Vitalij, hlavní hrdina filmu Štěstí a dobro všem FOTO: Aerofilms / se souhlasem
FOTO: Aerofilms / se souhlasem
ROZHOVOR / Štěstí a dobro všem. To hlásá hrdina stejnojmenného dokumentu Filipa Remundy, bizarní chlapík s vypadanými zuby, který dávno nevypadá jako vystudovaný jaderný fyzik, stojí ale za pozornost. Blogera a otužilce Vitalije, jenž se z velkého putinovce stal kritikem současného Ruska, natáčel režisér v Novosibirsku několik let.
Kde jste na Vitalije narazil a jak si vás získal?
V rámci rešerší k jinému projektu. Získal si nás svou hyper upřímností, tím, že nic nemaskuje, nemluví ve svůj prospěch. Zajímalo nás, proč je takový putinovec. A jak je možné, že člověk volí proti svým zájmům – což je univerzální téma, netýká se jen Rusů. Přišlo nám, že skrze jeho zvláštní dětinskost můžeme nahlédnout dál, než kdybychom točili s pragmatikem, který bude hájit své konkrétní zájmy.
Vitalij byl bezelstný, nesledoval žádné výhody, snad kromě toho, že mu konečně někdo naslouchá. Sice točí videoblogy, z nichž pochází i název našeho filmu, má ale velmi nízké číslo sledujících, desítky lidí. Přesto byl dlouho houževnatý. Přestal s nimi až poté, co vláda změnila zákony a za veřejnou diskreditaci ruské armády vyhlásila tresty – mnohaleté odnětí svobody.
Do Ruska se jako filmař pravidelně vracíte. Čím vás přitahuje?
Je to země, která nás dlouhá léta držela v šachu a tvrdém objetí. Já v tom období vyrostl. Do Ruska jsem začal jezdit jako filmař a čím dál víc jsem se zajímal o to, co je u nich mnohem víc obnažené než jinde – o rozdělenou společnost, propagandu, populismus, absenci svobodné soutěže, krutou likvidaci politické opozice. Tímhle filmem jsem chtěl mimo jiné ukázat, kam až to celé může zajít.
Ze záběrů v Lužnikách, kde se provolávají oslavná hesla na Rusko a kde řeční Putin, je člověku opravdu úzko.
Bohužel. Myslím, že to o současné situaci leccos vypovídá. My ale nechtěli točit vyloženě politický film. Chtěli jsme zavést diváka na Sibiř, do podmínek, v jakých lidé žijí, dát mu možnost procítit tamní marasmus. Vitalij je vystudovaný jaderný fyzik, přitom žije v bídě, v akademickém městečku ve vybydleném paneláku zápasí o střechu nad hlavou. Jeho radikalizace vychází z celoživotní frustrace a izolace, nikdy neměl pas, v životě nikam nevyjel. Takhle mizernou životní úroveň tam má řada studovaných lidí.
A protivenstvím čelí trochu tím, že se otužuje plavbou v ledové řece nebo moři. Je to tam časté, nebo je Vitalij výjimkou?
Je to jejich velká kratochvíle. Závody v zimním plavání jsou populární, není to jako u nás, kdy se na dvacet minut s čepičkou ponoříte a jdete ven. Tam provozují dálkové plavání a speciálně v zimě. Jsou zvyklí na extrémní výkony, v minus dvaceti, kdy zamrzá voda, jsou schopní přeplavat záliv. V jakémsi filmu o válce, kdy letci přelétávali Balt, se říkalo, že při sestřelení letadla je životnost pilota v řádu několika minut. Tady lidi plavou i přes půl hodiny.
Vitalij zrealizoval ve vodě dokonce svou svatbu. Nevěsta se mezi ledovými krami tvářila všelijak, ale byla statečná. Tuhle půvabnou scénku vám přihrála náhoda?
Ne, je jediná, kterou jsme inscenovali zpětně. Vitalij o ní mluvil a nám se zdálo, že ve filmu nemůže chybět. Tak si to dali před kamerou ještě jednou.
Měli jste vždycky klidné natáčení, nebo jste zažili i nějakou nepříjemnou situaci?
To bylo kvůli jinému filmu, který jsme v přibližně stejnou dobu točili v Moskvě. Bylo to krátce po invazi na Ukrajinu a my sbírali výpovědi různých lidí. Ukázalo se, že jsme byli celou dobu monitorováni, a tak nás zabásli. Skončili jsme na policii, trvali na tom, že si udělají transkripci všeho, co jsme natočili. Výslech trval skoro celý den. Když nás pustili, bylo jasné, že musíme vypadnout ze země co nejdřív. Uvědomil jsem si, že výpovědi se odehrávaly zčásti pod průmyslovými kamerami a že to hrozí velkým průšvihem. Protože jsme se lidí ptali i na invazi a na to, co si o ní myslí. Složitě jsme sháněli zpáteční letenky, žádné nebyly. Nakonec se podařilo odletět s tureckými aerolinkami.
Velký prostor má ve filmu i Vitalijova matka s dost nekompromisními politickými názory ve prospěch Ruska. Zachytili jste je i na demonstraci s hesly Hurá, soudruzi! Jak vás vnímala, souhlasila s natáčením?
Maminka se s námi nemazala. Jasně se vyjádřila jako zastánce starých komunistických pořádků a byli jsme pro ni víceméně nepřáteli. Bylo vidět, že propaganda na ni mocně působila celý život, o ničem nepochybuje, je zapřisáhlá komunistka. Chápala, že pro Vitalije je náš film důležitý, ale stavěla se k nám rezervovaně. Jejího syna ta masírka tolik neovlivňuje, ostatně prošel během natáčení výrazným názorovým vývojem.
Vitalij se finálního sestřihu nedožil, zemřel během jedné z plaveb. Zasáhlo vás to?
To víte, že ano. Politicky jsem s ním nemohl souhlasit, ale byl nám blízký lidsky. Jezdili jsme za ním osm let. Nikdo z nás to nečekal, brali jsme ho jako železného muže, který vydrží v ledové vodě déle, než kdo kdy viděl. Měl bohužel nemocné srdce, ale myslel si, že otužováním to překoná. Což ho nakonec stálo život.
To, co ve filmu ukazujete, je dost neveselé. Většina lidí podléhá putinovské manipulaci. Existuje v Rusku vůbec nějaký odpor?
Jsou tam statečné skupinky lidí. Máme mezi nimi i pár přátel. Ale dobře vědí, že když půjdou sólo na ulici s cedulí NE válce na Ukrajině, dostanou osm let natvrdo. Na každém rohu hlídkují desítky policajtů, do ulic by musely vyjít aspoň statisíce lidí, aby to mělo efekt. To zatím opravdu nehrozí. Kromě těch odvážných je tam mlčící většina, která má strach. Já ho měl taky. A co je úplně nejhorší – byznys.
V jakém smyslu?
Přijedete do Moskvy s tím, že existují určité ekonomické sankce vůči Rusku, a pak zíráte, jak tam vesele kvete kšeft. Radostné rozsvícené žárovičky, Kozlovna, české nápisy, naše pivo se točí ostošest, naproti rakouský Spar, vedle prodej kabelek a bot. Stručně řečeno, byznys vládne světu a etika jde stranou. Vím, že s tím člověk nic neudělá, ale jde z toho smutek.
