ukrajinci a Poláci postupující bolševiky zastavili. V roce 1921 se Halič a většina Volyně ocitla pod polskou vládou oproti kyjevské východní části, která se stala Ukrajinskou socialistickou republikou v područí nově vznikajícího Sovětského svazu v roce 1922.

Toto rozdělení přineslo do střední a východní části Ukrajiny obrovské represe proti místní obyvatelům včetně hladomoru, jehož strůjcem byl sovětský komunismus. Západní část Ukrajiny (z dnešního pohledu) žila v područí Polska víceméně bez dopadů na místní obyvatelstvo, zato východ Ukrajiny čelil krutým, represivním až genocidním čistkám na místním obyvatelstvu. Jen během velkého hladomoru v letech 1932-33 zemřelo více než pět miliónů lidí.

Halič tvořila ve 30. letech 20. století bezkonkurenční centrum ukrajinské nezávislé myšlenky a odtud se šířila na východ. Nenávist vůči Polákům bobtnala a nacionalismus exulantů ve Vídni narůstal. Není proto divu, že se v roce 1929 ve Vídni utvořila organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která si dala za cíl etnicky čistou Ukrajinu i za pomoci zotročení cizinců.

Po zničení Polska v roce 1939 začaly armády Německa a Sovětského svazu vraždit místní obyvatelstvo zaniklého polského státu a západní a východní Ukrajiny.V roce 1943 vznikla na Ukrajině UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), která měla nezávisle bojovat proti Němcům, bránit ryzí Ukrajince proti Sovětům a zbavit Ukrajinu všech Poláků.

Západní Ukrajina po druhé světové válce prošla však ještě dalším vynucením přesídlením obyvatelstva, a to z důvodu schválené Operace Visla, která se rozjela začátkem roku 1947. Čistky Poláků a Ukrajinců na území Haliče a Volyně, následné deportace do Sovětského svazu, ukončilo staleté smíšené osídlení polsko-ukrajinského příhraničí.

Vztah Polska a Ukrajiny v poválečných letech zůstával velmi napjatý. Obě strany nemohly zapomenout na způsobené křivdy a bylo zbytečné se obviňovat z toho, kdo začal první.  Teprve v 80. letech 20.století, kdy se začal formovat odborový polský svaz Solidarita, začaly zaznívat první myšlenky o tom, že pokud má být Polsko zbavené moci komunismu a chtělo by být demokraticky svobodné, nepůjde to bez nezávislé Ukrajiny.

V roce 1988 však Michail Gorbačov ve svém projevu naznačil, že si východoevropské satelity Sovětského svazu mohou v domácí politice zvolit vlastní směr. V říjnu 1990 podepsala Ukrajina a Polsko mezistátní prohlášení se závazkem o neútočení, přijetím existujících hranic a kulturních právech pro menšiny na obou stranách. Poté co v prosinci 1991 potvrdilo nezávislost Ukrajiny referendum, Polsko bylo první zemí, které nezávislost Ukrajiny uznalo. Nutno připomenout, že prezident USA Georg Bush naléhal 1. srpna 1991 na Ukrajinu, aby zůstala v Sovětském svazu.

Ukrajinský prezident Leonid Kravčuk po podpisu smlouvy o spolupráci s Polskem z května roku 1992 prohlásil, že Polsko je důležitějším partnerem pro Ukrajinu než Rusko. Naopak Rusové nadšení nebyli a Jelcin prohlašoval, že ukrajinské hranice se mohou kdykoliv překreslit.

V obavě z dalšího nátlaku Ruska vůči Ukrajině, dožadoval se ukrajinský prezident Leonid Kravčuk vojenské spolupráce s Polskem proti Rusku, zvlášť, když samostatná Ukrajina vlastnila nejvíc jaderných zbraní zděděných po Sovětském svazu

Polské smíření s Ukrajinou v 90.letech minulého století bylo okázalé. V roce 1994 vystřídal prezidenta Kravčuka Leonid Kučma a obecně se očekávalo, že se Ukrajina přeorientuje na Rusko. V prvním prezidentském období (1994-99) Kučma pokračoval v zahraniční integrační politice do západních institucí.

V roce 1997 vyjednalo Polsko s Ukrajinou bezvízový režim. Snyder zdůrazňuje, že v tomto období na prahu 21.století, se začínají vytvářet hodnoty pro podporu demokratických institucí a volného trhu Ukrajiny.

Následující prezidenti Juščenko, Janukovyč, Turčynov a Porošenko nedokázali vzdorovat narůstajícímu tlaku současné Ruské federace a zároveň pokračovat ve slibovaných prozápadních reformách. Navíc Janukovyč ustoupil v prosazování vstupu Ukrajiny do EU a obrátil se na Moskvu. Byly pozastaveny Ukrajinsko-evropské asociační dohody. Šlo o jasný odklon od vstupu do Evropské unie. Ostré reakce prozápadních stoupenců včetně studentů následovaly vzápětí a vyústily v protesty přibližně půl milionu lidí na náměstí Majdan v Kyjevě. Za konec Majdanu se považuje 22. únor 2014. Po třech měsících od začátku protestů uprchl Viktor Janukovyč do Charkova na východ Ukrajiny, odkud pokračoval do Ruska.

Jeho nástupce Petro Porošenko moc na výběr neměl a dostal se do kleští při vyjednávání s Ruskem a Běloruskem na jedné straně a Německem, Francií, potažmo EU na druhé straně. V tu dobu došlo k vyhlášení samostatných republik Donbasu a Luhanska na základě zmanipulovaného referenda Ruskem. Stejně dopadlo Ruskem hlídané referendum o budoucnosti Krymu.

Současná válka na Ukrajině téměř zničila veškerou infrastrukturu poloviny ukrajinského území a vyhnala milióny obyvatel za hranice. Početní ztráty na obyvatelstvu a armádě Ukrajiny přesahují statisíce.  Do Ruska jsou unášeny ukrajinské děti. Současná situace navíc nenapovídá, že by Ukrajina s Ruskem chtěla vyjednávat. Konec války je v současnosti v nedohlednu. Účet za válku roste a pohybuje se ve ztrátě stovek miliónů amerických dolarů.

Po celou dobu války máme možnost vidět jasný postoj Polska. Polsko se staví opět do role hrdého obránce vlastního národa před Ruskem a významně se podílí na vojenské, materiální a humanitní pomoci Ukrajině. Ukrajina opět tiše spoléhá na Polsko jako na historicky daného vojenského společníka se kterým se bránila proti nájezdům Mongolů, Tatarů a Turků.

Prezident Zelenskyj nebojuje pouze proti Rusku. Jeho současným nepřítelem vedle ruské armády je také zakořeněná korupce, slabé zákonodárství a nevyspělá demokratická společnost. Naproti němu stojí Putin s ambicemi Petra I. Velikého. Padne-li Ukrajina, může se opět dostat do války s Ruskem Polsko. Rusko může opět vstoupit do Pobaltí a ovlivnit světovou politiku na mnoho let dopředu. Ukrajina a Polsko opět stojí na prahu historického milníku nového vývoje událostí ve východní Evropě jehož hybatelem je opět ruské impérium.