Jaké jsou národní zkušenosti z let 1918–2018. Proč si Češi volí Zemana a Babiše?

ods.cz

Bývalý ministr zahraničí a velvyslanec ČR v USA Alexandr Vondra | FOTO: ods.cz

Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé osobnosti, aby napsaly svůj názor na to, jak se 20. století podepsalo na tom, jak žijeme a volíme v roce 2018. Přinášíme text bývalého ministra Alexandra Vondry.

Na prahu stoletého výročí naší republiky a po právě skončených parlamentních a prezidentských volbách mě redakce deníku FORUM 24 požádala o názor, jak se oněch sto let podepsalo na tom, v čem dnes žijeme a proč volíme Zemana a Babiše. Shrnout to do několika odstavců je těžké, ale budiž, zkusím to.

Hodně se teď mluví o tom, jak je země a společnost rozdělená. Není to žádné české specifikum. Především každá svobodná a demokratická společnost – na rozdíl od společnosti totalitní – je nějak rozdělená. Názory na místo člověka ve společnosti a správu věcí veřejných se liší a pravo-levé dělení je spojené s moderní politikou dlouhodobě.

Přirozené příkopy však byly tradiční společnosti schopny přemosťovat něčím, co lidi jako jednotlivce i skupiny spojovalo. V křesťanském světě to je víra v Boha a vědomí naší omezenosti coby pozemských hříšníků. V sekularizované společnosti je to vědomí národní soudržnosti a artikulace státních zájmů, které sice mnohdy stavěly národy proti sobě, ale vnitřně je racionálně i emocionálně spojovaly.

V dnešním globálně propojeném světě a Evropě je to složitější – mentální vzdálenost mezi ideou „planetární civilizace“ či „společné Evropy“ na straně jedné, a atomizovanou, individualizovanou společností na straně druhé přemosťování příkopů komplikuje. Otevírají se další zlomové linie socio-ekonomické a kulturní povahy. Linie, které dělí lidi ve společnosti na ty, kterým se daří a stíhají, a na ty, kteří jsou frustrování a zaostávají. Nebo na ty, kteří různým progresivním trendům věří a sázejí na ně, a na ty, kteří se jich bojí nebo je odmítají jako sebevražedné.Také v tomto smyslu jsou však společnosti rozdělené i jinde, Británií a Francií počínaje a Německem a Polskem konče. Podepsalo se ale na naší dnešní krizi něco specificky českého?

Pavel Hofman

Pomineme-li období pomnichovské republiky a protektorátu, kdy byla republika rozbita a okupována cizí mocností, lze sto let naší moderní státní existence rozdělit na éru svobodné první republiky (20 let), éru totalitního sovětského satelitu v čase studené války (přes 40 let) a éru svobodné polistopadové republiky (téměř 30 let). Všechna tři období se nepochybně podepsala na tom, co činíme a jak přemýšlíme dnes.

Éra masarykovské republiky nám evokuje ostrůvek svobody a prosperity v nepřátelském sevření našich sousedů. Spojenci, o něž jsme opírali naši bezpečnost, selhaly. Mnichovské trauma tak zaselo v české společnosti nedůvěru k vnějšímu světu, pocit, který je často artikulován v hospodách ve smyslu, že je to „stejně jen hra těch větších a my jsme moc malí páni“. Jen málo se ovšem ptáme,co jsme udělali špatně my. Možnosti bránit se vojensky proti hitlerovskému Německu jsme – na rozdíl od Polska a až na odvážné jedince typu Kubiše s Gabčíkem – nevyužili. Zachránili jsme tím naše tělo a krásnou Prahu, kterou dnes prodáváme za dolary a eura turistům (Poláci se ve Varšavě nemají čím chlubit, protože byla rozbombardovaná), ale morálně si neseme šrámy na duši. Utěšujeme se, že k obraně nebyly reálné podmínky, ale tyto podmínky byly také naším dílem. Prvorepublikový protestantský filosof Emanuel Rádl mnohokrát zdůrazňoval, že tím, jak jsme si jako Češi při zakládání Československa proti sobě postavili autonomní Slováky, domácí Němce i vlastní katolíky, stali jsme se nakonec ve vlastní zemi menšinou. Ano, i kdybychom se bránili, neměli bychom kvůli malé soudržnosti a nízkému sebevědomí šanci.

Dlouhá éra komunistická totality obecně sdílený, ale klamný pocit „o nás bez nás“ posílila. Jistě, Stalinova ofenzíva byla příliš silná, ale Marshallův plán jsme odmítli my sami, komunisty volily dvě pětiny Čechů a ten nezanedbatelný zbytek v čele s prezidentem Benešem se pod tíhou okolností zhroutil. V osmičkovém roce budeme zas vzpomínat na krátké Pražské jaro 1968, ale i s jeho odkazem máme problém. Když teď v prezidentské kampani Miloš Zeman mezi snůškou polopravd a názorových veletočů řekl jednu velikou pravdu, totiž že se Dubček v srpnu v Moskvě „podělal“, přispěchali nesmyslně všichni jeho demokratičtí vyzyvatelé se slibem, že se pojedou do Bratislavy omluvit…

Naše bolševické dědictví však zahrnuje ještě jednou velkou katastrofu – zdevastovaný venkov. Z pohraničí jsme odvetou vysídlili Němce a české sedláky, kteří se po pozemkové reformě pod Švehlovým vedením za první republiky sotva stavěli na vlastní nohy, jsme násilně kolektivizovali a brutálně okradli o veškerý majetek. Společně s tvrdým zákrokem proti církvím, zejména katolické, tak český venkov – to krásné přírodní a barokní srdce naší země – ztratil kořeny a vitální soudržnost. Mnohde zbyla jen duchovní i materiální poušť. Ačkoli Poláci a Maďaři byli Moskvě geograficky blíž, takovou devastaci venkova nedopustili. A venkov jsme přehlíželi i po listopadové revoluci. Zemědělské a církevní restituce byl správný krok, ale megakomoplexy pohrobků socialistického zemědělství jsme nerozbili. Politik Švehlova formátu bohužel nebyl k dispozici. Právě z tohoto podhoubí vyrostlo Babišovo podnikání a jeho dnešní invaze do politiky. Zatímco ve Francii, Bavorsku, Rakousku, Polsku nebo Maďarsku má na venkově zázemí národní a křesťansko-konzervativní pravice, je český venkov eldorádem slovenského oligarchy za asistence přeživších komunistů a polovičního Japonce, který si hraje na českého patriota. Cesta k nápravě je možná, ale dlouhá.

Polistopadová éra se přesto stala – bez jakýchkoli pochybností – zlatým věkem našich moderních dějin, skvělým vyústěním onoho těžkého, tragického století. Na rozdíl od první republiky jsme se těšili z výsluní přátelského prostředí v našem sousedství i na Západě, kde se nám otevřely trhy a získali jsme důležité bezpečnostní garance. Rusko bylo slabé a Německo mírumilovné, neohrožovaly nás. Můžeme svobodně mluvit, cestovat, podnikat, studovat – nejen doma, ale i na Západě. Domácí transformace určitě nebyla bez chyb, ale ve výsledku se lidem v této zemi nikdy nežilo tak dobře jako dnes. Pro města to platí určitě, pro venkov už míň, ale taky. Přesto mnohé elity nyní šíří bludný narativ o „zdivočelých devadesátých letech“ a „rozkradené zemi“ a pak se diví, že lidé volí populisty.

Ano, lidé mají dnes právem obavy a budeme-li pátrat po příčinách, najdeme jistě zdroje vnější i vnitřní. Zahraniční výsluní, na kterém jsem  dvě dekády vyhřívali, kalí mraky. Velké problémy mají Evropská unie i Spojené státy, Německo připomíná papiňák před výbuchem a Rusko zvedá hlavu. Západ jako celek jako by civilizačně ztratil ofenzívu a sebevědomí, zatím co některé jeho elity překypují nejrůznějšími projekty sociálního inženýrství, které českým skeptickým uším, po smutných zkušenost s nedávným  komunistickým inženýrstvím, znějí logicky podezřele. Debata o imigraci a národní konsensus, který se tu utvořil, je toho příkladem. Nedůvěra v okolní svět, společně s neschopností se do této důležité debaty venku sebevědomě zapojit a něco změnit, se nám tu jako bumerang vrací zpět.

Zároveň máme i problém domácí provenience, zejména u nás rozšířenou nedůvěru v politiku. Prvoplánově se vysvětluje tím, že je to reakce lidí na zkorumpovanost a aroganci politiků. To je ovšem jev, který najdeme – byť s různou intenzitou – v každé standardní demokracii. Naším specifikem je ale značně nerealistické očekávání, které vzdělanější Češi od politiky mají. Filozof Václav Bělohradský, s nímž jinak často nesouhlasím, má jednu výstižnou tezi o Češích jako „antipolitickém národě“. Normativní politika naplňování „smyslu“ našich dějin jako „praktikované mravnosti“ má u nás dlouhou tradici. Masarakovo „Ježíš, ne César“ nebo Havlův „život v pravdě“ jsou asi nejlepším příkladem. Proti politickému imperativu praktikované mravnosti nelze mít námitek, ale potíž nastává v momentě, kdy si vzdělaní lidé začnou představovat politika jako „Ježíše“ a pak se diví, že realita tomu neodpovídá, když po svátku revoluce (1989) nenastal ráj na zemi, ale dostavila se praktická politika coby hájení dílčích zájmů, střet mezi nimi i dlouhé hledání kompromisu. Bohužel, právě některé české elity udržují společnost v tomto normativním klamu. Není pak divu, že frustrovaná část společnosti slyší na řeči o parlamentu jako „žvanírně“ a skáče na jednoduché řešení à la „bude líp“.

Právě skončená prezidentská kampaň i její výsledek názorně ukazují, jak se na ni podepsaly české stereotypy. Zemanovi slabí vyzyvatelé z nepolitického tábora občanské společnosti (Jiří Drahoš, Pavel Fišer, Marek Hilšer) se snažili apelem na „slušnost“ a „mravnost“ oslovit společnost, která nedůvěřuje vnějšímu světu, je nesebevědomá a nesoudržná a má zdevastovaný venkov. Proti nim stál stárnoucí politický titán, který v lidech hledajících vůdčí typy, o nichž mají pocit, že se nezhroutí pod tíhou okolností jako „slušní “ politici Beneš nebo Dubček, dokázal vyvolat emoce a znovu si získat důvěru plebejské většiny. Přitom po všem, co provedl a v jaké je dnes fyzické kondici, byl rozhodně k poražení.

Každý měsíc můžete číst také tištěný měsíčník Revue FORUM, který si můžete předplatit ZDE. Podpořte prosím svobodná média! V této době je opět velmi potřebujeme.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner