Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také spisovatel Jiří Stránský.

Jistěže jsem na vaši výzvu musel kývnout, ale nevím nevím. Kromě toho vaše nabídka na 4–8 tisíc znaků je dvojnásobkem mého způsobu vyjadřování k tématům podobným vašemu. Břetislav Rychlík může potvrdit, že jsem odmítal podepsat jeho (a Olgy Sommerové a dalších) petice jen a jen proto, že měly mnoho řádek (které nikdo nečte) místo tří až čtyř, které veřejně oznamovaly pevný a srozumitelný názor. Rozsah mých fejetonů či glos ať mluvených, či psaných je toho důkazem (potvrzeným i Pavlem Šafrem). Jakož (kromě Zdivočelé země a Aukce) mé novely a knížky pro děti. Proto prosím, aby mi bylo odpuštěno, budu-li kratší. Taky – jak jste si asi povšimli – už třetí rok říkám své glosy na Plusu a v šesti či kolika posledních (inspirován Pavlem Tigridem) jsou pokaždé dvě tři věty z mého Průvodce Českého Voliče Po Českých Volbách, v němž radím, jak se ptát těch, co chtějí být voleni, aby znovu nedošlo k tomu, k čemu dochází v posledních letech. A nejen při volbách do poslanecké sněmovny. Obviňujíce se navzájem, že jsme to způsobili. Protože způsobili.

Proto mám rovněž problém s pojmenováním česká společnost – nejsa si jist, jestli něco takového vůbec existuje. Slovníky českého jazyka téměř jednohlasně oznamují, že to je skupina osob něčím spojených neboli souhrn společně žijících lidí. Z toho, co vidím a poslouchám, se mi vtírá jistota, že jediné, co nás spojuje, je jazyk a ani ten ne zcela – stačí chvíli poslouchat střety různých vyjadřovacích schopností nejen v poslanecké sněmovně, ale i v televizi či při jiných vystoupeních některých politiků. A nejen politiků. Ale aspoň víme, že mluví česky (byť někteří s huculským přízvukem).

O to víc vítám rozhodnutí redakce FORA 24 nejen bránit, ale i co nejvíc šířit a připomínat, že je pořád možnost vrátit se k zásadám liberální demokracie především tím, že ji budeme bránit před všemi, kdo sice říkají tatáž slova, jaká říkáme my, ale přitom chtějí autokracii jednoho jména nesenou na ramenou těch, jímž je slíbeno, že se budou na nové moci podílet.

[ctete]151973[/ctete]

Před několika dny jsem při hledání Trumpovy Zprávy o stavu Unie klepl na TV Praha (aniž jsem věděl, že to v bedně mám) a odtud jsem se dozvěděl, že v režii režiséra Žantovského (s nímž Michal Žantovský má společné jen příjmení) si mají povídat Václav Klaus a jemu blízcí a oddaní o (nebo v – to jsem slyšel nedobře) pražské kavárně, oblíbeném to názvu našeho prezidenta a jeho mluvčího. A o imigraci a nepotřebnosti zůstat v EU. Našel jsem si proto na internetu ono médium, do něhož režisér přispívá články, úvahami, protesty, moudry i nemoudry, ale datum onoho kavárenského potlachu jsem nenašel. Píšu o tom jenom proto, že nechci způsobit, aby všemi možnými – často dost nechutnými – nadávkami častoval kvůli mně i FORUM 24. Nemá mě rád.

V minulých týdnech jsem měl smutnou radost z opakování pětidílného seriálu (na ČT2) Ztráta paměti, který Milan Maryška natočil podle mého námětu. Jsou to rozhovory s bývalými politickými vězeňkyněmi a vězni o tom, co s nimi prováděl komunistický režim. Radost proto, že v tomto předvolebním čase je takové připomenutí víc než potřebné, smutné proto, že – až na mě a Františka Zahrádku – jsou všichni mrtvi.

Je o mně známo, že navzdory necelým deseti letům komunistických lágrů a kriminálů a snaze komunistů se prostřednictvím obvinění mého dědečka z kolaborace s nacisty zbavit nenáviděné agrární straně jsem tolerantní neboli snášenlivý. Vyrostl jsem uprostřed alergie na nacistickou totalitu, byl jsem jako kluk u toho, když si gestapo přišlo pro otce, pro nějž jako sokola to znamenalo Osvětim. Byl jsem u toho, kdy se celá rodina zoufale snažila, aby bratra mé maminky nepopravili v berlínském Moabitu za vysílačku. Byl jsem u toho, když byl po únoru 48 otec zatčen a odsouzen na dva roky za to, že mu jako právníkovi nebylo možno nic dokázat. Byl jsem u toho, když byl společně s Jiřím Muchou a dalšími českými korespondenty odsouzen můj bratr jenom proto, že měl mezi jmény svých novinářských kolegů i jméno amerického novináře Oatise, jehož se nový režim chtěl zbavit.

[ctete]151769[/ctete]

Měl jsem to štěstí, že jsem v uranových lágrech (jak se jim dodnes říká) potkal ty nejmoudřejší z nás, kteří mi ze všeho nejdřív řekli, že tolerance je opakem msty stejně, jako je lež opakem pravdy. Že už před několika sty let chudý mnich František řekl, že závist je sestřičkou nenávisti. A měl jsem za sebou výslechy, které vydržet mi pomohlo mé skautství a rodová výzva za žádnou cenu se nedat. Nevzdat. A nejen víra, ale jistota, že – ač právě po krk ve sračkách – se mi podaří vyškrábat tam, odkud zahlédnu alespoň kousíček modrého nebe. Ano – i vlastní rodina mě má za bláznivého optimistu – taky ale ví, že by mě sotva měla (pořád ještě) živého a blízko. Jsem tolerantní přesto, že i řada mých (kdysi) dobrých přátel s tehdejším režimem takříkajíc vycházela. Ale neškodila. Kdežto mnoho jiných muselo ony rozkazy (říkalo se tomu přání) plnit. Taky jsem ale věděl, že po listopadu 1989, kdy čas oponou trhl a my se všichni, utlačovaní i utlačující, ocitli ve svobodě, se okamžitě utvořila skupina těch, kteří velmi dobře věděli, že při ustavení svobody a při neznalosti, co všechno taková svoboda obnáší, je životně důležité zmocnit se alespoň její malé části. Proto bylo třeba nedovolit, aby se některé věci staly. Například, aby do poslaneckých křesel usedli ti politici, kteří si museli svou politickou činnost proti pučistům z roku 1948 odpracovat po mnoho let i při dobývání smolincové rudy, z které se po vyčištění a s názvem uran 237 rozrůstalo za Uralem pohoří připravené stát se smrtonosnou obranou malého bratra tím velikým – sovětským. Ti zavření politici vrátivši se jakžtakž ve zdraví do svobody byli sice hodně zestárlí, ale s hlavami jasnými a plnými přesvědčení, že je toho pořád dost, jak nové republice pomoci. Třeba i zadarmo. Třeba i za cenu nějakého bolavého obětování. Zní to krásně. Až na to, že je vlastně žádná politická strana nechtěla.

Dokonce i ti politici, co byli pravdě nejblíž, se trochu báli, že jen potkávat tyhle bývalé mukly v parlamentě mohlo kdykoliv způsobit otázku A kdes byl ty, bratře, soudruhu, kamaráde, když hřmělo? A co jsi vůbec před Listopadem dělal? A víš ty vůbec, co je pravda a co lež? Není to zase tak dávno, co za prezidentem Klausem přijel na státní návštěvu tehdejší prezident Medvěděv. Měli společnou tiskovou konferenci, při níž si VK stěžoval, že Temelín nechce od Ruska „krmení“ pro reaktor, přestože nám to nabízejí „za hubičku“. Tehdy jsem se musel ozvat – to krmení bylo z našeho uranu, který muklové (tedy i já) za děsivých podmínek vyrubali z podzemí a nad zemí bez jakékoliv ochrany zdraví vytěžený smolinec vyčistili a naše strana a vláda (jako dík za bratrskou ochranu proti imperialistům) to posílala v takzvaných věrchuškách za Ural, kde z toho mají dodneška – byť už o něco zmenšené – pohoří. Na konci své stížnosti se prezident VK prezidentovi M. za tuto nehoráznost omluvil.

Ač nerad, musím ještě připomenout cosi, co se před Listopadem týkalo i mě a bylo – po zkušenostech z kriminálů a lágrů a z dějin komunistického útlaku – mou negativní jistotou: že komunismus je lepra, které se nikdo nezbaví. A jak nakažlivá nemoc postihuje i ty, kteří se dotýkají oné touhy vládnout a velet a rozhodovat o bytí a nebytí ostatních. Je v tom všechno. A všichni vědí, že to je i xenofobie – v tom bylo sovětské zřízení nedostižně první. Například nenávist k Židům byla Stalinovým velikým potěšením. To byl vlastně i jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nedomáhal vstupu do disentu. Tím hlavním ovšem bylo, že moje žena si byla jista, že by můj další kriminál už nepřežila, a proto poprosila Václava Havla, který se společně s Olgou pro ni stavívali na procházky, aby mi po mém návratu z druhého kriminálu nedovolil nic podepsat.

Asi to tak musí být: že i v současné situaci naší republiky a před dalšími volbami, mnohé strany na přesvědčování voličů, aby je volili, používají tatáž slova, jaká používali už před sedmdesáti soudruzi Gottwald a Slánský a Nosek a Nejedlý a další a další při přípravě na únor 48.

[ctete]151572[/ctete]

Mám ovšem jednu velkou obavu: že odpovědi na otázku O čem rozhodne česká společnost v parlamentních volbách 2017 budou číst jen ti, co taky vědí, že vyvést tuhle naši zemi „za kousíčkem modrého nebe ze sraček“, v nichž právě jsme, jsou schopni jen ti, co pořád ještě vědí, co je pravda, co je čest a ochota pomáhat druhým a vážit si názorů druhých, byť třeba opačných, co je tolerance neboli snášenlivost, kteří moc dobře vědí, kdo je sestřičkou závisti, kteří jsou vzdělaní a nesou v sobě moudrost těch, co je moudrosti učili, kteří už taky vědí, že schody k moci jsou různé, ale všechny ze špatného materiálu, a proto po moci netouží. Touží po tom, aby se zase vrátil čas, kdy paní středního věku vstoupí do tramvaje a všem nahlas řekne, že jim přeje krásný den a všem kolem se na tvářích objeví všelijaká radost. A nestane se, aby několik ksichtů nahlas řeklo: “Co nám to říká za blbosti, ta kráva, co je jí do mýho dne…“

Jelikož tito noví moudří už vědí, že nerozpoznatelný motocyklista může stokrát ukázat posunkem, jací jsou ti, které předjel, ale jednou se mu to předjíždění nepovede…