KOMENTÁŘ / Vyšlo poslední číslo deníku Lidové noviny. Chci připomenout, jak vyšlo první po nucené přestávce způsobené komunistickým režimem.

Od ledna 1988 vydávala samizdatové Lidové noviny skupina novinářů, kteří po roce 1968 nesměli pracovat v oficiálních médiích. Režim byl díky Gorbačovově perestrojce v Sovětském svazu oslabený a nejistý, tak se disidenti rozhodli otestovat, jestli se podaří vydávat samizdat už ne přepisovaný na psacích strojích, ale rozmnožovaný na kopírkách a s grafickou úpravou podobnou časopisecké grafice. Ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí. Režim uvěznil hlavní představitele Lidovek Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana až v říjnu 1989, paradoxně se tak stali posledními politickými vězni komunistického režimu, který se záhy zhroutil.

Pád komunistického režimu otevřel možnost vydávat noviny legálně, na rotačkách. Protože ale podle stále platných komunistických zákonů směla tisk vydávat jen existující organizace, vydal prosincové číslo Lidovek samotný Úřad pro tisk a informace, tedy právě ta cenzurní organizace, která dva roky legálnímu vydávání Lidových novin oficiálně bránila. Jenže listopadová revoluce vynesla do jejího čela člena redakční rady Lidovek, slovenského politologa Mira Kusého, čímž změně rozhodnutí o 180 stupňů nestálo nic v cestě.

Konec Lidových novin vyvolává otázky, proč vlastně neuspěly a nestaly se nejčtenějším deníkem, jako třeba Gazeta Wyborcza v Polsku. Jako člověk, který stál od roku 1990 do roku 1997 v čele vydavatelství Lidové noviny, se pokusím k odpovědi přispět.

Za hlavní problém počátku vydávání LN považuji prakticky úplný nezájem nových politiků o  média. Ten nezájem se netýkal jen Lidovek, ale celého vydavatelského prostředí. A ostatně se bohužel nezměnil za celých dalších třicet pět let. Nedostatek tiskáren, hroutící se distribuce, daně nastavované bez ohledu na specifika médií atp. To vše byl hlavní důvod, proč česká média neměla sílu na vlastní existenci a rychle končila u zahraničních vlastníků. Co se týče samotných Lidovek, vláda necítila žádnou potřebu kompenzovat jim handicap, jenž měly proti existujícím vydavatelstvím, která vlastnila budovy, tiskárny a silné předplatitelské kmeny. Dokonce byl problém opatřit pro nové noviny i papír, protože ten byl v plánovaném hospodářství už naplánován pro existující noviny. Navíc vláda nijak nebránila divoké privatizaci předlistopadových médií. Takže ta, vytvořená za státní peníze, přešla zdarma do rukou svých redaktorů s veškerým vybavením, technikou i s předplatiteli. To vše musely LN za velké množství peněz pořizovat, a byly tak proti své konkurenci v zásadně nevýhodnější situaci.

Naproti tomu Gazeta Wyborcza měla zcela opačnou výchozí pozici. Její vycházení bylo výsledkem dohody mezi komunistickým režimem a opozicí ještě v době existence komunistického režimu. Byla tedy jediným povoleným opozičním deníkem a fakticky měla monopol na nezávislý obsah. Navíc se do čela novin postavil jeden z lídrů opozice Adam Michnik. Jeho osoba byla nejen magnetem pro čtenáře, ale současně i zárukou úzké vazby na protikomunistickou opozici a po svobodných volbách na vládu. Do začátku dostala Gazeta Wyborcza budovu v centru Varšavy a samozřejmě zajištění podmínek pro vydávání a šíření novin.

Právě vzhledem k tomu, že naše nová vláda necítila žádnou potřebu řešit budoucnost dříve samizdatových a exilových publikací, téměř všechny se obrátily na LN, kde viděly formující se vydavatelské struktury a chtěly pod křídla nové firmy. Výjimkou byl Respekt, který založil vlastní vydavatelství ve stejné době. A protože nikdo neměl představu o ekonomickém fungování novin, bez jakýchkoliv propočtů nebo obchodních úvah slíbili „otcové zakladatelé“ vydávání více než tuctu vesměs minoritních a jak se brzy ukázalo velmi ztrátových periodik a dalších projektů. Byla to sice služba kultuře a suplování role státu, ale na úkor samotného deníku, který takové množství aktivit nemohl uživit. Tak se v krátké době ve vydavatelství Lidové noviny začaly vydávat Studentské listy vedené Pavlem Žáčkem, Rock & Pop Jiřího Černého, Kritický sborník Jana Lopatky, surrealistický Analogon, Dějiny a současnost, Listy Jiřího Pelikána, Lettre Internationale a sborník 150 000 slov A. J. Liehma, časopis O divadle, Historické listy ad. Z Londýna přivezl Jan Kavan Východoevropskou informační agenturu a pod LN přešel i disidentský Originální Videojournal. A samozřejmě týdeník Literární noviny a ještě k tomu i knižní edice – Nakladatelství Lidové noviny. Gazeta Wyborcza nic takového neřešila a všechny vydělané peníze tak mohla věnovat na rozvoj listu a jeho vydavatelského zázemí.

To, že se za těchto podmínek podařilo Lidové noviny už od ledna 1990 vydávat dvakrát týdně a od dubna pak jako deník od pondělí do soboty, je malý zázrak. Připomeňme, že začátkem devadesátých let zkoušelo vydávat nový deník asi patnáct redakcí a všechny rychle skončily. Kromě bulvárního Blesku a Hospodářských novin, které ovšem nebyly zcela nové, protože dřív vycházely jako týdeník. Nehynoucí zásluhu na rychlém startu a pozdějším vydávání má Jiří Weiner, který jako syn prominentního rozhlasového novináře z roku 1968 Milana Weinera nesměl za komunistického režimu studovat. Pracoval jako sazeč v novinách a velmi dobře se orientoval ve výrobním prostředí, díky čemuž byl schopný sjednat tisk a předvýrobní přípravu v podstatě v řádu dnů. Honza Dobrovský, syn Luboše Dobrovského, dalšího komunisty umlčeného novináře, byl jedním z několika, kteří se starali o výrobu samizdatu, a jako technicky disponovaný člověk byl jakousi spojnicí nově vznikajícího vydavatelství a redakce. Ekonomiku vydavatelství řídil Petr Masopust a později zejména Kateřina Vohryzková. Právní záležitosti, které v době transformace byly klíčové, řešili Karel Šturm a Hynek Mottl.

Lidovky přežily první roky díky tomu, že byly inovativní, což umožnilo snižovat náklady. Zřídili jsme technické oddělení, řídil je Jan Bašus, které vyvíjelo počítačové řešení sazby a zlomu stránky. Protože žádné hotové, které bychom si mohli dovolit, neexistovalo, sami jsme ho vytvořili, což obnášelo překlad operačního systému Applu, překlad a úpravu pro práci s češtinou textového editoru WordPerfect a propojení těchto systémů. Díky tomu jsme zlevnili a zrychlili předvýrobní přípravu a mohli pod vedením Martina Straky vytvořit první počítačové – macintoshové –zlomové pracoviště českých novin. Brzy jsme také založili inzertní oddělení, které řídil Ervín Mates a později Slávek Fořt. Inzerce nám pomáhala hradit náklady a nemuset tak zdražovat prodejní cenu novin.

Často se spekuluje, proč jsme Lidovky prodali zahraničnímu vydavateli. Hlavním důvodem byla obava z vývoje v oblasti tisku a distribuce. V Praze v podstatě existovala jediná novinová tiskárna (bývalé Rudé právo), která tiskla všechny deníky. O její privatizaci probíhal politický boj a nebyla žádná záruka, že nový majitel bude tisknout všechny noviny nebo že je neznevýhodní v čase vydání atp. Uvažovali jsme i o stavbě vlastní tiskárny, ale na to jsme neměli prostředky. Podobně byla nejistá i distribuce, kdy monopolní distributor Poštovní novinová služba se měl rovněž privatizovat, a byla reálná hrozba, že se po oddělení od pošty zhroutí. Za této situace jsme chtěli mít jistotu kapitálově silného majitele, který by noviny podržel, kdyby některá z katastrofických variant nastala. Podotýkám, že na prvním místě jsme oslovili české subjekty, například Komerční banku, jejíž generální ředitel Richard Salzmann byl členem ediční rady, ale neměly zájem.

Je třeba také připomenout, že Lidovkám brzy po jejich obnově bohužel začal klesat náklad. Projevovaly se redakční spory o obsahovou koncepci novin, ale i nezkušenost s deníkem, protože ve vedení redakce byli novináři, kteří měli zkušenost z časopisů nebo rozhlasu, a to ještě dvacet let starou, ale ne s vydáváním deníku. Změna trendu poklesu nastala až po sedmi letech s příchodem Pavla Šafra na místo šéfredaktora. Šafr měl zkušenost z řízení několika deníků, ale zejména talent pro odhad toho, co je v novinách přitažlivé a jak je důležitá aktuálnost. Cíleně začal pracovat s titulky článků a také jako první šéfredaktor LN začal intenzivně spolupracovat s marketingem vydavatelství, aby bylo možné avizovat aktuální obsah. Krátce poté, co převzal vedení redakce, se zlomil dlouhodobý trend poklesu a náklad novin začal růst. Byl to nejen velký úspěch, ale i důkaz toho, že hlavním faktorem sledovanosti média je jeho obsah.

Existuje rčení často opakované v novinářské obci, že není nic staršího než včerejší noviny. Lidové noviny sehrály ve své hvězdné době pozitivní roli při obnově demokracie u nás. Významnou roli měly také při tvorbě mediálního odvětví. Byly u zakládání prvních mediálních organizací u nás, u vzniku výzkumu trhu, u tvorby mediální legislativy a také u navazování mezinárodních vztahů. 

Ano, mohly určitě sehrát větší roli. Stejně tak jako se u nás všechno dalo dělat líp. 

Autor byl ředitelem vydavatelství Lidové noviny a předsedou představenstva a generálním ředitelem akciové společnosti Lidové noviny 1990 –1997.

Podrobnější článek Michala Klímy o obnově Lidových novin přinese zářijové vydání novin FORUM 24+.