Stalin a jeho věrní v sovětských satelitech chystali světu válečnou apokalypsu (Moskva, 1949) FOTO: Kesäperuna / wikimedia commons (CC BY 4.0)
FOTO: Kesäperuna / wikimedia commons (CC BY 4.0)
Válka na Ukrajině, kterou provází vypočítavá apokalyptická hysterie Putinových propagandistů, nás nutí si připomenout, že i před sedmdesáti lety, v roce 1952, se planeta řítila do záhuby. Hrozivá spirála militarizace ve východním bloku, včetně Československa, byla důsledkem schůzky, která se konala v lednu 1951 v Kremlu. Na ní Stalin rozdal úkoly svým „malým bratrům“, mezi nimiž byli i Rudolf Slánský a Alexej Čepička. Léta 1951–1953 byla v jistém smyslu vyvrcholením tří desetiletí zahraniční politiky kremelského „nejvyššího“ vůdce.
Již jako samovládce Stalin ve 20. a 30. letech pravidelně a hlasitě hlásal světovou revoluci, a dokonce „nevyhnutelnost“ střetu s kapitalistickým světem. V měřítku studené války uvažoval už dvě desetiletí před jejím začátkem.
Dne 9. května 1925 ve zprávě pro moskevskou organizaci Komunistické strany Ruska prohlásil: „Svět se rozdělil na dva tábory – tábor kapitalismu vedený angloamerickým kapitálem, a tábor socialismu v čele se Sovětským svazem. Mezinárodní situace bude stále více určována rovnováhou sil mezi těmito dvěma tábory.“
Nadcházející střet s USA jasně naznačil v rozhovoru s americkou dělnickou delegací 9. září 1927: „Během dalšího vývoje mezinárodní revoluce a mezinárodní reakce se vytvoří dvě světová centra: socialistické centrum, které bude sdružovat země nakloněné socialismu, a kapitalistické centrum, které bude sdružovat země nakloněné kapitalismu. Boj mezi těmito dvěma tábory rozhodne o osudu kapitalismu a socialismu na celém světě.“
Nevyhnutelná válka proti kapitalismu
Když 19. listopadu 1944 angloamerická vojska osvobodila Francii, instruoval Stalin představitele tamních komunistů Maurice Thoreze ohledně rudých partyzánů: „Ozbrojené oddíly musí být přeměněny na jinou organizaci, politickou, a zbraně musí být ukryty. Komunistická strana není tak silná, aby mohla vládu udeřit do hlavy. Musí posílit svou moc a hledat spojence. Pokud se situace změní k lepšímu, budou síly sdružené kolem strany užitečné pro ofenzivu.“ Ohledně de Gaullova vytvoření ozbrojených sil Stalin doporučoval: „Francouzští komunisté se nemusejí obávat velké armády. V armádě musí mít své muže.“
Koncem ledna 1945, ve dnech, kdy Rudá armáda vedla viselsko-oderskou operaci, si šéf Kominterny Georgi Dimitrov do deníku napsal poznámku o recepci na Stalinově dače. Zúčastnila se jí řada předních jugoslávských a bulharských komunistů i sovětských souputníků Stalina, který si při jednom z přípitků dovolil být upřímný: „Krize kapitalismu se projevila v rozdělení kapitalistů na dvě frakce – fašistickou a demokratickou. Spojenectví mezi námi a demokratickou frakcí kapitalistů vzniklo proto, že tato frakce měla zájem na tom, aby zabránila Hitlerově nadvládě, protože tento brutální stát by dohnal dělnickou třídu do krajnosti a ke svržení samotného kapitalismu. V současné době jsme spojenci jedné frakce proti druhé, ale v budoucnu budeme stát i proti první frakci kapitalistů.“
Československá lidová armáda nacvičovala v roce 1950 přechod Rýna (Vojenský ústřední archiv Praha, foto: A. Gogun)
Stalin pochopil, že nejprve je třeba olízat si rány a poté připravit zemi a armádu na pochod proti novým nepřátelům. Na shromáždění v Moskvě 9. února 1946 Stalin v jinotajích prohlásil, že se tak stane.
Jeho projev, otištěný v následujícím čísle deníku Pravda, obsahoval spoustu válečnické rétoriky, ale nejvýraznější byla jeho úvodní část: „Válka vznikla jako nevyhnutelný důsledek vývoje světových hospodářských a politických sil na základě moderního monopolního kapitalismu. Kapitalistický systém světové ekonomiky v sobě skrývá prvky všeobecné krize a války. Vojenské katastrofě by bylo možné se vyhnout, kdyby bylo možné pravidelně přerozdělovat suroviny a trhy mezi země podle jejich ekonomického postavení a podle dohodnutých mírových rozhodnutí. To však v současných kapitalistických podmínkách světové ekonomiky není možné.“ Reakcí na Stalinovu řeč byl Churchillův fultonský projev o železné oponě.
V roce 1948 Stalin jasně vysvětlil komunistickým vůdcům Bulharska a Jugoslávie vyhlídky mezinárodní situace a nutnost podpořit občanskou válku v Řecku: „Nesmíte se bát „kategorického imperativu“ v otázce morálního dluhu. U nás žádné takové kategorické imperativy neplatí. Celá otázka se týká rovnováhy sil. Pokud můžete, udeřte. Pokud ne, do boje se nepouštějte. Do boje se nepouštíme tehdy, když to chce nepřítel, ale tehdy, když je to v našem zájmu.“
Stalin spustil výrobu chemických a biologických zbraní, nechal sestrojit vlastní jadernou bombu, a proto nevylučoval, že jím iniciovaná válka v Koreji by mohla přerůst v celosvětový masakr. Začátkem října 1950 otevřeně napsal Mao Ce-tungovi: „USA mohou být kvůli prestiži ještě zataženy do velké války…, následně bude do války zatažena Čína a s ní i SSSR. Máme se toho bát? Podle mého názoru bychom neměli, protože společně budeme silnější než USA a Británie. Pokud je válka nevyhnutelná, ať je to hned.“
Po severokorejském útoku na Jižní Koreu navrhlo velení amerického letectva protiúder nikoli proti Pchjongjangu, ale proti vojenským továrnám na Urale a Sibiři. Opatrní politici však tuto iniciativu odmítli. SSSR a ČLR totiž uzavřely počátkem roku 1950 mimo jiné pakt o vzájemné pomoci a koncem roku 1950 se vstupem Maových „dobrovolníků“ konflikt ve východní Asii stal čínsko-americkou válkou.
O to Stalinovi šlo, aby se největší národ světa postavil proti nejbohatšímu a on sám zůstal v pozici třetího, toho, který se směje. Zvláště když podle zpráv, které se mu v prosinci vršily na stole, se stíhačky MiG-15 osvědčily nejen proti „létajícím superpevnostem“, ale i proti jejich doprovodným stíhačkám. Efektivnost amerického odvetného úderu se v očích Stalina snížila. Počet amerických vojáků v Koreji brzy překročil počet amerických vojáků nasazených v Evropě. SSSR také zvýšil dodávky zbraní vietnamským partyzánům – jak z rukou Maa, tak přímo, aby odlákal část francouzských vojáků z vytoužené Evropy.
Sovětský svaz v důsledku uvedených událostí získal další pětiletku let na vývoj termonukleární bomby a přípravu úderu, v němž měly hrát významnou roli ozbrojené síly jeho satelitů. Pozdě večer 9. ledna 1951 bylo v Kremlu zahájeno již zmíněné setkání vojenského a politického vedení SSSR a pěti středoevropských lidově demokratických zemí. Podle rumunského ministra obrany Emila Bodnarase Stalin nastínil podmínky třetí světové války: „Skutečnost, že USA budou v příštích dvou až třech letech vázány v Asii, představuje pro nás, pro světové revoluční hnutí, velmi příznivou okolnost. Tyto dva až tři roky musíme šikovně využít.“
Sovětské satelity se připravují na válku
Sovětský vůdce vydal zástupcům zemí východního bloku řadu direktiv, jejichž smysl lze vyjádřit takto: udělejte ze svých zemí kasárna vedle vojenských továren. Jednání pokračovalo s přestávkami až do pozdního večera 12. ledna, kdy byly Stalinovy návrhy upřesněny a schváleny. Edward Ochab, polský účastník setkání, v rozhovoru s novinářkou Teresou Trojanskou vzpomínal: „S těžkým srdcem jsme přijali tyto „návrhy“ a z nich vyplývající perspektivy.“ Pokud čteme rozhovor s Ochabem pozorně, uvědomíme si, že jeho slova o „těžkém srdci“ se netýkají vojensko-politických, ale spíše ekonomických závazků, které ze setkání se Stalinem pro Polsko a další satelitní země vyplynuly. Všem účastníkům bylo jasné, že nastupující éra bude velmi obtížná.
Další svědectví o těchto pekelných setkáních zanechal tehdejší československý ministr obrany Alexej Čepička. Klement Gottwald za tohoto právníka, kterému bylo v roce 1950 čtyřicet let, provdal svou dceru a následně svému zeti věnoval k životnímu jubileu hodnost generála. Takto československý komunistický prezident uvedl do praxe své vlastní heslo z roku 1949, týkající se osudů armádních velitelů meziválečného Československa i budoucích jmenovaných: „Nebudeme dělat z generálů komunisty, nýbrž z komunistů uděláme generály.“
Maďarská medaile „Za vítězství ve třetí světové válce“ (Vojensko-historické muzeum Budapešť, foto: A. Gogun)
V roce 1968 se Čepička svěřil s obsahem schůzky v Kremlu historikovi Karlu Kaplanovi, který ještě za ministrova života publikoval článek s těmito vzpomínkami ve Francii. Podle Čepičky Stalin zástupcům zemí východního bloku oznámil, že zhruba do tří let se chystá ovládnout západní Evropu. Že to byl smysl Stalinova projevu, potvrzuje Čepičkova činnost ve funkci ministra obrany. Mimo jiné vypracoval plán „Sokol“, který je uložen ve vojenském archivu v Praze a který je z rozhodnutí Generálního štábu Armády České republiky stále přísně tajný. Nicméně autor těchto řádků našel dokumenty z roku 1953, které Čepička podepsal, a z nichž zjistil, že jedním ze stanovených úkolů bylo pracovat na „aktivní části“ plánu Sokol, tedy na ofenzivě. Kaplan v ruském časopise Otázky dějin vypověděl, že se bývalého ministra ptal i na směr, kterým byl plánován zběsilý let ocelového ptáka: „Jaký operační plán byl stanoven pro československou armádu?“ „Část Francie“, zněla odpověď.
Po třináctileté přestávce byl v říjnu 1952 svolán XIX. sjezd sovětské komunistické strany, na kterém Stalin věnoval svůj projev mezinárodní situaci a dokonce prohlásil: „Když soudruh Thorez nebo soudruh Togliatti prohlásí, že jejich národy nebudou bojovat proti národům Sovětského svazu, je to podpora, především podpora dělníků a rolníků Francie a Itálie…“.
Stalin tehdy označil SSSR za „údernou brigádu světového revolučního hnutí“ a zdůraznil, že KSSS a zahraniční komunistické strany se při „osvobození“ budou vzájemně podporovat. „Zvláštní pozornost si zaslouží ty komunistické, demokratické nebo dělnicko-rolnické strany, které se dosud (sic! – A. G.) nedostaly k moci a které nadále pracují pod podpatky buržoazních drakonických zákonů. Práce je pro ně rozhodně obtížnější. Ale není pro ně tak těžké pracovat jako pro nás, ruské komunisty, za cara, kdy sebemenší pohyb vpřed byl považován za nejtěžší zločin. Ruští komunisté však vytrvali, nebáli se obtíží a dosáhli vítězství. Stejné to bude i s těmito stranami.“
Stalin dále prohlásil, že buržoazie opustila liberalismus a „prodává práva a nezávislost národa za dolary“. A právě „tyto okolnosti by měly usnadnit práci komunistickým a demokratickým stranám, které se ještě nedostaly (sic! – A. G.) k moci.“
Rozhořčený vůdce umírá
Světlana Allilujevová vzpomínala, že v tomto období byl vůdce „rozhořčen proti světu… V zimě 1952–1953 se nebe hrozivě zachmuřilo. Ke všemu tomu šílenství se přidalo řinčení zbraní. Americký velvyslanec George Kennan byl kvůli banální záležitosti vyhoštěn z Moskvy. Jeden z plukovníků, dělostřelec, kamarád mých bratrů (pravděpodobně Stalinův adoptivní syn Arťom Sergejev – pozn. A. G.), mi tehdy důvěrně řekl: „Ach, teď by byla vhodná doba začít se bránit – dokud je tvůj otec naživu. Nyní jsme neporazitelní!“ Bylo děsivé o tom vážně přemýšlet, ale taková byla zřejmě nálada ve vládě. Lidé se báli mluvit, vše utichlo jako před bouřkou.“
Stalinovi však zahřmělo v hlavě, když ho 1. března 1953 ranila mrtvice. Krvácení do mozku. Vyděšení strážci a spolupracovníci zkontrolovali bezmocného vůdce, ale s přivoláním lékaře otáleli. Měli větší strach z toho, že se generalissimus zotaví z nemoci a vyvolá světovou katastrofu, nebo z toho, že je obviní z pokusu odstranit ho z vlády kvůli zdravotní indispozici? Postupem času se rýsovala zřetelná varianta jisté smrti všech odpovědných osob. Vůdce mohl přijít k sobě a rozzuřit se, že mu neposkytli žádnou pomoc. Byli přivoláni lékaři, ale ani ti nedokázali despotu zachránit. Téměř pět dní prožil v hrozných bolestech, při nichž dokonce zvracel krev.
Přesto se podle své dcery kremelský „nejvyšší“ snažil pracovat i na smrtelné posteli: „Dýchání se stále zrychlovalo. Posledních dvanáct hodin už bylo jasné, že se mu nedostává kyslíku. Tvář mu potemněla a změnila se, rysy se postupně stávaly nezřetelnými, rty zčernaly. Poslední hodinu nebo dvě už jen pomalu oddechoval. Ta agónie byla strašná. Dusila ho přede všemi.
V jednu chvíli – nevím, jestli to byla skutečně pravda, ale zdálo se mi to tak – zřejmě už v poslední minutě náhle otevřel oči a rozhlédl se po všech kolem. Byl to strašlivý pohled, šílený, nebo zlostný, plný hrůzy ze smrti a z neznámých tváří lékařů, kteří se nad ním skláněli. Ten pohled obletěl všechny ve zlomku minuty. A pak – bylo to nepochopitelné a děsivé, dodnes tomu nerozumím, ale nemohu na to zapomenout – najednou zvedl levou ruku a ukázal s ní někam nahoru, nebo nám všem zamával. To gesto bylo nepochopitelné, ale hrozivé…“
O desítky let později obraz zesnulého vrchního velitele pronásledoval jeho nejbližšího spolupracovníka v nočních můrách. Psychologové si všimli, že v objetí Morfea člověk nejčastěji vidí právě to, co se snaží vytěsnit ze své paměti, na co se ve skutečnosti snaží zapomenout. Zřejmě proto Molotov popsal scénu v Armagedonu, když odpovídal na otázku básníka a publicisty Felixe Čujeva, zda ho Stalin v noci navštěvuje: „Někdy se mi o něm zdá. A ve zcela neobvyklém prostředí. V nějakém zničeném městě… Nemůžu se dostat ven… Pak ho potkám.“ Podle tohoto snu to nebyly síly svobody, kdo vyhrál poslední bitvu…
Alexej Čepička jako rytíř na bílém koni
Náš esej zakončíme svědectvím Karla Kaplana o jeho rozhovoru s Čepičkou v roce 1968, který tehdy litoval, že nevjel do Francie na bílém koni a v rytířské zbroji: „Když jsem se ho zeptal, zda věří v reálnost Stalinova plánu vítězného vojenského tažení v Evropě, odpověděl bez váhání: Ano! Naopak považoval za velkou chybu Chruščovova vedení, že jeho zahraničněpolitický kurz zmařil plány vypracované a připravené ještě za Stalinova života.
Nyní by Evropa byla socialistická a mnohé ekonomické potíže, které vznikly v důsledku hospodářské zaostalosti socialistických zemí, by byly dávno překonány. […] Znovu jsem se ho zeptal, zda si uvědomuje, že válka a okolnosti s ní spojené by socialistický tábor vyčerpaly, způsobily obrovské lidské i materiální ztráty, protože už sama příprava přivedla československé hospodářství do hluboké krize; nebyla záruka, že by skončila vítězstvím, kampaň se mohla změnit v dlouhodobý konflikt s partyzánským hnutím. Ztráty budou rychle nahrazeny, zněla jeho odpověď.“
Inu, Stalin nebyl jediný, kdo se chtěl opájet mocí vybudováním světového gulagu, byť na radioaktivních troskách.
Dr. Alexander Gogun je ruský historik působící na Svobodné univerzitě v Berlíně. V předešlých letech přednášel na Univerzitě Postupim a jako stipendista působil v Nizozemském institutu pro dokumentaci války (NIOD) v Amsterdamu. V rámci stipendijních programů se též angažoval na Ukrajinském výzkumném institutu při Harvardově univerzitě, Mezinárodním institutu pro výzkum holokaustu při památníku Jad Vašem, ve Výzkumném centru pro studium holokaustu při United States Holocaust Memorial Museum a na Haddasah-Brandeis Institute – Brandeis Genesis Institute. Je stálým spolupracovníkem ruského vysílání Rádia Svoboda. Jeho knihu Stalinova komanda vydalo česky nakladatelství Academia.
