Asi sto metrů ode mne se kácí člověk. Plácnul se sebou i s nákupními taškami, píše ve své glose Vladimír Just. FOTO: FORUM 24 / Microsoft Designer AI
FOTO: FORUM 24 / Microsoft Designer AI
GLOSA / Moje příhoda s roletou vlastně není o roletě. Roleta hraje jen roli, roli spouštěče, snad banální, pro mne však fatální situace. Ocitl jsem se uprostřed slunného pátečního odpoledne v nějaké temné hře – byl jsem jedním z tragických klaunů, o nichž psával Samuel Beckett. Stalo se v Michli, kousek od metra. Nechal jsem opravit rozbitou roletu, něco přes metr dlouhou, jež nám v létě hyzdila výhled z okna. Udělali mi to na počkání, vzal jsem roletu jako hůl a šel do metra.
Asi sto metrů ode mne se kácí člověk. Plácnul sebou na travnatý plácek, i s nákupními taškami. Než jsem k němu došel, minuly ho spěchající davy, oči zabořené v mobilu. Naštěstí byl mezi nimi i urostlý sportsman a pomáhal mu na nohy.
Děda nebyl opilý ani špinavý, v taškách ovoce, mléko, rohlíky. Když vidím, jak s ním sportsman zápolí, odložím roletu a snažím se dědu podržet aspoň z druhé strany. Roletu i nákup, jehož se křečovitě držel, jsem odložil u zídky. Bydlí prý jen naproti v bytovce. A tak jsme vyrazili, závratnou rychlostí asi krok za minutu.
Ušli jsme dvacet metrů, opřeli ho o zídku a šli mu pro nákup. Pak ale sportsman mrkl na hodinky a s omluvou zmizel. Zůstal jsem s dědou sám, zkusil udělat s ním pár kroků, ale hned zase padal. Zavolám sanitku, říkám – upřímně se vyděsil, jen to ne, bydlím už jen pár kroků, přes tu křižovatku. Proč nenosíte hůl? Jo, to mi říká každej, to bych asi měl, že jo?
V davu vidím rozchechtanou trojici puberťáků kolem jedné dívčiny. Ahoj, nepomohli byste mi tamhle s tím dědou, sám ho neutáhnu, bydlí kousek. Jo, jasná zpráva, řekli. A znovu se rozchechtali, nebyl to zlý smích, byli ve stavu, kdy vám připadá k smíchu všechno, a nedá se s tím nic dělat (v duchu je omlouvám). A byli pryč.
Děda je jen o pár let starší než já, musel být na nás dědky pohled, on s taškami, já s roletou. Co budu dělat? To byla ta beckettovská siuace tragických klaunů Konce hry. Byl jsem Hamm, anebo Clow – klaun, jemuž usekli poslední písmeno? Jenže tohle nebyla hra, to byl reál. Ledový řez do horké tkáně života.
Když jsem zjistil, že mi utekly všechny schůzky a doma dávno vystydl oběd, přestal jsem lidi marně zastavovat. Napadlo mě opřít ho znovu o zídku a nechat osudu. Pak ale od směru, kam jsme mířili, rázovala zralá žena a ptala se, zda nechceme pomoci. Když viděla můj zoufalý pohled, nemusel jsem nic říkat, ona ho zezadu chopila, postavili jsme ho na nohy. Na rozdíl ode mne mu ovšem cestou nadávala, proč nemá hůl či vozejk. Pomohl jsem jim ještě přes křižovatku, ona už to prý zvládne.
Co to proboha bylo, zčistajasna za slunného dne? Bránil jsem se tomu, ale bliklo mi, že se tím protrhla nějaká moje bublina. V bezmoci dědy, sám uprostřed davu, jsem spatřil svou možnou budoucnost. Lhostejno, zda v divadle nebo na ulici. A jako skalpel se zařízla myšlenka: tohle byl jen záblesk dnešního světa. Ne ty tvé festivaly, přednášky, Trump, Babiš a eseje. Realita bezmoci i náhlých oslepnutí z vědění, pokud jsme ho už neuvěznili do svých krabiček, v nichž jedině dokážeme žít, myslet, solidarizovat se, zatímco krok od nás se kácí člověk.
To je jádro situace. Přitom co jiného je lidské bytí než prodírání se skrze naše iluze k dalším iluzím, až k jádru jádra, jehož hořkost marně přebíjíme sladkostmi? Přitom tam, uvnitř, nás možná čeká cosi, co čekalo toho jediného vidoucího v Platonově 7. knize spisu Politeia. Toho, co rozpoznal stíny věcí jako stíny a odvážil se vyrazit mimo jeskyni k věcem samým. Logicky oslepl ze světla, ale když se vrátil do jeskyně, už věděl, co je za nimi.
Co je za mou příhodou? Byl-li toto reprezentativní vzorek naší existence v 21. století po Kristu? Pak v něm odmítám vidět jen nahodilou příhodu, ale chci se dobrat jejího vyššího smyslu. Až se doberu, poreferuju.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
