Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/geralt
FOTO: Pixabay/geralt
V Sovětském svazu docházelo k systematickému politickému zneužívání psychiatrie. Jak jsme tu již psali, bylo to podloženo pseudovědeckým argumentem, že když je někdo jinak smýšlející, než říká oficiální ideologie, musí být nejspíš duševně nemocný.
„Během vedení generálního tajemníka Leonida Brežněva byla psychiatrie využívána jako nástroj k eliminaci politických oponentů (‚disidentů‘), kteří otevřeně vyjadřovali přesvědčení, které je v rozporu s oficiálním dogmatem. Termín ‚filozofická intoxikace‘ byl široce používán k diagnostice duševních poruch v případech, kdy lidé nesouhlasili s vůdci, a mířila na ně kritika, která používala spisy Karla Marxe, Friedricha Engelse a V. I. Lenina.
Články 58–10 stalinského trestního zákoníku – který jako článek 70 byl posunut do trestního zákoníku RSFSR z roku 1962 – a článek 190–1 trestního zákoníku RSFSR spolu se systémem diagnostiky duševních chorob, který vytvořil akademik Andrej Sněžněvskij, vytvořily samotné předpoklady, za kterých šlo nestandardní přesvědčení snadno změnit na trestní řízení, a to zase do psychiatrické diagnózy. Zejména protisovětské politické chování, které je zjevně v opozici vůči úřadům… U některých osob bylo psaní knih definováno současně jako trestný čin, symptom (například ‚klam reformismu‘) a diagnóza (například ‚pomalá schizofrenie‘). V mezích diagnostické kategorie byly pro formální diagnózu ‚pomalé schizofrenie‘ samy o sobě dostatečné příznaky pesimismu, špatné sociální adaptace a konflikty s úřady.“ (viz gaz.wiki)
Historií zneužití psychiatrie v SSSR se zabývá ve svém materiálu sepsaném pro Evropský parlament Robert van Voren, Výkonný ředitel Federace globální iniciativy pro psychiatrii (FGIP) a profesor sovětských a postsovětských studií na Státní univerzitě v Tbilisi (Gruzie). Část této práce jsme zde už citovali. Autor se také zabývá jednou konkrétní „diagnózou“, která se proti jinak smýšlejícím používala.
Diagnóza „pomalé schizofrenie“, kterou vypracovala moskevská psychiatrická škola, zejména akademik Andrej Sněžněvskij, poskytla praktický rámec pro vysvětlení chování, které se stavělo proti oficiálnímu obrazu sovětské reality. Podle teorií Sněžněvského a jeho kolegů byla schizofrenie mnohem rozšířenější, než se dříve myslelo, protože nemoc mohla být přítomna s relativně mírnými příznaky a teprve později se rozvinout.
Zejména pojem „pomalá schizofrenie“ pomohl rozšiřovat tento záběr, protože podle Sněžněvského byli pacienti s touto diagnózou schopni téměř normálně fungovat v sociálním smyslu. Jejich příznaky se mohly podobat příznakům neurózy nebo mohly nabývat paranoidního charakteru.
„Pacient s paranoidními příznaky si zachoval určitý náhled na svůj stav, ale přeceňoval vlastní důležitost a mohl projevovat velkolepé představy o reformě společnosti. Příznaky pomalé schizofrenie tak mohly být ‚reformní bludy‘, ‚boj za pravdu‘ a ‚vytrvalost‘.“
Je tedy zřejmé, že jakmile by někdo chtěl společnost změnit a myslel si, že má pravdu a ještě v tom byl vytrvalý, už tu byly „příznaky“.
Není divu, že se pak najednou v SSSR vyskytovalo mnohem více „schizofreniků“ než v jiných zemích.
„Několik vědců analyzovalo pojetí pomalé schizofrenie v SSSR a vědecké spisy se na tuto diagnózu zaměřily. Kanadský psychiatr Harold Merskey spolu s neurologem Bronislavem Shafranem v roce 1986 analyzovali celkem 64 vědeckých článků publikovaných v Korsakovově časopise pro neuropatologii a psychiatrii v letech 1978 a 1983 a dospěli k závěru, že ‚pojem pomalu progredující schizofrenie je zjevně široce rozšiřitelný a je mnohem variabilnější a obsáhlejší než naše běžné představy o prosté schizofrenii nebo reziduálních defektních stavech. Zdá se, že mnoho stavů, které by byly pravděpodobně diagnostikovány jinde jako depresivní poruchy, úzkostné poruchy, hypochondrické poruchy nebo poruchy osobnosti, může ve Sněžněvského systému spadat pod pojem pomalu progredující schizofrenie.‘“
Řečeno jednoduše, nebýt to v SSSR, dopadlo by stanovení diagnózy jinak.
„O dva roky později provedl sovětský disident a bývalý politický vězeň Semjon Gluzman ještě rozsáhlejší výzkum. Ve své analýze citoval velké množství prací známých spolupracovníků Serbského institutu a v některých z těchto studií se politická ‚nemoc‘ zdaleka nekamuflovala. V některých studiích byli pacienti nemocní ‚nadměrnou religiozitou‘, v jiné studii došel k závěru, že ‚povinnou léčbu v běžné psychiatrické léčebně lze doporučit u pacientů se schizofrenií s bludnými představami o reformě, kteří vykazují sníženou úroveň aktivity a u nichž lze pozorovat rozdíl mezi jejich výroky a chováním‘. Jiný pacient však vykazoval ‚extrémní společenskou nebezpečnost a to tvořilo základ doporučení pro nucenou léčbu ve speciální psychiatrické nemocnici‘.“
Na případě SSSR, ale také dalších zemí, vidíme, k jakým koncům může vést, když se odborníci dají dohromady s panující mocenskou klikou. Jak vypadá „normální“ společnost, určují vládci, a když to někdo nechápe a staví se proti, tak je „extrémně společensky nebezpečný“. A když už někdo jednou dostane stigma, že si pobyl nějakou dobu v blázinci, nejspíš už ho nelze brát vážně. To je, jak známo, při potírání opozice docela účinné. Politický vězeň je označené, které v sobě má nějakou důstojnost. Být psychiatrický pacient, to už je něco zcela jiného.
