Podívejme se, jak právě skončené senátní volby poradily odpůrcům dnešních pořádků. Chcete se zbavit Andreje Babiše a nebaví vás čekat na výsledky vyšetření pravděpodobných podvodů v případu Farmy Čapí hnízdo? Nebaví vás už dále poslouchat Tomia Okamuru? Drásá vám nervy, že musíte trpět komunisty v poslaneckých lavicích? Máme pro vás exkluzivní nabídku za výhodnou cenu. Většinový volební systém. Tedy vítěz bere vše, jak zpívala ABBA. Senátní volby, ve kterých je takový systém uplatňován, totiž daly v první řadě opět pádný argument pro propagátory většinového volebního systému do Poslanecké sněmovny, tentokrát spíše pro propagátory z řad pravice. Takový systém se nehodí do každé domácnosti, avšak u nás opakovaně ukazuje své výhody. Nezabývejme se pro začátek detaily, do jaké míry prvky většinového volebního systému uplatňovat při sněmovních volbách. Stačí, když se prozatím shodneme na jeho výhodách.
Do Senátu se pravidelně s převahou dostávají politici ze stran s velkou a dlouhodobou (tedy víceméně stabilní) členskou základnou. Jen takové strany mohou nabídnout pro každý malý obvod zajímavého kandidáta. Které strany to jsou? Zřejmě největší aktivní členskou základnu má KDU‑ČSL, jejíž členové i skalní voliči jsou však po naší vlasti rozloženi značně nerovnoměrně s ohniskem na jižní Moravě. Její výhodou je, že řada katolických (či obecně křesťanských) věřících má pocit, ať už racionální, či neopodstatněný, že musí volit právě lidovce. Krátce po revoluci se menší část věřících přiklonila k filosofovi a protikomunistickému disidentovi Václavu Bendovi a jeho straně, nicméně je otázkou, zda takovou sounáležitost cítili křesťané i poté, co se strana sloučila s ODS. Opět, ať už právem, či neprávem.
Tradičně největší aktivní členskou základnu má dále z pravicových stran ODS a z těch levicových ČSSD. ODS sice v posledních sněmovních volbách utrpěla historickou porážku a následně ji opustily tisíce členů, přesto však patří spolehlivě do „velké trojky“ stran, které mají své aktivní sdružení prakticky v každém městě.
Zbývá nám ještě KSČM. Ta má vůbec největší členskou základnu, je však všeobecně známo, že se jedná spíše o členy, kteří pouze platí členské příspěvky. Senátní volby však navíc pravidelně a jednoznačně ukazují, že z této „velké čtyřky“ (ČSSD, ODS, KDU‑ČSL a KSČM) vypadává bez šancí na velký vliv právě KSČM.
No řekněte, není to pro „velkou trojku“ recept na zbavení se ostatních? ČSSD i ODS tak získají naději, že občas vytvoří jednobarevnou vládu (a v ostatních případech budou mít pouze jednoho koaličního partnera, totiž lidovce), a KDU‑ČSL si podle všeho také polepší.
V takovém systému se nelze schovat za anonymní volební lístek z řadou jmen, která vhazujeme do volebních uren, často aniž bychom tušili, kdo konkrétně nás bude ve sněmovně hájit. Nemůžete se schovat ani za svého šéfa, byť by měl na plakátech visících „na všech sloupích“ třeba i čistě bílou košili bez motýlka a s rozepnutým vrchním knoflíčkem.
Pokud už můžeme opustit první krok, ve kterém bylo naším cílem se shodnout, že většinový volební systém je pro voliče „velké trojky“ výhodný, zůstává ještě jeden problém. Jak takový systém prosadit. Na konci 90. let taková vůle byla u ČSSD i ODS. Při pohledu na fantastické výsledky lidovců v právě skončených volbách, ale i na jejich dlouhodobě slušné výsledky v senátních volbách, vzrůstá naděje, že by se mohla přidat právě i KDU‑ČSL. Většinový volební systém prosazoval před pár lety i Andrej Babiš. Ten je přitom takřka synonymem pro jeho politickou stranu ANO. Obrovským překvapením však je, že tento nápad oživil v rozhovoru pro Právo i po prvním kole nynějších senátních voleb, kdy už mu bylo jasné, že v těchto volbách žádnou díru do republiky neudělá. Nezapomeňme ještě také na TOP 09 a STAN. I tyto strany mohou mít silný zájem na většinovém volebním systému, pokud by se za výhodných podmínek ještě před tím sloučily s některou ze stran „velké trojky“ (popřípadě i s ANO), která je jim nejbližší. TOP 09 by se přitom mohla samozřejmě klidně sloučit s úplně jinou stranou než STAN.
I kdyby snad ANO po případné vnitrostranické diskuzi ustoupilo od takového plánu, zbývajícím stranám (bez KSČM a bývalého Úsvitu) zbývá v dolní komoře jen 14 hlasů do ústavní většiny, což by se mohlo po řádných sněmovních volbách za rok změnit, a v Senátu není problém.
V čem je tedy problém? V obavách z monopolní moci pro Andreje Babiše. Ale takové obavy jsou, jak opakovaně naznačují senátní volby, naprosto neopodstatněné, ani nemluvě o mizivých šancích na zisk ústavní většiny pro ANO ve většinovém volebním systému, nehledě na to, že by v takovém systému musely i za ANO kandidovat opravdové osobnosti schopné svým vlastním životním příběhem přesvědčit hromadu lidí.
Lze předvídat, že by pak uvnitř jednotlivých stran „velké trojky“ pravidelně vznikala silná opozice proti momentálnímu stranickému vedení. Tyto životaschopné strany by totiž logicky absorbovaly názorově širší členskou základnu, než je tomu dosud. Navíc, pokud dosud funguje bedlivá opozice z jiných stran, mají všechny strany tendenci držet více při sobě, než když se souboj idejí (popřípadě také souboj o koryta v případě stran vládních) bude odehrávat mnohem častěji uvnitř stran. Jistěže k souboji idejí bude docházet pouze tehdy, když jasné ideje ponese jak vedení strany, tak vnitrostranická opozice. Ale tak tomu je v principu v každém systému. Bez idejí prostě nejsou ideové souboje. Ukázkovou silnou vnitrostranickou opozici ve svých jednobarevných vládách si užila bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, zejména pak hned ve vládě první.
Tento článek neměl ambici jednoznačně odpovědět, zda by nebyl pro sněmovní volby vhodnější volební systém většinový. Zamysleme se však nad tím!
