Jako slzy v dešti: Vzpomínka na letní ráno

Ďáblův most přes řeku Ardu v bulharském pohoří Rodopy (Marintse / WikiMedia / CC BY-SA 4.0)

Ďáblův most přes řeku Ardu v bulharském pohoří Rodopy | FOTO: Marintse / WikiMedia / CC BY-SA 4.0

Vzpomínka: letní prázdniny, je mi šest. Oknem rodopského domu dovnitř proniká ranní slunce, pod trámy u stropu voní kontryhel a mateřídouška, pod oknem zvoní zvonce krav, které ženou dolů k potoku. O patro níž rozdělává prababička v malých litinových kamínkách, aby mi udělala lívance ke snídani, budou s džemem z lesních jahod. Od sousedky Nikoliny má čerstvě nadojené mléko od krávy, která se pásla na horských bylinkách. Máslo má prababička v misce s vodou pod schody, aby se nerozteklo; za pár hodin bude horko k nevydržení. To půjdeme dolů k řece, pěšinou vyšlapanou kravami.

Pod starým mostem postaveným v římském stylu je na plavání tůňka, na mělčině se prohánějí pstruzi, nad vodou kovově modré vážky. Líně bzučí hmyz. Maminka mi plete věneček z pomněnek. S tátou soutěžíme v potápění, připadá mi, že je všechno, jak má být, tohle je prostě život. Samozřejmě mě tehdy nenapadlo, jak budu na ty idylické prázdninové okamžiky celý život vzpomínat a že čím bude ta vzpomínka rozmazanější, tím víc se k ní budu upínat.

Vojenská přehlídka na Rudém náměstí v Moskvě (RIA Novosti archive / Vladimir Rodionov / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0)

Prababička je dávno na pravdě boží, odešla ve věku 93 let, poté, kdy na smrtelné posteli ještě stačila žertovat s mým budoucím manželem. Sousedka Nikolina zešílela a strávila zbytek života v ústavu pro choromyslné. Dům z dřeva a hlíny spadl a nikdo ho znovu nepostavil. Ve vsi už nezbyla ani jedna kráva, těm pár lidem, co ve vsi zůstali, vozí mléko agrokombinát odněkud zdaleka.

Druhý (městský) bulharský dům, pro krásnou zahradu a prominentní polohu v centru města po roky chlouba města, je poslední v ulici, který odolává nové výstavbě, jež v okolí zuří; bagry bagrují a náklaďáky jezdí sem a tam a vyvážejí zeminu, aby udělaly místo pro nový obytný panelák, zcela identický s řadou dalších.

Už nestojí ani radlický dům, kde jsem prožila dětství (tehdejší pražská urbanistická koncepce srovnala se zemí celé Radlice, kdysi pyšnou předměstskou obec baráčníků a drobných živnostníků), v chalupě po babičce na Sedlčansku krká tlustý soused (v příbuzenstvu nebyl nikdo, kdo by o chalupu pečoval).

Vitrážové okno s Bonhoefferovým vyobrazením v bazilice sv. Jana v Berlíně (WikiCommons / CC-BY-SA-2.0 (volné dílo))

No a táta už tu taky není, stejně jako povážlivá část rodiny z jeho generace. Pomalu si zvykám na to, že teď je na mně se starat, tak jako se moje děti snad jednou postarají o mě, pokud mi předtím na hlavu nespadne talíř UFO (což se mi z mnoha důvodů jeví jako schůdnější řešení). Život se stává sérií loučení s tím, co mě formovalo, a s lidmi, kteří pro mě byli nejdůležitější.  Nikdo mě na to nepřipravil; jak by taky mohl? Je to stejné jako s rodičovstvím; nikdy zcela nepochopíte, co je to mít dítě, dokud nemáte svoje vlastní.

Byli tu a už tu nejsou, lidi i domy, vracejí se mi jen ve snech. Jak říká android Batty ve filmu Blade Runner: „All those moments will be lost in time, like tears in rain – Všechny ty chvíle se ztratí v čase, jako slzy v dešti.“ Tato replika z geniálního proslovu o pomíjivosti věcí, která s lety získala kultovní status, původně ani nebyla ve scénáři, Rutger Hauer si ji vymyslel. K čemu nám vlastně jsou všechny ty bolestné vzpomínky, které pak zmizí společně s jejich nositelem či s jeho mentální svěžestí?

Olga Perebyjnis (Olga Perebyjnis / se souhlasem)

Ten prababiččin venkovský dům v Rodopech, který už nestojí, měl ještě starší historii, kterou můžu alespoň předat dál. Stál totiž – jako mnoho domů v pohnutých balkánských dějinách – na starém tureckém hřbitově. Proto se tam děly věci, které se vám v paneláku běžně nestanou. Mojí babičce se v noci, když šla na záchod, zjevila turecká nevěsta ve vyšívaném závoji.

Když se jednou večer sešly v domě ženy ze sousedství na česání vlny, zamkly se samovolně dveře, takže nikdo nemohl dovnitř ani ven. Až když dorazil soused Ivan se sekyrou, dveře se zase samy od sebe otevřely. Bylo potřeba zavolat kněze, aby duchy z domu vyhnal modlitbou a svěcenou vodou, pak už to byl zas dům jako každý jiný. Dům, ve kterém se spalo, křičelo, nadávalo, plakalo, zpívalo, rodilo a umíralo, vařilo a peklo, opravovaly se zdi a střecha, až se jednoho dne opravovat přestaly, dům spadl a zůstal jen jako upomínka na to, že už mi lívance s lesními jahodami nikdo neudělá.

Bianca Bellová je česká spisovatelka s bulharskými kořeny, překladatelka a tlumočnice z angličtiny. V roce 2017 získal její román Jezero ocenění „Kniha roku“ v rámci literární ceny Magnesia Litera. Za stejný román obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Její zatím poslední román Ostrov vydalo letos nakladatelství Host.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články