Jakub Železný: Dějí se věci, u kterých bychom si před deseti lety ťukali na čelo

Pavel Hofman

Jakub Železný | FOTO: Pavel Hofman

Každý, kdo sleduje Českou televizi, jeho tvář zná. I když jeho otec Vladimír Železný vybudoval mediální impérium TV Nova, které začalo úspěšně vysílat v roce 1994, jeho syn Jakub Železný si vybral cestu veřejnoprávních médií. Od roku 1993 spolupracoval s Českým rozhlasem, o šest let později začal s moderací v České televizi. V pořadu Události a Události, komentáře, který se svými kolegy moderuje, se snaží být objektivní, férový, a pokud položí jakoukoliv otázku, ví proč. O tom, jak se Česká televize proměnila od revoluce, jestli mu bylo někdy na překážku mít za otce Vladimíra Železného, i o tom, jak je to s objektivitou a vyvážeností, hovoří v rozhovoru pro Revue FORUM. 

V roce 1989 jste byl na tzv. Palachově týdnu nejmladším zadrženým demonstrantem. Jak jste tuto událost v patnácti letech vnímal? 

Nevím, zda jsem byl nejmladším zadrženým, ale byl jsem nejmladším trestně stíhaným, byl jsem totiž půl roku trestně stíhán. I ten režim si byl vědom toho, že Palachova památka je něco, co přesahuje běžné události, běžná výročí. Myslím, že komunisté se toho velmi báli. Bylo jim jasné, že dospěla generace, pro kterou samotný rok 1968 není nic tak zajímavého. Jen událost, o které nám vyprávěli rodiče. Ale to, že kluk přibližně v našem věku se zapálil benzínem a v krutých bolestech zemřel, to je něco tak silného, že jim bylo jasné, že je to i silný nástroj. Dnes bychom řekli, že je to výborné PR pro to jít do ulic.
Znova opakuji, že se nepovažuji za žádného hrdinu, ale to, co jsem prožil, je skvělá zkušenost. Už tehdy jsem věděl, že to bude pro život výborné a nepřenositelné. O komkoli, kdo mi dnes bude vyprávět, jak byli komunisté hodní, jak estébáci vlastně neškodili, budu vědět, že kecá naprosté nesmysly. Byl to zrůdný režim, zločinný režim. Režim odporný, o kterém nijak jinak nejde mluvit. A to jsem tehdy zažil na vlastní kůži. 

A vnímali to tak i lidé okolo vás, kteří byli ve stejném věku? 

Přiznám se, že jsem se na tuhle otázku trochu bál hledat odpověď, protože jsem měl pocit, že bych možná přišel na to, že všichni ne. Měl jsem i spolužáky, u kterých jsem si říkal, že pokud se ten režim nezmění, tak hezky dospějí, poslušně vystudují vysokou školu, poslušně vstoupí do KSČ a budou mimořádně poslušní a nebudou nikomu škodit. Ovšem vyrůstal jsem spíš v okolí lidí, kteří od svých rodičů věděli, že ten režim je špatný. A myslím si, že mí spolužáci a kamarádi mě velice podporovali a drželi mi palce a možná byli i rádi, že se někdo za ně takto na tom Palachově týdnu angažoval. 

Má si člověk ve svých patnácti letech uvědomovat a vnímat politiku? 

Ten režim byl nenormální, proto bylo asi nenormální i to, že patnáctileté děti fungovali úplně jinak, než fungují dnes, prožívaly něco jiného, chtěly něco jiného a samy se aktivně o něco zasazovaly. To nebyla zásluha těch dětí a není ani minusem dnešních, že to nedělají. Dnes je prostě normální doba, což tehdy nebyla. 

Není tedy na škodu, že se mladí lidé o dění ve společnosti tolik nezajímají? 

Je to trochu dvojsečné. Na jednu stranu vám můžu říct ano, je to špatné, je to škoda, měli by se angažovat, měli by se o věci zajímat a určitě by to byla pravda. Ale na druhou stranu, zaplať pán bůh, že nemusejí tak moc. Že nemusejí tak moc uvažovat o tom, jestli ten svět nefunguje špatně. Protože přes všechna negativa funguje dobře. Máme demokracii, máme obrovskou míru svobody. Když se stane něco nekalého ve společnosti, máme mechanismy, jak na to upozornit nebo jak to vyřešit. Proto si myslím, že dnešní mladí lidé se nemusejí tolik angažovat, protože doba je jiná, je normální, takhle je to správné. Druhá věc je, že pokud se něco děje, pokud mají pocit, že by se měli někde angažovat a nedělají to, tak to je chyba.

Vzpomenete si, jak jste vnímal veřejnoprávní média po roce 1989?  

Já jsem velmi citlivě vnímal, když se i po roce 1989 ve veřejnoprávní, tehdy Československé televizi občas objevovaly tváře, které jsem tam vídal už před revolucí. A já jsem si říkal: Sakra, jak je možné, že tento bolševický redaktor je tam pořád? A ptal jsem se sám sebe, jestli je to správné.
A samozřejmě druhá věc je, že najednou se na vás z televize nebo z rádia valily informace, které byly necenzurované, nefiltrované, byly to informace o tom, co se skutečně děje. To byla obrovská změna. 

Je rozdíl v tom, jak vnímáte média veřejné služby dnes? 

Jelikož je to v den našeho rozhovoru 26 let a šest dní, co v nich pracuji, tak ode mne asi nemůžete čekat úplně nezávislou analýzu. Vnímám je jako opravdu velmi důležitý a osobitý pilíř normálního fungování normálního demokratického státu. Pilíř, který nemusí být dokonalý, který může dělat chyby a který si vždy nemusí být jistý sám sebou. Myslím si, že jakékoliv útoky na média veřejné služby v Česku jsou většinou od lidí, kteří se prostě nesmířili s tím, že tady máme normální demokracii, že patříme na západ a že patříme do Evropské unie a NATO. Ale pokud byste se mě zeptala, jestli jsme bezchybní, tak řeknu, že v žádném případě. Děláme spoustu chyb a umím si představit, že řada kritických poznámek směrem k nám bude i oprávněná. Ale většinou ty kritické poznámky, které se dostávají do veřejného prostoru, se zakládají na úplně nesmyslných premisách. Nechť nás lidé kritizují za chyby, které děláme, a my se budeme snažit je odstraňovat a dělat věci lépe. 

S těmi hodnotami, které jste teď popsal, jste do České televize vstupoval? 

Nevstupoval, protože tenkrát byla jiná. Když se na to podíváte historicky, tak ta situace ostřelování médií z různých pozic, nejenom anonymních internetových platforem, ale také politiků, tady ještě tak před deseti lety nebyla. Natož před sedmnácti lety, kdy jsem ve zpravodajství ČT začínal. To je nový fenomén a většinou je zvláštní pak ty lidi potkávat. Je to stejně zvláštní, jako když slyšíte dva největší nepřátele Babiše a Kalouska, jak si spolu před debatou povídají a tykají si. Ono to funguje jinak. A i když na vás politici nenechají na veřejnosti nit suchou, tak před Českou televizi vás pozdraví a ptají se, jak se vám daří. Je to taková zvláštní hra a nechci ani vědět, o čem asi také je, o jakém vlivu, o jakých je to penězích, to mě vůbec nezajímá.  

Berete si ty útoky osobně? 

Vůbec ne. V loňském roce jsem prožil opravdu nejtěžší chvíle ve svém životě a naučil jsem se tyto věci filtrovat. A už předtím jsem o nebral osobně. Navíc jsem zažil mnoho politiků, kteří třeba i řekli, že to dělám korektně, přísně a že mě nemají rádi proto, že nekladu milé otázky, ale vědí, že to dělám férově. A to je pro mne to nejlepší hodnocení. Je to vlastně pochvala mé novinářské práce. A pokud je tam nějaká osobní invektiva, tak si ji většinou dokážu vyřešit. Upřímně těch estébáků, s nimiž jsem za komunistů coby stíhaný člověk musel přijít do styku, jsem se docela bál, protože oni uměli být dost nepříjemní, dnes už se jich člověk bát nemusí. Aspoň doufám. 

A pokud nemluvíme zrovna o strachu? Co naštvanost? 

To víte, že vás to nepotěší. Ale je to opravdu o tom, že si to nesmíte brát osobně. Víte, že je to kolikrát proto, že lidé se chtějí nějak prezentovat a vy jim to narušíte. Nějakou dobře položenou otázkou jim narušíte jejich marketingový obsah, jejich PR. 

Je to tak i ve chvíli, pokud ve studiu máte člena komunistické strany? 

To je samozřejmě složitá situace. Řeknu vám to zcela otevřeně. Je to zvláštní, ale třeba když přijdou zástupci komunistické strany, máme vztah před studiem velmi korektní a občas až žertovný. I předseda KSČM Vojtěch Filip mi jednou řekl, že ví, že jsem proti nim byl před revolucí, že to ode mě není žádná póza a že si soupeřů váží. To mě potěšilo, nicméně je v tom zároveň obsaženo, že já jsem byl soupeřem komunistické strany do roku 1989. Dnes je to strana jako každá jiná. To, že jejím cílem je vybudování socialismu, což znamená, že má ve svém programu odstranění demokratického právního řádu této země, to je druhá věc a na to vždy budu poukazovat a komunistů se na to ptát. Ale jinak naše vztahy jsou velice korektní. Je výhoda, že o sobě víme. Oni znají moje názory a můj životopis před rokem 1989. Takže se mohou spolehnout, že stejně jako všichni dostanou ostatní tvrdé otázky, pokud to budou otázky na současnost. Pokud to budou otázky na dobu před rokem 1989, ty budou vycházet z dikce zákona. Zákona o protiprávnosti komunistického režimu. V zákoně máme napsáno, že režim komunistické strany byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Tím je řečeno vše. 

Nikdy Železného nelákala komerční média? 

Nebylo někdy na překážku mít za otce budovatele nejsledovanější komerční televize Vladimíra Železného?

Je možné být naprosto objektivní a vyvážený? 

A je vůbec dobré se o vyváženost za každou cenu snažit? Takzvaně pět minut pro Hitlera, pět pro Žida? 

Měl by novinář zveřejňovat svůj pohled na politickou scénu? 

Tohle a ještě mnohem víc v aktuálním Revue FORUM. Objednávejte ZDE!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner