Jak Slonková a Kubík hráli s Robertem Šlachtou divadlo

Sabina Slonková a Jiří Kubík (ČTK)

Sabina Slonková a Jiří Kubík | FOTO: ČTK

Tohle není pohádka, třebaže se vnucuje pohádkový název. Dětem bychom to ale nevyprávěli.

Zbožňování plukovníka Roberta Šlachty jistou částí novinářů způsobilo, že již nevidíme hranice mezi žurnalistikou a pohádkou a často ani mezi realitou a divadlem. Vypravěči nám vyprávějí pohádky o statečném rytíři a o potrestání zlé ženy, která se spikla se sedmi loupežníky. Už to ale není ani zajímavé a ani vtipné. Přesto se pohádky tvoří dál, bez ohledu na poznaná fakta.

Posledním takovým případem žurnalistické pohádky je skoro půlhodinový adorační film, který pod vedením režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy natočili s Robertem Šlachtou reportéři Seznamu Sabina Slonková a Jiří Kubík. Už název filmu je kouzelný: Nejsem boží bojovník, říká expolicista, který je postrachem mnoha vlivných. Hudební motiv z husitského chorálu ve filmu nechybí. Šlachta má vztah k husitství prý proto, že je hrdý Čech.

Režiséři odvedli svoji práci docela dobře na to, že měli neškolený materiál: Dialogy herců-žurnalistů působí krajně nevěrohodně a aranžovaně. Plukovník Šlachta se zato ukázal jako herec, který nestojí na prknech, jež znamenají svět, zdaleka poprvé. Odpovídá na otázky uvážlivě a dušuje se těmi nejlepšími úmysly. Odmítá, že by svrhl vládu, odmítá svoji spolupráci s Andrejem Babišem, a dokonce řekne, že ho podsouvání takových motivů uráží. Prostě, sehrál to dobře. Škoda že nevysvětlil, z čeho ta okázalá sympatie Andreje Babiše vůči jeho osobě pramení. Není to u člověka, který vydělal peníze při obchodování se státem, poněkud divné? A není to ještě divnější u člověka, který tvrdě bojuje s politickými konkurenty o moc?

Robert Šlachta (ČTK)

Realisticky založeným novinářům by Robert Šlachta, nyní již bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, nikdy nemohl tak mocně učarovat. Museli by se ho kupříkladu ptát na hodnověrné výsledky jeho práce. Museli by si položit otázku, zda lze za organizovaný zločin vydávat banální pletky paní Nagyové s Ivo Rittigem, když v tom celém dramatu zcela chybí to hlavní: Totiž právě ten jasný a prokazatelný zločin, kterým by vznikla škoda či nezákonné obohacení.

Jistě že dojem z těchto pletek nebyl ani trochu dobrý. Ale dojem je jen pocit. K zásahu policie v takovém rozměru, v jakém ho uspořádal Robert Šlachta v roce 2013, tu chyběla jasná fakta.

Robert Šlachta ovšem učaroval těm žurnalistům, kteří místo práce s fakty a místo snahy dobrat se pravdy, hrají před veřejností divadlo o investigativní žurnalistice a vyprávějí pohádky. V takovém pohádkovém divadle pak hraje Šlachta bezvadnou roli rytíře, který bojuje s chobotnicí korupce, jejíž chapadla sahají „až na nejvyšší příčky společnosti“.

Velkým problémem současné doby je to, že divadlo je vydáváno za skutečnost a argumentem ve volebních kampaních jsou pohádky. Robert Šlachta je ideální herec v představení Andreje Babiše, konkrétně v jeho komedii na téma boje s korupcí. Ideální je zejména v tom, že zcela respektuje rozvržení rolí. Dobře ví, že exponenti korupce hnízdí (jako kdysi v roce 1948 exponenti buržoazní reakce) v tradičních politických stranách, jimž se v této falešné komedii přiřkne punc těch nebezpečných a „vlivných“.

Při vyšetřování je ale naopak třeba se vyhnout tomu skutečnému a aktuálnímu mocenskému centru.

Dalším podařeným rysem herce Roberta Šlachty je pozitivní vztah k médiím, jeho přátelství s mnoha novináři a naprostá ochota hrát s nimi herecké etudy v nacvičených scénkách. Roberta Šlachtu a ani novináře zřejmě nenapadlo, že přesně takhle se vysoký policejní důstojník nikdy nesmí chovat, protože tím zamlžuje podstatu vyšetřovaných kauz a vnáší do velice vážného procesu hledání spravedlnosti nevěcné a iracionální motivy, které pokřivují obraz situace.

Je velmi těžké sledovat film o Šlachtovi až do konce. Pocit frustrace a trapnosti je při pohledu na tak dokonale převrácenou optiku opravdu značný.

Jako příklad uveďme scénku, kdy si Slonková s Kubíkem přehrávají spolu s policejním expertem záznam soukromého telefonického rozhovoru paní Nagyové s někdejším premiérem Nečasem. Zveřejněný rozhovor má povahu vypjaté, ale ryze soukromé komunikace. Když se takový telefonát pustí na veřejnost, tak má ohromný destrukční potenciál pro životy konkrétních lidí, ale jinak z hlediska veřejného zájmu či možné trestné činnosti neobsahuje vůbec nic. To ovšem investigativcům nebrání rozhovor zveřejnit. Řečeno s Járou Cimrmanem – „sprostí podezřelí“ zjevně nemají žádná lidská a občanská práva.

Během konzultace s policejním expertem se jeden z investigativních novinářů – a to doslova jako tele – zeptá, jaké to je pro ty ubohé policisty, že musí poslouchat i takové ošklivé věci, jaké si tady právě povídá Nagyová s Nečasem. A expert přisvědčí, že je to pro ty policisty opravdu nesmírně těžké. Dojatý divák si má uvědomit, jak to musí být těžké odposlouchávat cizí soukromé hovory.

A co teprve je pak zveřejňovat! To musí být také nesmírně těžké pro ty novináře, kteří to všechno zveřejňují. Snad je ale přitom žene dopředu vidina, že dostanou cenu křepelek.

Převrácená optika a šíření kýče nejsou jen rizikem pro žurnalistiku. Je to pohonná hmota mocenského parního válce, který pod dojmem boje s korupcí vytváří hrdiny z lidí, kteří žádnými hrdiny nejsou. A zabraňuje ve výhledu na skutečná rizika, před nimiž společnost stojí.

Šlachta je krajně kontroverzní postava, která nepatří do galerie elity národa. Nadřadil mediální image nad výsledky své práce i nad loajalitu vůči státu. Taková loajalita je nesmírně důležitou věcí a je to něco, čeho se tu zoufale nedostává. Nahrazuje se falešnou loajalitou k veřejnosti, která se ovšem vytváří uměle před televizními kamerami. U Roberta Šlachty navíc existuje vážné podezření, že se jakýmsi způsobem zaprodal nejmocnějšímu člověku v zemi. To ale film Seznamu řeší jen formou povídání a kladení tvrzení proti tvrzení bez snahy tuto věc rozkrýt. Místo toho nám pan Šlachta vypráví, že je „obyčejný kluk“, a bere si novináře v noci k řece a ukazuje jim, kde si jako ředitel ÚOOZ „čistil hlavu“. A novináři se ho ptají, zda měl čas na dovolenou a zda má kamarády.

Částečně napoví, že Šlachta má ve své nové roli na celní správě k dispozici sledovací vybavení, jaké mívá tajná služba. Také se dotknou otázky, zda ministr financí Babiš celní správu neobsazuje podle svých osobních potřeb. Jenže právě na to, co je z hlediska aktuálního dění opravdu relevantní, žádnou odpověď ve filmu nedostaneme. Autoři se spokojí s konstatováním, že „uvidíme“ a snad to dobře dopadne. Divák má asi cítit záruku dobrého vývoje v osobní čistotě plukovníka Šlachty. Co si má ale počít divák, kterému chybí notná dávka infantility?

Právní řád se brání jinými cestami, než je dětinská komedie a mediální boj s přízrakem chobotnice. Protože nežijeme ve filmu. Žijeme ve velice komplikované realitě, v níž nám k orientaci nepomůže film Z pohádky do pohádky. Pomůže nám jedině pravdivost pohledu.

Jeden malý, byť jen ilustrativní přínos film přináší. Nevěděli jsme, že Robert Šlachta má v telefonu nastavený motiv husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci. To totiž leccos vysvětluje. Copak nebylo husitské hnutí mimo jiné rozvrácením právního státu pod dojmem mystického očištění společnosti od hříchu?

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články