Ve středu a čtvrtek minulý týden Donald Trump lživě tvrdil, že osobně viděl video, které údajně ukazovalo, jak se z amerického letadla v Íránu vykládají peníze jako výkupné za propuštění občanů USA. Pod tlakem médií pak v pátek na svém twitteru přiznal, že takové video neviděl. A to je jeden z podstatných rozdílů mezi USA/Západem a Ruskem/Čínou/Východem. V situaci, kdy bude podobnou lež šířit například Vladimir Putin, se značná část Rusů z televize či novin nikdy nedozví, kde je pravda. A Putin se nikdy nebude muset ke lži pokorně přiznat, jak to velmi rychle udělal Trump.

A jak je to v ČR? Máme jistotu, že nadále patříme na Západ a že všechna česká média v případě podobných lží plní svoji roli?

Ještě před pár lety bych odpověděl „v zásadě ano“, dnes bohužel nemůžu. V 90. letech jsem na Středoevropské univerzitě v Budapešti studoval, jak – primárně v kontextu střední Evropy – přejít od autoritářského režimu k demokracii. V zásadě ani slovo o tom, jak po ukončení tohoto procesu demokracii udržet. Nikoho z přednášejících ani z nás studentů nějak tehdy nenapadlo, že by to mohl být velký problém. To samé platilo při studiu ekonomie na Univerzitě Karlově o pár let dříve. Učili jsme se, že ekonomický systém – stejně jako žena – nemůže být „napůl těhotný“, myšleno napůl státní a napůl tržní. Jen co se České republika většinově „překulí“ do podoby volného trhu s dominantní rolí soukromých firem, bude již navždy vyhráno a cesta zpět se uzavře. V současnosti však udržení západního liberálně-ekonomického modelu vypadá jako zcela zásadní úkol, od Budapešti přes Bratislavu a Varšavu až do Prahy.

A právě svobodná, asertivní, co nejvíce objektivní a na politické moci nezávislá média jsou jedním z klíčů k tomu, aby česká demokracie zůstala zdravá a funkční. Asi každého napadne, že teď bude následovat zmínka o Babišových mediálních akvizicích a jejich nebezpečnosti pro přežití nezávislých médií, což je pravda, ale ono toho je bohužel ještě víc. Mimo jiné čínský kapitálový vstup do Médea/TV Barrandov, Babišem inspirovaný krok senátora/podnikatele s hazardem Iva Valenty, který dosti nenápadně získal spoluvlastnický podíl v Parlamentních listech anebo neuvěřitelný protiamerický resp. proruský propagandistický tlak ze strany celé řady zejména internetových médií.

S tím posledním je spojena orwellovská „Krameriova cena za nezávislou žurnalistiku“, což není nic jiného, než ocenění prokremelsky působících novinářů. K tomu je v poslední době nutné přičíst i nevinně se tvářící snahy, aby úředníci ministerstva financí mohli napříště sami bez rozhodnutí soudu zablokovat některé webové stránky.

Když v Číně propukne skandál týkajícího se některého z komunistického pohlavárů, cenzura občanům zakáže jakékoliv vyhledávání jména daného politika na internetu. Chytří bloggeři a další to obcházejí různými fintami, např. nahrazením zakázaného jména přezdívkou. A tak dál zkoušejí v on-line prostoru debatovat o prezidentovi jako o mrkvi a předsedu vlády v diskuzích překřtí na Teletubbies.

Ne, takto špatně na tom naštěstí ještě nejsme. Nicméně, jak říká jedno čínské přísloví, „Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem“. A je potřeba si přiznat, že řadu kroků na pomyslné cestě ke zcela nesvobodným médiím a cenzuře už naše země v poslední době vykonala. Demokracii, svobodná média či mír v naší části Evropy jsme si až příliš rychle a snadno zvykli považovat za samozřejmost, a ono tomu tak není. Je na čase si to uvědomit a v rámci možností každého z nás s tím zkoušet něco udělat. V neposlední řadě alespoň u volebních uren.

Jakub Lepš
Autor je pedagog, místostarosta Prahy 11 a kandidát do Senátu za TOP 09 a STAN.