Jaká bude politika Bidenovy administrativy vůči Íránu?

Al-Kuds čili íránské Jeruzalémské jednotky - ozbrojená pěst perského imperialismu (FB)

Al-Kuds čili íránské Jeruzalémské jednotky - ozbrojená pěst perského imperialismu | FOTO: FB

Politika Íránu se nezměnila, na jeho režim musí být i nadále vyvíjen maximální tlak… Americké volby přinesly střídání na postu nejmocnějšího muže planety. Mnozí si do této personální změny projektují svá přání, jak by měl svět vypadat. Výsledná podoba americké zahraniční politiky bude ale záležet na tom, jací lidé z Demokratické strany přijdou do různých pater americké administrativy. To bude známo v lednu.

Řadu měsíců probíhající diskuse amerických stratégů o žádoucím přístupu USA k mezinárodní agendě naznačují, že nejstabilnější bude tvrdá politika vůči Číně. Jak Kongres, tak experti, u nichž lze předpokládat vliv na chod administrativy, hodnotí shodně Čínu jako soupeře. Diskutuje se pouze správná kalibrace poměru mezi vojenskou silou, ekonomickými prostředky a posilováním vlastní obranyschopnosti.

Joe Biden (profimedia.cz)

Obdobně to platí pro Rusko, které je rovněž hodnoceno jako soupeř pro mnoho příštích let. Nemá sice finanční prostředky jako Říše středu, disponuje ale dlouhodobě propracovanou strategií soupeření se Západem.  Ani zde nelze očekávat zásadní změnu oproti kurzu Trumpovy administrativy. V jeho zachování bude mít navíc administrativa jednoznačnou podporu Kongresu.

K odklonu od Trumpovy politiky „maximálního tlaku“ může ale dojít ve vztahu k Íránu. Amos Hochstein, poradce Joea Bidena, avizoval, že revitalizace mezinárodní dohody o íránském jaderném programu z roku 2015 bude prioritním bodem prezidentovy agendy. Může to podle něj vést i ke zrušení sankcí výměnou za pozastavení některých íránských jaderných programů vyvinutých za poslední tři roky. Na změnu kurzu bude navíc tlačit Evropa, tvrdošíjně hájící dohodu s Íránem známou jako JCPOA. Opuštění tvrdé linie Trumpovy administrativy však za stávající situace není žádoucí.

Banner Nová Orientace

Íránská hrozba

Írán aktivně zasahuje do všech konfliktů Blízkého východu. Jeho vojenský potenciál je násoben vysokou schopností projekce síly v zahraničí. Strategickým cílem Íránu je vybudování vlivového koridoru přes Irák a Sýrii až do Libanonu, kde má silnou mocenskou pozici jím sponzorované šíitské hnutí Hizballáh. Finanční prostředky plynoucí do země po uvolnění mezinárodních restrikcí na obchod s íránskou ropou na základě JCPOA využil Írán ke zvýšení vojenských výdajů. Zahrnuje to i výzkum a testování sofistikovaných raketových technologií. Alarmující je, že balistické rakety a střely s plochou dráhou letu, které Írán vyvíjí, jsou schopné nést i jaderné hlavice. To je v příkrém rozporu s rezolucí OSN č. 2231, která požaduje, aby od vývoje takových technologií Írán upustil.

()

Mezinárodní společenství usiluje o to, aby bylo zabráněno rozvinutí íránských vojenských jaderných schopností, a to ze dvou hlavních důvodů: íránské aktivity v regionu a nebezpečí jaderné proliferace. Íránská regionální strategie je postavena na materiální a finanční podpoře povstaleckých hnutí, vysílání agentů a poradců, ale i přímém zapojení íránských vojenských či paramilitárních jednotek do bojových akcí. Íránské aktivity v Sýrii, Libanonu, Iráku, Jemenu či Bahrajnu mají destabilizační dopad na Blízký východ. Ohroženy se jimi cítí sunnitské arabské země jako Saúdská Arábie, Egypt či Spojené arabské emiráty, ale i Izrael.

Kromě regionálního mají tyto aktivity i globální rozměr. Rusko-íránská spolupráce v Sýrii zachránila režim Bašára Asada a umožnila Rusku rozmísťovat své hypersonické rakety a pravděpodobně i taktické jaderné zbraně na syrské základně v Latakíji. Tento fakt se samozřejmě týká bezpečnosti celého Západu. Když povstalecké hnutí Hútíů v Jemenu, kterému Írán poskytuje zbraně i výcvik, ohrožuje svobodu plavby v nejzranitelnější úžině světa Bab-al-Mandab, je to pro celé západní společenství rovněž hrozba strategického rozměru. Schopnosti Hútíů ohrozit raketami jak tuto úžinu, tak i například Rijád, byly doloženy britskými zpravodajskými službami.

Joe Biden (youtube/NBC)

Pokud by Írán získal vojenskou jadernou kapacitu, nemohly by to ostatní země regionu ponechat bez reakce. Saúdská Arábie by pak logicky usilovala o vlastnictví jaderné zbraně též. Poskytnout své jaderné technologie by jí mohl například Pákistán. Z důvodu finanční motivace, ale také kvůli vlastní agendě. Prostřednictvím umístění svých zbraní v Saúdské Arábii by získal schopnost druhého jaderného útoku (second-strike capability) proti Indii. Proliferační riziko zvyšují i íránští jaderní vědci pracující v utajení v Sýrii a severní Koreji.

Děravá JCPOA

Motivace eliminovat íránskou hrozbu je jasná. Nicméně dohoda z roku 2015, ke které vyjadřují sympatie Joe Biden i Evropa, je špatná. Na jejím základě mohou být mezinárodními inspektory kontrolována pouze íránská civilní zařízení, nikoliv však ta vojenská! Dohoda nijak neřeší pokračující realizaci íránského vojenského jaderného výzkumu v zahraničí a nezabránila Íránu ve vývoji sofistikovaných raket konvenčního i jaderného určení.

Argumentace obhájců JCPOA vycházela z předpokladu, že její finanční benefity pro Írán povedou k posílení tamních umírněných sil. Ve skutečnosti ale uvolnění značné části sankcí po jejím podpisu sloužilo jak umírněným, tak i zastáncům tvrdé linie. Konzervativci si ponechali dostatečný vliv v parlamentu a ve Shromáždění znalců, orgánu odpovědném za volbu a odvolání Nejvyššího vůdce (ajatolláha). Vládnoucí systém Íránu má účinné mechanismy pro prosazování vůle ajatolláha, a proto nelze v krátkodobém horizontu žádné významné změny ve vnitřní politice Íránu očekávat. Plány ekonomických reforem prezidenta Rúháního mají malou šanci na uskutečnění, vezmeme-li v úvahu rozhodující postavení Íránských revolučních gard a ajatolláha Chameneího v ekonomice země.

Íránská strategie Spojených států

Amerika vyvodila z bezzubosti dohody JCPOA konsekvence. Administrativa prezidenta Trumpa v roce 2017 po konzultaci s Kongresem schválila Novou strategii pro Írán. V souladu s ní odmítla následně certifikovat, že Írán dodržuje ustanovení dohody. To vedlo k přípravě legislativního mechanismu umožňujícího flexibilní zavádění nových „jaderných sankcí“.

FORUM 24 (archiv)

Důležitým rysem Nové strategie pro Írán je, že pokrývá celé spektrum maligního chování Íránu. Kromě „proxy“ válčení v zahraničí, raketového i jaderného programu či terorismu se zaměřuje na útlak íránského obyvatelstva, porušování lidských práv, ohrožování svobody plavby či nemožnost kontroly íránských vojenských zařízení Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

Nová strategie pro Írán vytvořila prostor pro cílené sankce proti Íránským revolučním gardám. Jejich zadáním je bránit mocenský systém Islámské republiky a vyvážet islámskou revoluci za hranice země. Gardy ovládají prostřednictvím přidružených společností až jednu třetinu íránské ekonomiky. Jejich obrovský vliv je pro klerikální vedení země klíčovým nástrojem v udržování kontroly nad obyvatelstvem.

Když ani tyto varovné signály z Washingtonu nevedly ke změně chování Íránu, USA nakonec v květnu 2018 svou účast na dohodě JCPOE jednostranně ukončily. Následovalo spuštění procesu obnovy sankcí zaměřených na energetický, petrochemický a finanční sektor. Firmám podnikajícím v Íránu byla poskytnuta lhůta na ukončení jejich aktivit.

Likvidace Kásima Sulejmáního

Irán však i nadále stoupal po stupíncích eskalačního žebříku. Útočil na lodě v Hormuzské úžině a ropná zařízení v Saúdské Arábii. Terorizoval vlastní obyvatelstvo a pokračoval ve vývoji stále účinnějších balistických raket, schopných dnes zasáhnout i jihovýchodní Evropu.  Hútíovští rebelové v Jemenu dál vystřelovali íránské rakety a ohrožovali průjezd tankerů úžinou Bab-al-Mandab. Šíitské milice v Bagdádu opakovaně ohrožovaly americké diplomaty. Írán si tak udržoval „eskalační dominanci“, byť se zároveň snažil nad eskalačním žebříkem udržovat kontrolu. Tato taktika mu za prezidenta Obamy vycházela.

Zákon by měl v budoucnu stanovit, že NÚKIB je oprávněn vyhledávat zranitelná místa ve veřejně přístupné části kyberprostoru.  (www.maxpixels.net)

Nepočítal proto s tím, že Trumpova administrativa sáhne po razantní odpovědi na samé hranici války. Tím, že USA v lednu tohoto roku zlikvidovaly Kásima Sulejmáního, velitele jednotek Al-Kuds, elitní části Íránských revolučních gard, získaly iniciativu a „přepinkly“ míček na íránskou stranu hřiště. Lídři v Teheránu byli vystaveni enormnímu psychologickému tlaku. Museli se velmi rychle rozhodnout, zda půjdou do další eskalace. Zachování si tváře je na Blízkém východě mimořádně důležitou věcí.

Jak si ji ale zachovat, když vám zlikvidují absolutně klíčového vojenského stratéga, jímž tvůrce a velitel Al-Kuds bezpochyby byl? Právě operativci Al-Kuds totiž poskytují podporu zahraničním teroristickým skupinám a milicím, provádějí atentáty, shromažďují zpravodajské informace a vedou utajené operace, ke kterým se Írán nechce/nemůže přiznat. Jejich rozpočet je obrovský a operační rádius sahá od Sýrie po Venezuelu. Početní síla je západními zpravodajskými službami odhadována na 33 000 vojáků.

Írán nakonec v reakci na zabití Sulejmáního vystřelil několik raket směrem k americkým základnám v Iráku. K žádné další eskalaci se ale neodvážil. Prokázala se tím správnost amerického rozhodnutí, které bylo vyústěním předchozího „maximálního tlaku“.

Pozice Evropy

Nabízí se otázka, proč EU tolik lpí na dohodě, která nepřinesla kýžený efekt. Evropská unie učinila na rozdíl od USA tu chybu, že postavila svou politiku vůči Íránu do velké míry právě na provádění JCPOA. Po podpisu dohody založila „Iran Task Force“ a sama vysoká představitelka/místopředsedkyně Komise Mogherini se stala koordinátorkou „Spojené komise“, jež dohlíží na její implementaci. Není náhodou, že tři největší obhajovatelé unijní politiky vůči Íránu, Francie, Itálie a Německo, mají v této zemi významné obchodní a investiční vazby. Od vstupu JCPOA v platnost se dvoustranný obchod mezi Evropskou unií a Íránem téměř zdvojnásobil, a to během pouhého roku. Nejvíce z toho profitovaly firmy z těchto zemí. Když bylo vypovězení dohody ze strany USA na spadnutí, vydala se Mogherini a zástupci uvedených zemí na jednání do Washingtonu. Na nich se pokusila prezidenta Trumpa obměkčit příslibem dílčích evropských sankcí vůči Íránu. Teprve následně o obsahu jednání informovala Radu ministrů zahraničí EU. Nelze se ubránit dojmu, že Mogherini byla v této věci spíše proponentkou partikulárních firemních zájmů než reprezentantkou společné evropské pozice.

Závěr

V období před uzavřením dohody JCPOA čelil Írán ekonomické krizi ohrožující samu podstatu režimu, obával se možného izraelského útoku a s napětím vyhlížel kolaps režimu Bašára Asada v Sýrii. Tato kritická situace jej donutila jednat se Západem. Tím se stal partnerem, kvůli jehož výhružkám upustil prezident Obama od útoku na syrský režim, jenž použil proti civilistům chemické zbraně.

Karel IV. a Miloš Zeman – první byl prozíravý hospodář, druhý je jen umanutý megaloman.  (wiki / miloszeman.cz (koláž))

Nyní je ale pozice Íránu diametrálně odlišná. Asadův režim nepadl a Írán významně posílil v Sýrii, Iráku či Jemenu své pozice. I Obamovi úředníci dnes přiznávají, že věděli, jak děravou dohodu vyjednávají. Činili tak ale s kalkulací, že tím kupují čas, který umírněné síly využijí k prosazení se v Íránu. Úvaha jistě legitimní, avšak nevyšla.

Pokud by byl nyní Írán osvobozen od amerických sankcí, jak o tom mluví Hochstein, bude pokračovat v rozšiřování své regionální pozice a nebude omezen v dovozu technologií využitelných pro vojenské účely. To by bylo zahráváním si s ohněm. Vojenský jaderný statut by Íránu umožnil dosáhnout „zóny imunity“ před zásahem velmocí, bylo-li by ho někdy třeba. Věřme, že i když do Bidenovy administrativy přijdou někdejší Obamovi stratégové, budou mít na paměti přísloví o nemožnosti vstoupit dvakrát do stejné řeky.

Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele v Odboru střední Evropy a posléze v Odboru analyticko-plánovacím MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.

Analýza vyšla v revue The Conservative (2. 12. 2020) – zde ji publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]