Dohoda mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským svazem bývá označována jako Pakt Ribbentrop – Molotov. Tito dva muži, ministři zahraničí svých zemí, si svou slávu získali ne úplně zaslouženě, protože to byly jen figurky, které by bez svých pánů nebyly nic. Místo nich by to mohlo být kdokoli jiný a nic by to nezměnilo na tom, že to byl Pakt Hitler – Stalin. Ale stalo se.

Německo-sovětský pakt o neútočení byl uzavřen 24. srpna 1939 jako smlouva na deset let. U podpisu byl přítomen kromě ministrů Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova sám Josif Stalin a německý velvyslanec Friedrich-Werner Graf von der Schulenburg. (Ten byl nakonec v roce 1944 popraven za účast na spiknutí proti Hitlerovi.)

Pakt zaručil německou a sovětskou neutralitu ve vojenském konfliktu s Polskem a západními mocnostmi. Kromě toho měla smlouva tajný dodatečný protokol, který by „v případě územně-politické transformace“ umožnil Sovětskému svazu znovu získat území, které Rusko ztratilo během první světové války. Protokol prohlásil východní Polsko, Finsko, Estonsko a Lotyšsko za sovětskou sféru zájmu, západní Polsko a Litvu německou.

Smlouva byla navíc doprovázena hospodářskou dohodou, která se měla každoročně obnovovat a podle ní měl Sovětský svaz dodávat potraviny a suroviny (ropu a vzácné rudy) a Německo na oplátku SSSR průmyslové výrobky a černé uhlí. Sovětský svaz navíc umožnil Německu používat přístavy v Arktidě, Černém moři a Tichém oceánu.

Existence tajného protokolu byla v Sovětském svazu popírána celých padesát let. Zveřejnit ho nechal až v roce 1992 Boris Jelcin.

Jak dopadli Stalin a Hitler je známo. Hitler spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu ve svém bunkru v Berlíně. Z jeho ostatků se nakonec zachovala jen spodní čelist, která je uložena v Moskvě. Stalin zemřel 5. března 1953 na následky mrtvice. Jeho tělo bylo nejdříve balzamováno a uloženo vedle Lenina v mauzoleu, ale po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů to nebylo únosné. V roce 1961 byl Stalin z mauzolea odstraněn a pohřben u zdi Kremlu. Jeho rakev byla zalita betonem, zřejmě aby někoho nenapadlo Stalina ještě někdy někam přestěhovat.

Kdo ale byli ti dva, po kterých se smlouva nejčastěji pojmenovává?

Případ Ribbentrop

Joachim von Ribbetrop  (1893 –1946) předně nebyl ve skutečnosti „von“. Šlechtický přídomek si opatřil až v roce 1925, když se nechal adoptovat od jednoho vzdáleného příbuzného. Už jako chlapec vynikal jako sportovec a houslista, ale byl špatný žák.

Když vypukla první světová válka, byl s otcem v Kanadě. (Matka zemřela už v roce 1902). Joachim v Kanadě pracoval jako stavební dělník, úředník a novinář a nakonec obchodoval s německým vínem. Hned na začátku války se vrátil do Německa a přihlásil se na frontu dobrovolník. Byl vyznamenán a utrpěl zranění. Po válce se věnoval obchodování s alkoholickými nápoji a to mu šlo docela dobře a domohl se slušného majetku.

Ke straně Adolfa Hitlera se přidal až v roce 1932. Byl Hitlerovým poradcem pro zahraniční politiku a v letech 1936 – 1938 velvyslancem v Londýně. Vyvolal pozdvižení, když krále pozdravil Heil Hitler. Ministrem zahraničí se stal v roce 1938 a zůstal jím až do konce války. Protože už od roku 1941 Německo válčilo kde s kým, pozice ministra zahraničí ztratila dost na významu. Řada příslušníků ministerstva byla navíc zapletena do atentátu na Hitlera v roce 1944, což Ribbentropovu pozici dost podkopalo.

Hitler už ho nebral vážně a ve své politické závěti z 29. dubna 1945 ho vůbec nezmiňuje. Neměl už v další německé vládě hrát žádnou roli.

Ribbentrop se ukrýval pod falešným jménem u bývalého obchodního partnera, ale jeho ukryt byl vyzrazen a ministr byl britskými a belgickými vojáky zatčen. Při osobní prohlídce u něj našli ampuli s cyankali. Skončil před norimberským tribunálem, byl odsouzen a jako první z válečných zločinců pověšen. Jeho tělo bylo spáleno a popel vhozen do řeky Isar.

Co se odehrávalo v mysli tohoto člověka, který byl mnohými považován za průměrného hlupáka (ač mu pak po zatčení naměřili inteligenci nadprůměrnou)?

Americký psycholog G. M. Gilbert, který se s nacistickými pohlaváry stýkal v Norimberku, mluvil pochopitelně často také s Ribentroppem. Bylo zjevné, že Hitler je pro bývalého ministra stále fascinující osobností. Neustále vykládal, že nebyl žádný antisemita: „Proč se francouzský žalobce pokouší dělat se mne antisemitu? Mám přece úplně opačné názory a oni to vědí. Kdybych skutečně byl antisemita, nebál bych se to říci.“

Když dostal dotaz, proč se nechce zříci Hitlera ani poté, když celý svět ví, že to byl vrah, odpověděl: „Ne, Američané to zřejmě nemohou pochopit. My Němci jsme zvláštní národ; my jsme věrní, někteří lidé to zřejmě nedovedou pochopit… No já nevím, co bych dělal kdybych věděl všechno o těch hrozných vraždách Židů.“

Gilbert mu namítl: „Věděl jste to, když se celý svět dozvěděl o vyhlazovacím táboře Majdanku.“

Pak následoval tento dialog:

„Ovšem, ale tehdy už bylo stejně pozdě. Kladu sám sobě otázku, co bych byl dělal, kdybych to byl věděl na začátku. Nedokázal bych se proti tomu postavit. Byl bych musel spáchat sebevraždu, byla by to jediná cesta. Chápete?“

Psycholog odpověděl: „Já bych ho určitě veřejně obžaloval jako vraha. A kdyby to nebyla možné, pokládal bych za svou svatou povinnost, za poslední východisko, zabít ho sám.“

„To ne! Na to jsem nemohl ani pomyslet. Nikdy bych to nemohl udělat!“

„Proč? Bylo by to pro vás totéž, jako byste měl zavraždit vlastního otce?

„Ano něco takového. Vždyť on byl pro mne symbolem Německa. Říkal jsem vám po promítání toho nacistického filmu, že bych se ho nedokázal říci, ani kdyby přišel ke mně dneska. Možná že bych ho už neposlouchal, ale zříci se ho… Ne, to bych prostě nemohl. Sám nevím proč.“

Jsou nevědomosti, které mohou nakonec člověka úplně zničit.

Případ Molotov

Jak už jsme zvyklí u prvních sovětských vůdců, ani Vjačeslav Molotov (1890 –1986) se nejmenoval Molotov. Narodil se ve vesnici Kukarka jako Vjačeslav Michailovič Skrjabin. Zvolil si později jako revoluční jméno příjmení Molotov, což bylo odvozeno z ruského slova molot – kladivo. Vzdor tomuto pozdějšímu pseudonymu byl do doby svého dospívání popisován jako tichý a plachý mladík. Otci pomáhal v obchodě, ovšem pak se během svých středokoškolských studijních let v Kazani roku v roce 1906 k ruským sociálním demokratům.

V roce 1909 byl zatčen a dva roky strávil ve vyhnanství ve Vologdě. Dnes nám po zkušenostech se sovětskou totalitou zní neuvěřitelně, že takový člověk se mohl hned v roce 1911 zapsat na petrohradskou polytechniku. Tam se ovšem připojil k vydávání ilegálních bolševických novin Pravda a poprvé se setkal s osudovým mužem svého života – Stalinem. Tehdy se ještě nijak zvlášť nesblížili.

Protože Molotov pokračoval ve své revoluční činnosti, byl v roce 1915 zatčen a deportován do Irkutska na Sibiři. Jenže následujícího roku uprchl a vrátil se do Petrohradu, takže stihl být u komunistického převratu. V dalších mocenských vírech za Lenina i po jeho smrti vždycky přežil a vždy byl neochvějně věrný Stalinovi. Pečlivě si ale budoval image bezbarvého byrokrata a byl jediným bolševickým vůdcem, který vždy nosil oblek a kravatu. Kravata mu nijak nebránila v tom podílet se terorem sedláků na Ukrajině na vyvolání hladomoru, který měl za následek smrt několika milionů lidí. Přečkal i Stalinovu Velkou čistku v roce 1938. Molotov byl tehdy předsedou vlády a z jeho 28 lidových komisařů jich bylo na příkaz Molotova a Stalina popraveno 20.

V době paktu s Hitlerem a potom v době spojenectví proti Hitlerovi hrál důležitou roli. Po válce ale Molotovova moc začala upadat. Stalin nechal dokonce v roce 1948 jeho manželku Polinu zavřít kvůli „zradě“, která měla spočívat v kontaktu se sionisty. Na svobodu se dostala až po Stalinově smrti. Molotov svou ženu prý velmi miloval a nechával v době jejího uvěznění prostírat každý den pro dva. Stalinova nelibost ale byla vidět už za války. Když byl vůdce francouzského odporu v Moskvě, Stalin ho pochválil, že je lepší vyjednavač než Molotov.  „Myslím, že ho necháme zastřelit,“ zažertoval a všichni se smáli. Kromě Molotova.

Stalinův konec sice přinesl svobodu Molotovově ženě a možná i Molotova zachránil před zatčením, ale znamenal také ústup ze slávy. Ve svém projevu na 20. sjezdu strany Nikita Chruščov odhalil Stalinovy zločiny (na kterých se sám podílel) a pro lidi jako Molotov už nebylo za nových poměrů místo. V roce 1961 byl dokonce vyloučen z komunistické strany.

První známky Molotovovy rehabilitace se objevily za vlády Leonida Brežněva, kdy se jeho jméno opět mohlo objevit v sovětských encyklopediích. Až do počátku 80. let žil zcela zapomenut, jen ho někdy bylo vidět v Moskvě na nějakém pohřbu, na procházce, nebo jak v knihovně sbírá materiál pro své paměti.

Tento pamětník Lenina žil dost dlouho na to, aby se dočkal jakési rehabilitace. Za krátkého panování generálního tajemníka Konstantina Černěnka mu bylo vráceno členství ve straně. Netěšil se z něj dlouho. V červnu 1986 byl Molotov hospitalizován v moskevské nemocnici, kde nakonec za vlády Michaila Gorbačova zemřel 8. listopadu 1986. Za svůj život přežil sedm infarktů myokardu i Stalinovu paranoiu a dožil se stáří 96 let. Kolegu Ribbentropa tak přežil o celých 40 let.

Dva muži, kteří stáli a padli se svými vůdci. Tak pomíjí sláva světa.

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora