Putin u dlouhého stolu v Kremlu jednal v letech 2021-2022 s řadou západních státníků FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
Krátce před novou ruskou invazí na Ukrajinu proběhly občanské nepokoje v Kazachstánu. Nelze říci, že by šlo o nepokoje jaksi „stydlivé“, ačkoliv se vyskytly zprávy, že násilí měly převážně na svědomí struktury spojené s bývalým prezidentem. Nicméně i když situace poměrně rychle přerostla ze sociálních bouří v povstání (byť špatně organizované), místní mocenský aparát jen zlehka podporovaný interventy sám obnovil „pořádek“, a to během několika dní.
Běloruský diktátor Lukašenko se po zfalšovaných volbách v roce 2020 nejprve zdráhal bezohledně použít sílu, ale posléze se mu s ruskou pomocí podařilo rozsáhlé lidové protesty takřka úplně potlačit v řádu týdnů.
Od roku 2009 proběhly Íránem již dvě velké vlny rozsáhlých protivládních protestů, aniž by se situace totalitnímu teokratickému režimu významněji vymkla z rukou. Arabské jaro nakonec selhalo snad všude s výjimkou Tuniska. Pokus svrhnout venezuelského diktátora Madura prostřednictvím lidových protestů také ztroskotal…
Ukrajinský Euromajdan z přelomu let 2013–2014 tudíž představuje bohužel jen zdánlivou výjimku z pravidla, podle nějž jsou-li držitelé moci ve státě autochtonní (dostali se k ní vlastními silami, nikoliv z vůle cizí mocnosti), plně kontrolují represívní aparát a jsou-li skutečně odhodláni se udržet, lidové nepokoje nemají šanci dosáhnout politické změny. Toto pravidlo v evropské politice s všelijakými speciálními výjimkami platí přinejmenším od vlny revolucí v roce 1848.
Válka vyvolaná prokremelskými politology?
Bývalý vysoce postavený zaměstnanec ruského generálního štábu plukovník Michail Chodarenok publikoval 3. února 2022 ve vojenské příloze Nězavisimoj gazety článek s názvem „Prognózy krvežíznivých politologů“. V něm v zásadě obvinil prokremelské politology z vyvolávání válečné hysterie – a také z falešných očekávání ohledně schopnosti Ruska vyhrát válku proti Ukrajině „během několika minut“.
S ohledem na události dalších dní nutno podotknout, že Chodarenokův text jednak nemohl nikoho nechat na pochybách (pokud by je ještě měl), že se skutečně schyluje k nové válce, jednak se mu podařilo v jednotlivých aspektech poměrně přesně předpovědět, kde neslýchaně optimistický válečný plán narazí.
Do podrobností zde zabíhat nebudu, pokud čtete rusky, můžete si článek prostudovat sami. Za důležitější než detaily Chodarenokovy kritiky považuji skutečnost, že dobře informovaný a kompetentní voják udělal již počátkem února s plánem nové kremelské invaze krátký proces.
Podle mého názoru zmiňovaný text nasvědčuje tomu, že celý plán invaze vznikl na politickou objednávku Kremlu, prosazen pak byl „politologickými jestřáby“ (Vladislav Surkov?) – a armáda sama k němu od počátku zaujímá přinejmenším silně rezervovaný postoj. Přitom ministr obrany Sergej Šojgu je kompetentní leda v oblasti intrik a politického přežití. O jeho odborném úsudku či schopnosti postavit se proti Kremlu za zájmy ozbrojených sil si není třeba dělat sebemenší iluze.
V politické hře o novou ukrajinskou invazi tak ruské ozbrojené síly se svými pochybami a výhradami neměly šanci nalézt zastání, ať už si Chodarenok a další bývalí – či současní? – členové generálního štábu o nadcházející válce mysleli cokoliv.
Bomba pod šestimetrovým stolem? Zřejmě nikoliv…
V bezprostřední reakci na nové přepadení Ukrajiny se na sociálních sítích začalo ozývat volání po „ruském von Stauffenbergovi“. Je ovšem nepravděpodobné, že by se stále paranoidnějšího kremelského diktátora kdokoliv z jeho okolí skutečně pokusil osobně zabít. Jen tak někoho do své blízkosti nepustí. A kolik by asi musela mít v sobě výbušniny případná kufříková bomba, kterou by dotyčný zanechal na svém konci Putinova šestimetrového jednacího stolu?
Na druhé straně jsou tu ale stále zřejmější důsledky naplnění celoživotního snažení kremelského vládce. Na základě chybných politických a vojenských předpokladů naplánovaná válka trvá v okamžiku, kdy píšu tento článek, deset dní – a potvrzené ruské ztráty jen na obrněné bojové technice již dosahují podle blogu Oryx 636 kusů. (Skutečné budou nepochybně výrazně vyšší.)
Ruská armáda přišla o reputaci, rychle ztrácí deset let nakupované modernější zbraně, na přetřes přišly vnitřní problémy. Projevil se její charakter „kopí s diamantovým hrotem a shnilou násadou“, když po zničení nákladně budovaných elitních jednotek na videích vojáků odcházejících dnes do boje vidíme chybějící balistické vesty, přilby z dob SSSR a celkově zoufalý nedostatek pokročilého vybavení. Mezi válečnými zajatci natáčenými ukrajinskými štáby pozorujeme i tváře chlapců, kterým je nanejvýš 16–17 let.
Prakticky všechny jednotky shromážděné před 24. únorem 2022 v ukrajinském příhraničí již byly nasazeny do boje, ale žádného významnějšího vítězství kromě obsazení Chersonu se jim dosáhnout nepodařilo. Z Chabarovska a dalších měst Dálného východu míří znova po železnici na západ výškrabky zbylých jednotek. Bez všeobecné mobilizace ale samy nemohou ve válce přinést žádný zvrat.
Je sice pravda, že Putin za ministra Šojgua armádě velmi přál, v posledních letech dokonce i na dluh – jenomže nyní ji zatažením do nepopulární a špatně připravené války znemožnil a zničil. Pokud se rychle něco nestane, armáda a vůbec siloviki budou během několika měsíců v ruské společnosti mimořádně neoblíbení.
Návod, jak svrhnout Putina?
V klasické studii „Státní převrat: Praktická příručka“ přišel Edward Luttwak ve druhé kapitole s tezí, podle níž základními parametry pro vznik státního převratu bývají politická apatie veřejnosti a chybějící dialog mezi ní a vládou.
Vladimir Putin během „utahování šroubů“ v posledních letech zlikvidoval i zbytky původního projektu „suverénní demokracie“ se „systémovou opozicí“ a stále rychleji mění ruský systém vlády v plně totalitní. Nedávno přednesená teze bývalého šéfideologa Surkova, že prý není možné připustit depolitizaci soukromí, zachází ještě mnohem dále, než kam sahal brežněvovský komunismus žádající formální, na odiv stavěný souhlas se státní mocí ve stylu Havlova zelináře.
Surkovův útok na soukromí poddaných je ovšem motivován vědomím, že po potlačení veškeré skutečné opozice v Rusku se do depolitizovaného prostředí petrohradských a moskevských kaváren uchýlila i většina bývalých příznivců zlikvidovaných opozičníků.
Není známo, zda Surkov někdy četl Habermasovu prvotinu, v každém případě si je však vědom toho, že prodlévání v soukromí depolitizovaných kaváren bez náležité státní kontroly nesvědčí nepřetržité totalitní mobilizaci poddaných Kremlu. Depolitizovaným poddaným je totiž přinejmenším dosti jedno, kdo aktuálně drží státní moc – a také s touto mocí rozhodně nechtějí žádným způsobem komunikovat.
Přitom ale fungující vládní systémy, a to i nedemokratické, závisejí na možnosti vládnoucích komunikovat se zástupci ovládaných, konfrontovat jejich zájmy. Neschopnost příslušníka zlaté mládeže Bašára Asada převzít od otce komunikační kanály s lokálními venkovskými komunitami patřila k hlavním příčinám vypuknutí syrského povstání v roce 2011.
Podmínky v podobě veřejné apatie a selhávající komunikace moci s poddanými stále zřetelně pozorujeme i v Putinově Rusku. To druhé platí nikoliv snad proto, že by formálně komunikační kanály neexistovaly – ale spíše z toho důvodu, že se stále nervóznějšímu a nedůtklivějšímu Putinovi už nikdo kromě dětí netroufne říci nic, co by si prezident nepřál slyšet.
Válečná „nevýhra“ a ekonomika ve volném pádu
Ačkoliv uzavření ruské burzy již několik dní změkčuje dopad západních sankcí, nejpozději během několika týdnů se nakonec projevit musejí. A finanční rezervy ve výši přes 600 miliard dolarů shromážděné centrální bankou zůstaly po sankcích nejméně z 50 % nedobytné.
Putin může buď ještě zhruba dva, nejdéle snad tři týdny válčit a pak čelit naprostému pádu rublu i ruské ekonomiky, pro jejíž záchranu už nepůjde udělat takřka nic, anebo musí válku zastavit dříve, než se jeho armáda zcela vyčerpá a než mu dojdou peníze.
Kdyby vše záleželo jen na jeho přání, nejspíše by válčil do hořkého konce. Protože však chce také zůstat u moci, bude hledat způsob, jak válku s Ukrajinou pro tuto chvíli nikoliv snad uzavřít (pokud nenasadí zbraně hromadného ničení, vyhrát ji v tomto kole nestihne), ale zmrazit. Doma pak bude s „nevyhranou“ válkou a ekonomickou krizí na krku čelit faktu, že na konci politické kariéry začíná být pomalu vnímán jako lúzr.
Ani obratná manipulace s percepcí všechno nezvládne a vydávat „nevýhru“ za slavné vítězství se nepodaří. Ať už ruský prezident směrem k Západu a Ukrajině veřejně prohlásí cokoliv, v praxi nepochybně ponechá stále otevřenou možnost obnovení války za příznivějších podmínek. A tato možnost bude trvat, dokud ještě sedí v Kremlu.
Zpackanou válku a ekonomickou krizi ovšem také najdeme na Luttwakově seznamu předběžných okolností úspěšného převratu. První přímou podmínkou je pak ekonomická situace, jež vede k soustředění reálné politické participace jen v rukou malé frakce společnosti. Všichni ostatní se starají hlavně o prosté přežití. A takové situaci se Rusko opravdu začíná přibližovat.
Druhou podmínkou je centralizovaný stát. Tu Rusko ovšem splňuje jako málokterá jiná země na světě. Jedině některý z Putinových generálů, který by dal dohromady nespokojené navracející se jednotky, by uzavřením prezidenta v uralském bunkru a převzetím kontroly nad klíčovými institucemi mohl dosáhnout situace vhodné pro skutečné ukončení ukrajinské války.
Rusko ovšem není země, kde bychom historicky vzato našli mnoho příkladů úspěšných státních převratů. Pokud se o něj přesto někdo pokusí, jeho šance na úspěch nebudou zrovna velké. Nicméně bezvýchodná situace volá i po riskantních krocích. V Rusku bychom v případě úspěchu takového pokusu měli místo jednoho diktátora jiného, snad jen poněkud příčetnějšího.
Ať už toto jednání hry o budoucnost Ruska a Ukrajiny dopadne jakkoliv, případná cesta ruské společnosti k demokracii bude každopádně ještě velice dlouhá a složitá – půjde přinejlepším o záležitost následující generace.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy.
