Jak trollí farmaření novinářky Kateřiny Perknerové ovlivňuje s pomocí historiků mediální obraz dějin českého komunismu

Obraz Ivy Vodrážkové - Stav vědomí (pastel) (Iva Vodrážková (se svolením autorky))

Obraz Ivy Vodrážkové - Stav vědomí (pastel) | FOTO: Iva Vodrážková (se svolením autorky)

V roce 1983 se stal tajným spolupracovníkem StB Miloslav Hajs, redaktor deníku Práce, později Rudého práva a časopisu Signál, který postupně „pronikal do prostředí novinářů“ v Československém svazu spisovatelů a Mezinárodní organizaci novinářů (MON). Agent s krycím jménem „Standa“ zabezpečoval například články o hostování sovětského Židovského komorního hudebního divadla v ČSSR, poskytoval informace především na novináře, například na Ervína Motla nebo Evu Kuhnovou, která byla „židovského původu“, ale i zahraniční tiskové pracovníky, jako například na belgickou tiskovou pracovnici Brigitte Cardolsovou, a to prostřednictvím technického redaktora deníku Práce Vladimíra Matějky, který se stal nakonec také agentem. StB ukončila svou spolupráci s Miloslavem Hajsem v dubnu 1988, a to z důvodů, že se stal sám příslušníkem StB.

O dva měsíce později ppor. Miloslav Hajs, tento začínající pracovník 2. oddělení 3. odboru Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (krycím názvem X. správa SNB) založil spis kandidátky tajné spolupráce, který byl veden k PhDr. Kateřině Perknerové, v té době redaktorce Ústřední redakce Televizních novin Československé televize (ÚRTN).

Filosofka Anna Hogenová, bývalá členka KSČ, je dnes hvězdou dezinformační scény (Paměť národa / se souhlasem)

Jmenovaná redaktorka dostala jako kandidátka tajné spolupráce krycí jméno „Éter“. Již na počátku kontaktů se svým „řídícím orgánem“ předala poznatky k různým osobám. Příslušníci 3. odboru X. správy SNB se zabývali kulturou, vědou, sdělovacími prostředky a centry ideologické diverze. A 2. oddělení tohoto odboru, kde pracoval ppor. Miloslav Hajs, sledovalo Československý rozhlas, televizi, film, ČTK, Mezinárodní organizaci novinářů, Český a československý svaz novinářů a příslušná ideodiverzní centra v zahraničí.

V té době sedmadvacetiletá PhDr. Kateřina Perknerová měla z pohledu režimu za sebou již úspěšnou vzdělávací i politickou kariéru. Na střední i vysoké škole byla předsedkyní ZO SSM, obdržela čestné uznání a několik diplomů za velmi aktivní práci v SSM a byla zvolena i do pléna ČVÚ SSM. Zúčastňovala se politických recitačních soutěží V zemi, kde zítra znamená již včera, kdy získala dvakrát 1. místo v obvodním kole. V roce 1981 se také zúčastnila celostátního setkání mládeže s představiteli strany a vlády na Pražském hradě. Absolvovala Lidovou univerzitu marxismu-leninismu. V roce 1978 byla přijata za kandidátku KSČ a v roce 1981 se stala členkou KSČ. Na FF UK vystudovala obor vědecký komunismus a dějepis a její diplomová práce byla zaměřena na ideově politickou výchovu mladé generace.

Banner Nová Orientace

Manželská spolupráce se Státní bezpečností

Ve svých čtyřiadvaceti letech se provdala za devětatřicetiletého doc. PhDr. Stanislava Perknera, vedoucího Katedry rozhlasové žurnalistiky Fakulty žurnalistiky UK v Praze, který byl v době sňatku agentem StB. Podle novináře Jiřího F. Pilouse jmenovaný vedoucí zastával také funkci ředitele novinářské školy při Mezinárodní organizaci novinářů, což „byla expozitura StB a KGB“. Stanislav Perkner byl již dříve tajným spolupracovníkem československé vojenské zpravodajské služby (ZSGŠ/ČSLA) a od roku 1984 byl registrován nejdříve jako důvěrník a poté jako agent Státní bezpečnosti.

Ze zachovaných agenturních zpráv spolupracovnice StB s krycím jménem „Étér“ vyplývá, že v letech 1988–1989 poskytovala informace nikoliv jen „po úkolování“ řídícím orgánem, ale rovněž „z vlastní iniciativy“, například na komentátora redakce tělovýchovy Tomáše Jungwirta (veden jako důvěrník) o jeho názorech na emigraci, na Josefa Morávka (veden jako důvěrník a kandidát tajné spolupráce) o jeho názorech na proces s Brežněvovým náměstkem ministra vnitra SSSR Jurijem Čurbanovem odsouzeným za korupci.

Vladimir Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill o Velikonocích roku 2019 (ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko)

Dále na redaktora Milana Tománka (veden jako kandidát tajné spolupráce a důvěrník) o jeho pohledu na Kubu, kde strávil jeden měsíc, na negativní protispolečenské názory kolegy Františka Černocha (bývalý agent a následně prověřovaná osoba), který byl redaktorem sportu a vyjádřil v anketě v Dikobrazu své antisocialistické smýšlení, či na Jiřího Hrabovského ve věci hrozící stávky pracujících v TOS Hostivař.

V Ústřední redakci Televizních novin Československé televize měla Státní bezpečnost kromě důvěrníků i mnoho agentů, například JUDr. Richarda Pokorného, krycí jméno „Ríša“, který donášel na zmiňovaného Františka Černocha.

Spolupráce s kandidátkou tajné spolupráce „Éter“ byla ukončena v srpnu 1989, a to i proto, že pro její politické názory ji „opoziční prostředí“ panující v Ústřední redakci Televizních novin Československé televize nemohlo „mezi sebe přijmout“. V jazyce tajných služeb to znamenalo, že kvůli její komunistické horlivosti, s jakou hájila postupně se hroutící režim, došlo „ke ztrátě zpravodajských možností“.

Zkoumání mechanismů moci bez jejich poznání

Po pádu komunistického režimu působila novinářka Kateřina Perknerová například ve Špíglu či Rudém právu. O jejích některých předlistopadových, ale i polistopadových aktivitách psali novináři Jiří F. Pilous, Dušan Šrámek, Adam Drda a další. Později se na veřejnost dostaly rovněž informace o jejích podnikatelských aktivitách s bývalým plukovníkem Československé lidové armády Zdeňkem Zbytkem, který byl znám svým projevem z prosince 1989, kdy kritizoval občanské masové protesty na Letné v Praze a na náměstích dalších českých měst a dožadoval se přísného dodržování komunistické ústavy. Později byl podnikatelsky spojený s ruskou ambasádou v Praze a spoluinicioval založení Strany práv občanů, která napomohla Miloši Zemanovi k prezidentské funkci.

V roce 1992 napsala Kateřina Perknerová publikaci nazvanou Komu slouží vnitro?, kterou vydalo pražské nakladatelství Grafit, přičemž členem jeho statutárního orgánu byl PhDr. Václav Kupec, CSc., který v 80. letech působil jako tiskový pracovník na zastupitelském úřadě v NDR v Berlíně a poté na rezidentuře v Moskvě. V registru svazků je vedený jako kandidát tajné spolupráce a důvěrník.

Kniha Kateřiny Perknerové je prezentovaná jako osobní výpověď „nezávislé novinářky o pozadí chodu ministerstva vnitra ČSFR v letech 1990–1992“, tedy o „nejobávanějším centru moci bývalého režimu“. Autorka sice v úvodu deklaruje, že se snaží pochopit „mechanismy moci“ Státní bezpečnosti, ve skutečnosti se ale o žádnou analýzu moci StB nepokouší. Čtenáři je nabízen silně osobní, předpojatý i existenciální příběh se „zpovědí“ autorky, která po pádu režimu postupně dochází k tomu, že v rámci „totalitární moci“ jednala jako „idiot“ nebo „poslední blázen“ věřící komunistickým avantgardním levicovým ideálům, a otevřeně přiznává, že měla „nefalšovanou radost“, když se podařilo nějakého „nepřítele socialismu“ skřípnout.

Uvidíme, zda u Petra Fialy převáží loajalita ke koaličním partnerům, nebo loajalita ke konzervativním hodnotám, píše Roman Joch (Pavel Šmejkal / se souhlasem)

Soudcem ve vlastní věci

V rozporu se skutečností se vykresluje jako nezávislá, „čestná a věrná sama sobě“, zcela zásadová osoba s levicovými postoji, která za normalizace „odmítala žít ve lži“, ale zároveň lpěla na „ideové čistotě stranických řad“. I po pádu režimu se netajila svým komunistickým pře­svědčením, a proto v lednu 1990 musela odejít z Československé televize.

Tuto osobní skutečnost vyhodnotila jako „krutou a nehoráznou nespravedlnost“, kdy si „sáhla na dno“, ale nadále se rozhodla ahistoricky hájit levicový mýtus, že za komunismem, a to ve všech revolucích, „stály ty nejsilnější ideje lidské rovnosti a sociální spravedlnosti“. Své postoje odůvodnila eticky pervertovaným argumentem, že není podstatné, že člověk žije ve falešném bludu, pokud je „veskrze ušlechtilý a poctivý“. Zneviditelnila tak pro sebe klasický problém identity jako fenomén masky.

Zdálo by se, že kniha je výrazem politické dětinskosti, kdy se její autorka stylizuje do role historizující soudkyně vynášející osvobozující rozsudek ve vlastní kauze v duchu dějinné nevinnosti: „Já jsem si uložila svůj trest, přijala ho a vykonala.“ Ve svém sporu s dějinami vystupuje na svou obhajobu bizarně jako soudce i svědek, který však zamlčuje spolupráci se Státní bezpečností: „Můj podíl na minulé moci byl směšný, na jejím bohatství nulový a na jejím represivním fungování dokonce lehce odvážný, když jsem s vědomím všech možných následků odmítla jakoukoli formu spolupráce s StB.“

Na publikaci Komu slouží vnitro? je nejzajímavější sledovat proces, jak se postupně ustanovuje polistopadový dezinformační narativ, v němž se předlistopadová novinářka ujímá role opinion makera prosazujícího nové mýty a hoaxy. Například zcela vážně odkazuje na konspirační analýzu Miroslava Dolejšího, který tvrdil, že po pádu komunismu stát převzaly rodiny disidentů. Šíří šeptandu o tom, jak třicet bývalých příslušníků StB zaneslo do registračních protokolů neoprávněně nějakého agenta, a generálně zpochybňuje registry svazků Státní bezpečnosti. Legitimuje „pravdy“ bývalého pracovníka StB Ludvíka Zifčáka, který byl „jednou z hlavních postav onoho listopadového podvečera“. Amplifikuje „pozoruhodné postřehy“ agentů StB jako například Karla Srpa, který vyfabuloval, že prostřednictvím Jazzové sekce infikoval svými konfidenty samotnou StB, atp.

Ukázka ruské vojenské techniky zničené ukrajinskou armádou během ruské invaze na Ukrajinu (Praha, 29. 7. 2022) (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Na místo pochopení „mechanismu moci“ Státní bezpečnosti nabízí novinářka rozvrat legitimního historického diskursu prostřednictvím nového žánru – trollování. Šíří prokazatelně mediálně toxické obsahy, ale vydává je za objektivní, nehysterickou a nezávislou novinařinu.

Lidé jako vy mají dvě možnosti

V září 1991 ještě uskutečnila šestihodinový „podivný rozhovor“ s tehdejším ministrem vnitra Jánem Langošem, kdy si novinářka „podvědomě promítala celý svůj dosavadní život a konfrontovala ho s tím, co říkal J. Langoš“. Její popis z tohoto setkání vyznívá jako jungovské seznámení s vlastním stínem, kdy to, co je v naší psýché latentní, neoživené a nediferencované, vystoupá na chvíli na povrch přímo jako sebe-zjevení.

Do mysli mladé ženy, kterou formovaly charakterové vlastnosti jako politická poslušnost, loajalita a touha po kariéře, na chvíli vstoupil jiný duch, který jí umožňuje nahlédnout, že tentokrát nevede rozhovor pro politicky zlostný a dezinformační bulvár (Špígl), ale existenciálně filosofický rozhovor, který v ní „odblokoval všechny záklopky“, odstartoval „totální duševní striptýz“ a spustil potřebu „osobní lázně vlastního svědomí“. Ján Langoš jí však jako jungovsky „ten druhý“, skrytý v její psyché, ale nakonec otevřeně říká: „Lidé jako vy mají dvě možnosti – psát do Špíglu, nebo se stát opravdovými profesionály.“

Jakou možnost si novinářka Kateřina Perknerová „zvolila“, dokladují čtyři rozhovory, které uskutečnila mezi roky 2011 až 2022, přičemž mají částečně podobný charakter jako normalizační „aktivní opatření“ – ovlivňovat a dezorientovat veřejné mínění v různých kauzách.

Rozhovor I.: Michal Pullmann: Lidé byli nadšeni, ale ne pro kapitalismus (deník.cz, 16. 11. 2011)

Když historik Michal Pullmann publikoval v roce 2011 revizionistickou publikaci Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu, chopila se Kateřina Perknerová role opinion makera, aby vytvořila příznivé mediální prostředí, v kterém by Pullmannovy názory, a to bez ohledu na jejich ideologičnost a ahistoričnost, korespondovaly s populistickým levicovým pojetím minulosti. Bylo třeba vytvořit dezinformační mýtus „nového pohledu na normalizaci“. Tento „nový pohled“ se osobně týkal i Perknerové, která v mediální krajině zároveň usilovala o jiné „pojetí kolektivní paměti“. Ačkoliv v minulosti přiznala, že kolaborovala s „totalitárním režimem“, nově se postavila na Pullmanovu stranu, který zpochybňuje „totalitní model výkladu“. Zároveň se ujala opět role historizujícího soudce a kritizovala například populární herce a zpěváky, kteří si po pádu komunismu stěžovali, jak byli za „bolševika“ umlčováni, ale podle Perknerové „lze hravě dokázat opak“.

Asijský Tchaj-wan je vyspělou demokracií a spojencem Západu (AdobeStock)

Perknerové přirozeně nešlo o to, realizovat – jak jí radil Ján Langoš – „profesionální“ rozhovor s Michalem Pullmannem na téma jeho knihy inspirované neomarxistickým revizionismem, v které ad hoc postuloval nejrůznější tvrzení, pro která neměl žádné validní historické argumenty – například, že normalizace byla až do roku 1985 politicky „stabilním uspořádáním“, role disentu byla okrajová podobně jako vliv tajné policie, disent byl „až do roku 1989“ pro občany nedůvěryhodný, předlistopadové demonstrace byly také marginální povahy a disent jen strategicky vyčkával, aby se po Listopadu chopil hrdinného narativu, že „zvítězil nad režimem“.

Jestliže podle historika Michala Pullmanna opravdu disent jen „čekal“ na svou politickou příležitost, tak měl zároveň dodat, že si své historické „čekání“ na krach režimu krátil například pobyty ve vězení, nuceným exilem, ztrátou profesionální kariéry atp.

Trapná zapšklost Pullmanova revizionistického výkladu se ukazuje zejména v tom, že občané jsou popisováni jako „bezradná“ masa. Novinářka neměla profesionální potřebu se historika zeptat, na jakých argumentech staví například své neomarxistické odhodlání „překonat“ tezi, že marxistický totalitární socialismus nebyl „ze své podstaty zavrženíhodný a nemorální“. Nakonec při tvorbě titulků zvýraznila ahistorickou představu, že lidé po pádu komunismu chtěli stále socialismus.

Rozhovor II.: Historik Prečan z ÚSTR: Minulost je bitevním polem současnosti (deník.cz, 1. 6. 2013)

Levicovým stranám ČSSD a KSČM se v roce 2008 nepodařilo ústavní cestou zrušit Ústav pro studium totalitních režimů, ovšem hned po volebním úspěchu v senátu v roce 2012 se jim podařilo personálně obměnit radu ÚSTR a obsadit ji lidmi, kteří otevřeně deklarovali, že je třeba instituci zrušit nebo aspoň změnit, a odvolali jejího ředitele Daniela Hermana. Kateřina Perknerová uskutečnila v té době rozhovor s novým členem Vědecké rady ÚSTR historikem Vilémem Prečanem.

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v Paříži roku 1793 (anonymní dílo / wikimedia commons / public domain)

I v tomto rozhovoru splnila svou roli propagandistického opinion makera a nabízela Vilému Prečanovi návodné otázky a například představu o komunistickém režimu, na který lze pohlížet dichotomicky: buď jako na diktátorský režim, nebo jako na stát, který byl založený na kolaborantském souhlasu občanů s mocí. Zdůrazňovala, že ÚSTR je nepotřebný specializovaný ústav, že v jeho rodném listě je vepsán pochybný politický záměr, že existuje děsivá představa, že v archivech StB mohou být tisíce stran podvrhů (zvláště ten její), že smlouva s ďáblem lidem za normalizace vyhovovala a že pravý důvod „povyku“ kolem změn ve vedení ÚSTR je skutečnost, že tato instituce je ze strany pravice zaměřena proti KSČM a sociální demokracii.

A historik Vilém Prečan jí částečně sekundoval, když tvrdil, že historická objektivní pravda neexistuje, hájil nové „schopné“ vedení ÚSTR, které následně provedlo masivní politicky motivované čistky mezi zaměstnanci, publikovalo revizionistou publikaci Michala Pullmanna a Pavla Koláře Co je normalizace?, a nakonec vinou své manažerské neschopnosti přišlo o vlastní budovu.

Rozhovor III.: Předseda Jazzové sekce Srp: Na nikoho jsem nedonášel, premiér si naběhl (deník.cz, 24. 1. 2017)

V roce 2017 navrhl prezident Miloš Zeman, aby se bývalý předseda Jazzové sekce Karel Srp stal členem Etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje. Učinil tak přesto, že věděl, že Karel Srp byl nezpochybnitelným spolupracovníkem StB, a navíc byl v minulosti i členem KSČ – tudíž nesplňoval podmínky dané zákonem. Premiér Bohuslav Sobotka následně odmítl prezidentův návrh kontrasignovat.

Kateřina Perknerová se ale opět ujala role dezinformačního opinion makera a rychle uskutečnila s Karlem Srpem rozhovor, kde se ho snažila vylíčit jako osobu, která je legitimizovaná pro funkci v etické komisi, protože má „historickou paměť a osobní zkušenost“. V tomto rozhovoru prosazuje názor, že „předlistopadová společnost ale přece nebyla černobílá a ne všichni, kdo nepodepsali Chartu 77, byli zločinci“, a s trollím úžasem tvrdila, že jí „nejde na mysl, že se proti jmenování ohradila taková autorita jako kupříkladu profesor Jan Sokol, jenž uvedl, že to musí být nějaký omyl. A Stanislav Devátý ho považuje dokonce za výsměch. Přitom jde o lidi, které jste určitě v 80. letech minulého století znal, všichni jste byli součástí disentu.“

Ruský prezident Vladimir Putin, ministr obrany Sergej Šojgu (ČTK)

V rámci rozhovoru provádí Kateřina Perknerová zvláštní druh propagandy či dezinformace, kdy se snaží posunout veřejné mínění na stranu agenta StB jako oběti černobílého vidění disentu a minulosti. Novinářka je však zároveň, a to příliš očividně, osobně zainteresovaná prostřednictvím vlastní mediální propagandy nahlížet na sebe samu – „nečernobíle“.

Mimochodem, v roce 2021 Městský soud v Praze rozhodl, že se hudebník Jaroslav Hutka nemusí omlouvat Karlovi Srpovi za tvrzení, že „Srp byl udavač“.

Rozhovor IV.: Bratři Mašínové by metál dostat neměli, říká historik Petr Zídek (deník.cz, 22. 7. 2022)

I v nedávném rozhovoru se novinářka ukazuje spíše jako manipulátorka veřejného mínění, která se bez ohledu na zjištěná fakta a nalezené dokumenty snaží nepřímo prosadit svou dlouholetou agendu nejrůznějšími trollími otázkami, jako: „Je vůbec šance dobrat se pravdy a zjistit, zda (Andrej Babiš) s StB aktivně spolupracoval?“ Je vlastně zásadní překážkou skutečnost, že byl agentem StB?

V rámci trollího farmaření používá i argument, že přece záznamy zločinecké organizace nemohou sloužit jako důkaz a že vlastně nelze objektivně zhodnotit plusy a minusy historických osobností. Novinářka jinými slovy říká: „Záznamy zločinecké organizace přece nemohou sloužit jako důkaz, že jsem poskytovala informace StB.“ Perknerová jako propagandistický opinion maker prezentuje historika Petra Zídka ve stejném narativu jako Michala Pullmanna – jde o experta-vědce a autoritu, která „kácí modly a boří mýty“.

V režii trollího farmaření je důležité šířit názory „expertů-vědců“, kteří například nesouhlasí s tím, že Ctirad Mašín a tři jeho spolupracovníci získali od Ministerstva obrany ČR osvědčení pro účastníky odboje a odporu proti komunismu, a novinářka neopomene sama naznačit, že této skupině šlo vlastně jen o pochybné dobrodružství a zištný majetkový prospěch.

Podle dezinformační spolupráce Perknerová–Zídek například celý odboj bratří Mašínů spočívá pouze v podpálení několika stohů na Hané, Ministerstvo obrany ČR jen „vyrábí protikomunistické odbojáře podle hesla čím více, tím lépe, a atentát na Reinharda Heydricha byl ve skutečnosti jen popravou“.

Ruský tyran a válečný zločinec V. V. Putin  (Týdeník FORUM / Pavel Beneš / se svolením autora)

Ačkoliv Ministerstvo obrany ČR v případě vydání osvědčení o účasti odboje a odporu proti komunismu u Ctirada Mašína a Milana Paumera vydalo osvědčení, kde se explicitně uvádí, že pro přiznání statusu u obou mužů byla důležitá i činnost od listopadu 1953 do roku 1959, kdy se angažovali ve zvláštních armádních silách demokratického státu v zahraničí za účelem vedení ozbrojeného boje za obnovení svobody a demokracie v Československu, podle trollí verze celý odboj této skupiny spočíval jen v „podpálení několika stohů na Hané“.

Historik Zídek ignoruje i sémanticko-lingvistický rozdíl mezi „atentátem“ (z lat. slova attentatum, „pokus“, „snaha“) a „exekucí“ (z lat. executio, „vykonání“, „provedení“). Rozhovor s Petrem Zídkem byl v rámci deníku.cz replikován ve stejné verzi v 79 českých regionech.

Historický diskurs v mediální krajině

Summa summarum: uvedené rozhovory dokladují, že tam, kde jde o komunistickou historii, má novinářská práce Kateřiny Perknerové spíše charakter produktu trollí informační farmy, kde se replikují polistopadové dezinformace, jež se částečně objevují už v její knize Komu slouží vnitro?. Novinářka je stále v zajetí dobového názoru polistopadových soudů, které nezpochybňovaly věrohodnost svědeckých výpovědí bývalých příslušníků StB, přičemž tehdejší soudy neměly ani potřebu konfrontovat svědecké výpovědi s archivními dokumenty, což se právě v případě novějších soudů s Andrejem Babišem nebo Karlem Srpem již změnilo.

Podle dochovaných agenturních zpráv poskytovala spolupracovnice StB s krycím jménem „Éter“ mezi roky 1988–1989 informace jak „po úkolování“, tak i „z vlastní iniciativy“. Otázka, zda její dnešní trollí farmaření je úkolované, nebo z vlastní iniciativy, je ale v jistém smyslu irelevantní. Důležitá je spíše skutečnost, že svou dlouholetou novinářskou praxí odpověděla na otázku Jána Langoše, jakému typu žurnalistiky dává přednost a proč.

()

Na druhé straně se nabízí zcela jiná a možná důležitější otázka: co to z epistemologického hlediska znamená, když se historici-vědci, jako Michal Pullmann, Vilém Prečan nebo Petr Zídek, rozhodnou ignorovat historickou situovanost mediální rozpravy a přistoupí zcela nekriticky na rozhovor s osobou, jejíž těsná sounáležitost s předlistopadovým režimem, který byl „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, je veřejně známá?

Jaký status historického diskursu se tím v mediální krajině vlastně vytváří, když producenti zmiňovaných mediálních tvrzení nejsou schopni poskytnout důkazy nebo relevantní důvody na podporu pravdivosti svých tvrzení?

Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]