Začátek devadesátých let byla euforická doba. Komunismus jako politický režim se rozložil, v Evropě padla železná opona a studená válka skončila. V Riu de Janeiru se v červnu 1992 sešel optimistický Summit země, jehož závěry počítaly s důležitým zdrojem financování globální transformace k udržitelnému rozvoji z „mírové dividendy“. Místo peněz utrácených na závody ve zbrojení měly být k dispozici peníze na projekty, které přispějí k lepší kvalitě života lidí, a zejména nebudou neúnosně zatěžovat životní prostředí, přírodní zdroje a živou přírodu. V České republice se podařilo s velkou podporou široké veřejnosti nastartovat rychlé a důkladné ozdravění životního prostředí, čehož se dosáhlo za rekordně krátkou dobu.
Dosáhli jsme úspěchů i na mezinárodním poli, rychle jsme se stali členy několika nejdůležitějších klubů vyspělých států. V roce 1995 jsme byli jako první z postkomunistických zemí přijati do OECD, v roce 1999 jsme vstoupili do NATO a v roce 2004 jsme se stali hrdými členy Evropské unie. O pět let později nám bylo svěřeno předsednictví Unie, na které jsme se důkladně připravili a výborně rozjeli mnoho zajímavých aktivit.
Ale pak přišla hodně studená sprcha. Při zdánlivě nevinném hlasování ve Sněmovně padla 24. března 2009 vláda Mirka Topolánka, nepochopitelný krok s dalekosáhlými důsledky. Můžeme spekulovat, co za tím stálo: FSB (KGB) prostřednictvím jisté agentky, něčí ješitnost nebo ještě něco jiného? To je ovšem vedlejší, škoda nastala veliká. Zejména v mezinárodním kontextu tento kotrmelec nikdo nedovedl pochopit, ale nakonec byl výsledek tragický. Česká republika už nepokračuje ve vývoji k moderní skutečně demokratické budoucnosti, kterou zahájil všemi obdivovaný Václav Havel, nevymanila se z podivné postkomunistické tradice, nýbrž zabředla mezi země, které se zmítají ve vlastních mnohdy těžko pochopitelných problémech a zůstávají v podstatě v minulosti a stávají se brzdou evropského rozvoje. Železná opona sice padla, ale evropský západ a východ jsou stále velmi odlišné, a rozdíly se bohužel ještě prohlubují. A my jsme zůstali součástí problematického „východu“. Dobře je to vidět na našem přístupu k Zelené dohodě pro Evropu.
České pohrdání Zelenou dohodou
Tento dokument náš premiér sice 19. prosince 2019 spolupodepsal, ale poté se velmi brzy on sám i jeho nejbližší spolupracovníci vyjádřili a dosud vyjadřují k tomuto velkorysému programu spíše pohrdavě. Svou neblahou úlohu samozřejmě sehrál Covid-19. Je zřejmé, že hlavní pozornost byla a je nevyhnutelně zaměřena na jeho potlačení a ochranu lidského zdraví. Koronavirová krize však ostatní zásadní problémy neodstranila, jenom k nim nečekaně přidala další. Zároveň však poskytla výmluvu pro odsunutí jiných vážných otázek na druhou kolej, řeší se buď velmi vlažně, nebo vůbec ne. Mezi zdánlivě méně důležité patří odpověď na výzvu globální klimatické krize, vyžadující především hluboké přebudování energetického systému. Podívejme se na tuto věc podle shrnutí studie britské organizace Ember, která hodnotí naši perspektivu pro nastávající desetiletí:
- V roce 2030 bude mít Česko druhou nejšpinavější energetiku v EU kvůli stále vysoké závislosti na fosilních palivech.
- V roce 2030 bude Česko jednou ze tří zemí s podílem více než třetiny elektřiny vyráběné z uhlí.
- Pro léta 2018 až 2030 Česko plánuje vůbec nejnižší podíl instalovaných obnovitelných zdrojů energie v celé EU.
- Česko je jednou ze 4 zemí EU, kde plánovaný podíl nových obnovitelných zdrojů energie má být v příštím desetiletí nižší než v desetiletí minulém, navzdory prudkému snížení nákladů na ně.
- Plánovaný nový jaderný reaktor nepřispěje nijak k dekarbonizaci v příštím desetiletí.
- V roce 2030 bude Česko produkovat zhruba 7 % emisí z energetiky EU a stane se čtvrtým největším emitentem.
Podtrženo a sečteno, zařazujeme se opět, jako to bylo před Listopadem 1989, mezi nejšpinavější státy Evropy. Doufali jsme, že jsme se vyšvihli, ale není tomu tak. Tehdy to bylo v důsledku totalitního režimu a sovětského jha, pod nímž jsme byli nuceni mimo jiné nákladně provozovat maximálně znečišťující těžký průmysl. Dnes však žádné vnější důvody neexistují a po více než třiceti uplynulých letech zní výmluvy na průmyslové tradice falešně. Co nám brání v nastoupení lepší cesty vpřed? Co chybí k naplnění hrdého titulu velkého programu Ministerstva průmyslu a obchodu a dalších vládních institucí „Czech Republic: The Country for the Future“, který v současnosti zní spíše jako hořká ironie?
Budoucnost české energetiky
Především potřebujeme jasnou a progresivní vizi pro budoucí rozvoj. Vizi odvážnou, i když zakotvenou v realitě. Vizi pro nejbližší desetiletí, poučenou vývojem v sousedních zemích, v Evropě, ve světě. Když se vrátíme k energetice, zde je návrh, co by měla obsahovat:
- Především je třeba vzít naprosto vážně a důsledně závazek dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050.
- Nejsme izolovaným ostrovem, ale součástí světového společenství a zejména Evropské unie. Především na spolupráci se státy EU a evropskými institucemi je třeba se spolehnout a důsledně ji podporovat.
- Důkladně rozebrat důsledky a scénáře cesty vpřed pro klíčové sektory, kterými jsou mimo vlastní energetiku i další: průmysl (zejména chemický, ocel, cement), doprava, výstavba budov a infrastruktury, zemědělství, lesnictví a vůbec hospodaření v krajině.
- Produkční sektory nejsou všechno. Důležité je, jak smýšlejí a jak se chovají lidé, rodiny i jednotlivci, především jako spotřebitelé, jak chápou svou roli a situaci, jak nakupují či tráví volný čas.
- Vlastní energetika znamená především produkci elektřiny a tepla, přičemž teplo je pravděpodobně tvrdší oříšek.
- Problematika elektřiny není jen otázkou zdrojů či dokonce jen obnovitelných zdrojů (i když to je jistě jedna z klíčových věcí), jde také o uskladňování energie, vyrovnávání časově proměnlivého výkonu zdrojů, management poptávky, distribuci (včetně chytrých sítí), komunitní energetiku a další.
- Díky své geografické poloze ve středu Evropy, kudy jistě budou přenášeny stále vyšší elektrické výkony, bychom se mohli stát významným „hubem“ v nové evropské energetické architektuře, ale o to bychom se museli zasloužit.
- Účinnější využití zdrojů energie je jedním z klíčů, zejména v teplárenství.
- Své úlohy mají různí aktéři od vlády přes samosprávy krajů a obcí až po vzdělávací soustavu a občanskou společnost, jež může zajistit participativní přístup.
K vypracování takové vize je třeba zmobilizovat intelektuální potenciál institucí, výzkumných týmů i angažovaných jednotlivců, protože bez nových myšlenek, neovlivněných dosavadními stereotypy, by nemohl potřebný dokument vzniknout. Také je třeba se zabývat nad jiné důležitou otázkou: Jak překonat bariéry v podobě lobbistických vlivů hájících status quo?
Co s Národním plánem obnovy?
Předložit zásadní podobu vize naší cesty vpřed je ovšem jen začátek, bez něhož to ovšem nejde. Ostatně v současné době je k dispozici již několik zajímavých strategických dokumentů, které se mohou stát důležitým podkladem pro potřebnou vizi, jako je „Strategický rámec ČR 2030“, předložený Radou vlády pro udržitelný rozvoj, či „Strategie regionálního rozvoje ČR 2021+“, kterou zpracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj. Podobných dokumentů existuje v této zemi několik desítek. Troufám si tvrdit, že snad všechny byly připraveny zodpovědně a často za nemalé prostředky, i když nechci hodnotit, zda obsahují skutečně progresivní prvky; některé je nepochybně alespoň zčásti mají.
Avšak z osudu těchto dokumentů bychom se měli poučit. Zeptejme se především: Kdo je vůbec zná? A kdo se jimi řídí? Obávám se, že odpovědi na tyto otázky nemohou přinést žádná příjemná zjištění: Kromě pár úředníků na ministerstvech a možná několika přímo zaangažovaných odborníků prakticky nikdo… Natož aby měly nějaký zásadnější význam pro skutečné rozhodování a reálný život. Není to ovšem chybou oněch dokumentů ani jejich zpracovatelů, nýbrž nastavení celého systému, ve kterém vznikají. Připomínají dobré úmysly, které, jak známo, dláždí cestu do pekla, nebo v lepším případě nevedou nikam.
Pokud by měla mít nová vize smysl, musí být zadána nejvyššími exekutivními orgány ve spolupráci s orgány zákonodárnými a takové zadání musí obsahovat požadavek zpracovat zároveň představu o jejím naplňování, počínaje návrhy na novou legislativu, bez které – spolu s dalšími potřebnými rozhodnutími a postupy – zůstáváme u pouhých dobrých úmyslů. Opět i zde můžeme využít příkladů z některých evropských zemí, kde podobná zkušenost existuje.
Výzva, kterou představuje již zmíněná Zelená dohoda pro Evropu, by se měla stát impulsem pro vypracování odvážné vize budoucího rozvoje naší vlasti. Zelená dohoda pro Evropu může být vzorem hned v několika směrech. Především si všimněme samotného titulu, kde se zdůrazňuje výrazný environmentální aspekt celého dokumentu. V souladu s tím se na prvním místě zabývá klimatem, mimo jiné emisemi skleníkových plynů, závazkem k jejich redukci a návrhem potřebných legislativních aktů. Na to navazují rozbory jednotlivých oblastí, jako je energetika, cirkulární ekonomika (oběhové hospodářství), nulové znečištění, udržitelná a chytrá mobilita. Významné místo zaujímá ochrana biodiverzity a zemědělská strategie charakterizovaná heslem „Z farmy na vidličku“ (From Farm to Fork). Vyústěním je pak řada poměrně konkrétních návrhů, jejichž cílem je učinit udržitelnost hlavním proudem (mainstreamem) evropské politiky a prohloubit úlohu Evropské unie jako globálního lídra zejména v oblasti klimatu. Zelené aspekty nevyčerpávají její celý obsah, zaměření dohody je široké, včetně zvýšení společenské a ekonomické odolnosti, také s ohledem na možné krize, jež by mohly v budoucnu nastat. Na Zelenou dohodu navazuje soubor ekonomických návrhů počínaje úpravou rozpočtového rámce Unie obsahující celou sérii finančních mechanismů.
U nás zatím existuje nedávno publikovaný „Národní plán obnovy“, který svého ambiciózního titulu rozhodně není hoden. Pan premiér jej sice předal v Bruselu Evropské komisi, ani vláda, ani veřejnost jej však nepovažují za relevantní podklad a připravuje se další verze. Bylo by naléhavě zapotřebí skutečně odpovědně zpracovat podobu „Národního plánu obnovy“: od překonání koronavirové krize a jejích následků zejména ekonomických až po vizi rozvoje v následujících letech a desetiletích. Nabízí se především využití všech významných existujících podkladů. Je třeba zapojit široké spektrum spolupracujících institucí od akademické sféry přes zaměstnavatelské svazy, komory, veřejnou správu a mnoho dalších až k nevládním organizacím. Jde o zcela zásadní dokument, který by měl naznačit společenské, ekonomické i ekologické směřování České republiky do blízké a vzdálenější budoucnosti.
Připomeňme si začátek devadesátých let. Sám mám bezprostřední osobní zkušenost s obnovou ekologickou, pro jejíž úspěch bylo zásadní zapojení a podpora široké veřejnosti, odborné i občanské. Celospolečenský konsensus dokázali uchopit a využít i tehdejší vedoucí představitelé. Dnešní doba je podobným milníkem. Po odeznění koronavirové krize, v něž všichni doufáme, budeme žít v už v jiném světě, ten minulý i dnešní nenávratně skončí. Pochopí naši současní politikové význam a hloubku této výzvy? Dokážou se povznést nad omezený čas nejvýš čtyřletého volebního období a přinést vizi dlouhodobého rozvoje České republiky? Dokážou pro ni získat širokou podporu naší veřejnosti?
Prof. RNDr. Bedřich Moldan, CSc., dr.h.c., je geochemik a ekolog, první československý ministr životního prostředí (1990–1991), někdejší politik (za ODS a TOP09), zakladatel a první ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy
