Jakuba Katalpa: Za vším, co se učíme v dějepise, jsou lidské příběhy

Jakuba Katalpa (Nakladatelství Host)

Jakuba Katalpa | FOTO: Nakladatelství Host

Nejnovější kniha Jakuby Katalpy se jmenuje Zuzanin dech. Není to právě radostné čtení, protože hlavní postava pochází z majetné židovské rodiny a velkou část života prožívá před 2. světovou válkou a během ní. Spisovatelka se ve svých knihách často zaměřuje na pohnuté události dějin a na osudy konkrétních lidí, kterých se týkají. V rozhovoru pro Revue FORUM ale hovoří i o tom, jak její knihy vznikají nebo co ona sama čte.

Váš román Zuzanin dech popisuje osud Zuzany Liebeskindové do takových detailů, že čtenář nutně musí uvažovat o tom, zda jste se neinspirovala konkrétním příběhem nějaké židovské rodiny. Jak to je?

Jsem ráda, že to říkáte. Snažila jsem se, aby příběh byl co nejplastičtější. Žádný předobraz jsem neměla, ale osudy židovských rodin, zejména těch bohatších, jsou si dost podobné. Buď se jim podařilo válku nějak přečkat, někomu se povedlo odjet do zahraničí, nebo rodinu, často velmi širokou, dějiny semlely. Po válce zanikla řada židovských podniků, velké továrny i cukrovary. A pokud někde výroba pokračovala i po válce, rok 1948 byl posledním hřebíčkem do rakve.

Vzhledem k tomu, jak do Zuzanina života nevyhnutelně zasáhne 2. světová válka, nejde o právě pozitivní čtení. Jak se vám psaly osudy postav?

Od svých postav se dokážu odpoutat. Vím, co chci textem říct, jakou situaci nastínit, a přestože jsou osudy hlavních hrdinů často těžké, moc soucitu s nimi nemám. Sympatii k nim cítím, to ano, mám pro ně pochopení, ale jejich bolesti neprožívám. Nechci se nad svými texty dojímat, podstatné pro mě je to, aby promlouvaly ke čtenářům.

Je vám osobně postava Zuzany něčím blízká?

Líbí se mi její nezdolnost. Do určité míry jí byla dána geneticky, její otec byl tvrdohlavý a ambiciózní a ona sama byla dost odolná, ne nadarmo jí jeden z nacistických lékařů, který ji týral, říkal obryňko. V určité chvíli to vypadalo, že se Zuzana zlomí, ale myslím, že v samém závěru knihy znovu zvedla hlavu a narovnala se.

V knize Němci se zase věnujete poválečným událostem a běhu dějin, který krutě ovlivnil odsun sudetských Němců. Jak jste vlastně začala psát o osudech lidí, jejichž životy ovlivňuje a mění velké historické události? A zejména ty negativní?

Zajímá mě, do jaké míry je člověk pánem svého osudu. Mohu o sobě rozhodovat, nebo to dělá někdo jiný? A pokud ano, mohu se vzepřít? Důležité je pro mě nesoudit. Někdo říká, že je to slabina mých knih. Nestojím na žádné straně, pouze popisuji a chci, aby si čtenář sám udělal úsudek. Téma války ve mně rezonuje od mládí, byla jsem ještě dítě, když mi babička vyprávěla, jak sloužila v německé rodině a jak musela vyskakovat z vlaku, když na něj dělali nálet hloubkaři. A chalupu, kde jsem trávila dětství, jsme měli v Sudetech, bydleli jsme samozřejmě v domě po Němcích, kteří za námi jezdili, a i když jsem tomu přesně nerozuměla, už jako dítě jsem cítila, že je tam něco nevysloveného, stesk, smutek, pocit křivdy.

Kniha Němci je často zmiňována v souvislosti s románem Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Je to období našich dějin, které i po tolika letech vyvolává mnoho emocí (ostatně vzpomeňme na to, jakou roli hrálo například v prezidentských volbách 2013). Proč tomu tak je? A proč je nyní opět potřeba o tom psát?

Myslím, že je to proto, že Němci jsou nám (nejen geograficky) velmi blízcí. Navzájem jsme si způsobili mnoho bolesti a rána od někoho, kdo je nám blízký, je vždy palčivější než od toho, kdo je cizí. Za tím vším, co se učíme v dějepise, za fotografiemi, statistikami, i diskutovanými Benešovými dekrety jsou vždy ukryté lidské příběhy. Jedinečné, a každý z nich si zaslouží být vyslechnut nebo vysloven. Pro spisovatele je to nekonečný zdroj inspirace. Stačí jen naslouchat, protože věci mluví.

Která z vašich knih se vám psala nejsnadněji? A která naopak trvala nejdéle a její vznik byl nejtěžší? A proč?

Snadno se mi psala Je hlína k snědku? Neměla jsem žádná očekávání, netušila jsem, jak funguje literární provoz, nic jsem si od knihy neslibovala, do nakladatelství jsem ji poslala jen na zkoušku, jako bych bez míření vystřelila z pušky. Nejtěžší bylo Hořké moře, protože jsem při jeho psaní hodně pracovala s podvědomím, prokousávala jsem se jungiánskou literaturou. Viděla jsem stíny v sobě a snažila se je přenést na papír. Všechny ostatní knihy, Němci, Doupě, Zuzanin dech, to byla čistá radost z fabulace.

Kniha Zuzanin dech se čte sama. Styl, jakým píšete, je skutečně čtivý a člověka pohltí. Jak dlouho trvá, než jste s textem opravdu spokojená? A komu je dáváte číst jako prvnímu?

Píšu rukou. První revizi textu dělám pastelkami, kterými škrtám a opravuji. Druhou revizi dělám při přepisu do počítače. Pak text vytisknu, znovu vezmu pastelky a kontroluji ho znovu. Pak to zas hodím do počítače, vytisknu a dám přečíst manželovi. Následuje chvilka napětí a eventuálně hádka. První verzi Němců mi manžel tak zkritizoval, že jsem cédéčko s textem hodila na špalek a rozsekala sekerou. Nakonec se text dostane do nakladatelství, kde mám obrovské štěstí na Mirka Balaštíka, který ho profesionálně zrediguje a poměrně nenásilně mě vede k tomu, co bych mohla zlepšit. Následuje jazyková korektura a různé technické záležitosti.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Revue FORUM. K dostání v trafikách nebo objednávejte ZDE.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner