Ruský prezident Vladimir Putin telefonuje pomocí analogového zařízení. FOTO: Wikimedia Commons / premier.gov.ru / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / premier.gov.ru / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Podle šéfa německé Spolkové zpravodajské služby (BND) Bruno Kahla může Moskva zaútočit proti NATO ještě do roku 2030. Úder, který by cílil na zničení aliance, by však nemusel mít podobu „velké války“ v Evropě. Kremlu by stačila relativně skromná vojenská operace, jíž by sklidil plody dlouholeté politické a dezinformační války proti Západu.
Kahl během vystoupení na akci Německé rady pro zahraniční vztahy prohlásil, že Moskva získá schopnost zaútočit na Západ do konce dekády.
Útok by ovšem nemusel mít podobu masivní vojenské akce s cílem opotřebovat protivníkovy ozbrojené síly, jako se o to Kreml snaží na Ukrajině. Připomeňme, že ani při plánování invaze z roku 2022 to nebyla strategie první volby, ale teprve dodatečná reakce na neúspěch „bleskové války“, která měla skončit zabitím ukrajinského politického vedení a rozložením veškerého odporu v řádu dní.
Místo toho, aby se Rusko snažilo zničit armády členských států NATO, chce se zaměřit na demonstraci toho, že článek 5 o vzájemné obraně není dostatečnou zárukou pomoci spojenců. Tím by se vyhnulo potřebě konfrontovat alianci v plné síle. Naopak by ji zasáhlo tam, kde je slabá.
Útok proti baltským státům nebo invaze na norské Špicberky by podle Kahla mohly dobře splnit popsaný účel. Nikoliv proto, že by mobilizované vojenské síly aliance selhaly při obraně proti agresi – ale protože by z vnitropolitických důvodů aliančních zemí k mobilizaci těchto sil vůbec nemuselo dojít.
„Pokud by Rusko vojensky zaútočilo na člena NATO a ostatní státy NATO by to nepovažovaly za útok na celou alianci – jak je stanoveno v článku 5 Charty NATO – a podle toho by reagovaly, Rusko by dosáhlo svého cíle,“ uvedl doslova šéf BND.
Zároveň je přesvědčen, že Kreml nyní chová vážné pochybnosti, zda byl článek 5 obstál ve skutečné nouzové situaci.
V případě, že by klíčové ustanovení nefungovalo, NATO jako obranná organizace by ztratilo veškerou mezinárodní důvěryhodnost a byl by to jeho konec.
Rozklížení NATO zevnitř
V plánech osudové diskreditace NATO hraje klíčovou roli její vnitřní rozštěpení. A na něm se již dávno pracuje.
Členskou zemí NATO je i Orbánovo Maďarsko, které mnoho let vědomě a zcela záměrně hraje roli Putinova trojského koně. Donedávna stálo téměř osamoceno, s občasnou asistencí Turecka. Už to však neplatí. Nespolehlivým partnerem při obraně Západu se mezitím stalo též Ficovo Slovensko a nejsme příliš vzdáleni situaci, kdy by na seznam přibylo Rumunsko s proruským prezidentem. V případě Babišova návratu do Strakovky se v kvazispojence změní i Česko.
Nelze vyloučit, že po prohraných předčasných volbách dojde v německé SPD k personálnímu zemětřesení. „Mírový kancléř“ Olaf Scholz bude odejit a nové vedení nastoupí s jinými představami o zahraniční a bezpečnostní politice.
SPD by mohla buď ve zlomové době usilovat o velkou koalici, kterou si přeje většina voličů, nebo přinejmenším o pozici „konstruktivní opozice“. To znamená, že by se veřejně zavázala podpořit ty kroky vlády vedené křesťanskými demokraty, které budou souviset s udržením demokratického uspořádání a národní obranou.
Jenže prostor pro budoucí spolupráci s CDU/CSU na klíčových agendách se mezitím rychle smršťuje. Zemské vedení SPD v Braniborsku se rozhodlo vládnout s pomocí proruských populistů z Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) a na oplátku mezi jiným slíbilo přijmout její zahraničněpolitickou a bezpečnostní agendu.
Napříště tedy každý pokus celostátního vedení SPD postavit se za klíčová témata související s obranou Evropy před ruskou agresí může mít za následek minimálně okamžitý pád vlády sociálních demokratů v Braniborsku, aniž by za ním následovalo cokoliv obdobně hmatatelného.
Neměnné nemusejí být ani postoje jiných zemí. Součástí vládní koalice italské premiérky Giorgie Meloniové je extrémistická Liga dlouhodobě prosazující proruské postoje. Dosud se odmítavý postoj k posilování evropské obrany nebo podpoře Ukrajiny projevoval převážně „homeopaticky“. To však nemusí nutně trvat, jestliže sázky porostou.
A pokud by Emmanuelu Macronovi nakonec přece jen nevyšly kalkulace, které spřádá v souvislosti s vzestupem ultrapravice Marine Le Penové, na seznam kvazispojenců může docela dobře přibýt také jedna ze dvou evropských jaderných mocností, Francie.
Zbývá koalice ochotných. Česko v ní chybí
Tváří v tvář reálným pochybnostem o budoucí funkčnosti NATO s omezeným americkým angažmá a dalšími členy vyřazenými „neliberálními“ politickými silami dochází k organizaci koalice ochotných, která chce podporovat Ukrajinu a mobilizovat před případným konfliktem s Ruskem. Zahrnuje země vykazující solidní odolnost vůči ruské politické a dezinformační válce. Jde o nordické a baltské státy. Proč do skupiny nepatří Česko, které rezignovalo na boj proti ruským podvratným snahám, netřeba rozebírat.
Nesmírně vlivný ruský ideolog Vladislav Surkov před pár dny napsal, že Trumpovo vítězství v USA znamená konec demokratického liberalismu, protože lidem na Západě přestalo záležet na svobodě. Liberalismus se prý ještě někdy v budoucnu může vrátit, ale už bez demokracie.
Debaty o systémových dopadech trumpismu, ale ani podobné výše uvedené německé debatě, u nás nejsou příliš medializovány. Jako bychom uvízli v absurdních sporech o cenách másla či Nutelly, zatímco klíčové parametry probíhajících změn ve světě zůstávají spíše mimo veřejnou pozornost.
Případné rozhodně nejsou ani úvahy o údajných vyhlídkách na německé platy. Ty se brzy nemusejí týkat ani samotného německého modelu, jež se ocitl v zásadní krizi vyvolané opožděním investic do elektromobility a fixací na ruské suroviny, kterou vláda Angely Merkelové během šestnácti let svého úřadování ještě prohloubila, místo aby ji překonala.
Na pozadí předstírané rozhodnosti vlády v boji s ruskou agresí v Evropě se Česko, které opět nakupuje stále více ruského plynu, stalo součástí evropského problému, nikoliv řešení.
