Víte, proč vyjednávání Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) vždycky trvá tak dlouho? Samozřejmě kvůli dohodě na rozdělení zisků. Tentokrát však čekání na jakoukoli dohodu trvalo osm let. Pryč jsou časy, kdy tato organizace dokázala v roce 1973 vyvolat ropný šok (tedy šok z rostoucí ceny ropy) a dokonce světový hospodářský útlum, byť menší, než jaký jsme zažili během nedávné světové finanční (a evropské dluhové) krize.

Zejména rok 2015 a začátek roku 2016 byl ve znamení tak klesajících cen ropy, že byly překonány veškeré představy. Spadly až na rekord za posledních 12 let (pod 30 dolarů za barel). Důvodů bylo více včetně amerického či kanadského boomu břidlicového plynu.

Nerostné bohatství ve světě nehraje klíčovou roli v ekonomickém rozvoji států. Tradičně se poukazuje třeba na Singapur, který nemá žádné černé uhlí, diamanty či rozsáhlé zemědělské plochy a přesto patří jeho obyvatelé mezi nejbohatší na světě. Výjimku mezi surovinami, které dokážou nezanedbatelně obohatit státní rozpočet i obyvatelstvo, však tvoří právě ropa. V posledních letech se tak začala do obrovských problémů dostávat Venezuela a do jisté míry také Ruská federace či Saúdská Arábie.

O Rusku řekl bývalý kandidát na prezidenta Spojených států za pravicovou Republikánskou stranu John McCain, že se jedná víceméně o čerpací stanici přestrojenou za stát. Dopustil se tak drobné nepřesnosti, protože Rusko není stát, nýbrž federace.

Do problémů s klesající cenou ropy přišly ještě také ruské sankce, které tamní hospodářství také pěkně poškodily. Někteří komentátoři však nesprávně uvádějí, že Rusko poškodily Spojené státy či Evropská unie svými sankcemi uvalenými kvůli nevyšetřené vraždě právníka Magnitckého v ruském vězení a následně také kvůli okupaci Krymu a Sevastopolu a kvůli účasti ruské armády v bojích na východní Ukrajině. Není to pravda. Ve skutečnosti byly tyto sankce zacíleny původně pouze na vybrané představitele Putinovské vládní garnitury či státní návladní a později byly rozšířeny převážně na tzv. „výrobu dvojího užití“. Jediný, kdo zavedl plošné sankce, byla ruská vláda. Škodí tak nejen řadě evropských a dalších zemědělců, ale také prakticky všem Rusům, protože se jim zdražily ceny potravin. Prezidentu Putinovi a jeho lidem zkrátka o ruský národ zjevně vůbec nejde.

V Saúdské Arábii se zase kvůli vytrvale nízkým cenám ropy rozhodli v září 2016 půjčit si poprvé na zahraničních trzích, když je teď navíc půjčování tak výhodné. Rusko a Saúdská Arábie se proto dohodly na spolupráci při snaze o zdražení ropy. Jenže saúdský ministr energetiky byl opatrný a prohlásil, že omezení těžby ropy nepovažuje za nutné.

Píše se přelom listopadu a prosince 2016 a členské státy OPEC oznamují po osmi letech dohodu. Od ledna sníží těžbu o 1,2 miliónu barelů na 32,5 miliónu barelů denně. Indonésie sice kvůli tomu své členství v OPEC pozastavila (tedy dočasně odešla), ale na druhou stranu Rusko, které není členem OPEC, je podle očekávání ochotno se připojit. Nyní ještě proběhne jednání s ostatními producenty ropy. Pokud proběhne podle plánů, mohla by světová produkce ropy od příštího roku klesnout téměř o dvě procenta. Vzhledem k tomu, že spekulanti na trzích vždy reagují s předstihem, cena severomořské ropy Brent už se dostala nad 50 dolarů za barel.

Největší vliv na cenu benzínu či nafty má však v České republice vláda. Ta díky spotřební dani a DPH zvyšuje cenu českých pohonných hmot na více než dvojnásobek a s přehledem tak překoná všechny ropné magnáty. Ministr financí Andrej Babiš (ANO) prosadil zvýšení této spotřební daně, zatímco jemu (a dalším, zpravidla mnohem menším podnikatelům v rostlinné výrobě) vláda zavedla obrovské vratky této daně, které lze navíc jen obtížně kontrolovat, protože je nedohledatelné, zda jel pan Babiš traktorem po poli, takže má nárok na vratku, nebo si do vratky nechal zahrnout i část svých osobních cest.

Z rostoucích cen ropy se nyní radují pouze dvě organizace či instituce – zmíněná organizace OPEC, která vše způsobila, a Česká národní banka, která se snaží znehodnotit české úspory i za cenu velkých ztrát. Doposud se takového efektu snažila bankovní rada dosáhnout tak, že nakupovala cizí měny (prováděla devizové nákupy) a ty nyní zčásti nechává ležet ladem, aby zbytečně neriskovala. Údaje za září a říjen 2016 však ukazují, že naše centrální banka přes veškerou svou snahu ničit českou korunu už nezvládá udržovat předem deklarovaný cíl (27 korun za euro) a sahá k rekordním nákupům cizích měn, aby zabránila posilování koruny.

Pokud tedy bude ropa dlouhodobě zdražovat, protože se sníží objem její světové těžby, bude koruna oslabovat sama od sebe jako po másle. České firmy si totiž budou muset kvůli vyšším nákladům na pohonné hmoty říkat o vyšší úvěry.

Mimochodem, proč má vlastně bankovní rada naší centrální banky takové touhy? Hlavním důvodem je její snaha připravit nás na přijetí eura. Proto je také zvláštní, že pan prezident Miloš Zeman brojí proti oslabování koruny, byť je velkým příznivcem společné evropské měny. Dalším důvodem počínání bankovní rady je obava z tzv. „deflační spirály“, kdy by kvůli klesajícím mzdám klesaly ceny, což by vedlo k poklesu zisků podnikatelů a k dalšímu poklesu mezd a tak dále. Podle mnohých ekonomů je však taková obava neoprávněná, respektive velmi přehnaná.

Většina z nás považuje, na rozdíl od ropných magnátů či České národní banky, za pozitivní spíše nízké ceny ropy. Přejme si tedy k Vánocům nová ropná naleziště a nové ropovody.