Podnikatel, novinář a filantrop Jan Dobrovský FOTO: Karel Cudlín / se souhlasem
FOTO: Karel Cudlín / se souhlasem
ROZHOVOR / Proč je svoboda důležitější než rovnost? V jaké kondici jsou Západ a západní demokracie? Přežije svoboda? Zachrání nás práce a odpovědnost? K takovým a podobným otázkám se mi v rozhovoru pro knihu „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ vyjádřil podnikatel, novinář, fotograf a filantrop Jan Dobrovský, syn disidenta a porevolučního ministra obrany Luboše Dobrovského. „Tak to neposer,“ řekl mu otec krátce před svou smrtí. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
Uplynulo takřka čtyřicet let od pádu Berlínské zdi a sametové revoluce, v jaké kondici je česká a západní demokracie?
Můj otec Luboš Dobrovský, který zemřel na počátku roku 2020, ještě před pandemií covidu, byl nešťastný z toho, jak je politika vyprázdněná a sklouzává k marketingu místo politické vize. Jako by vlastně už ani nebylo třeba, aby politické strany měly program. Stačí slibovat blahobyt a pohodlí, aniž byste k tomu přidali představu, jak toho dosáhnout. Otec mne přivedl na myšlenku, že příliš sociálního státu představuje stejný problém jako sociální necitlivost. Ono „příliš“ vytváří nárok na blahobyt, a nakonec i na štěstí, pak už je každá strana jen nabízečem výhod za prachy, jimiž zatěžuje další generace.
Byl jsem za ním ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích pár dní před jeho smrtí. Táta se díval do zrcadla, otočil se na mě a položil nahlas otázku mířenou nejspíš k sobě samému, jestli to všechno „snažení o lepší svět“ v jeho životě stálo za to. Odpověděl jsem spontánně a trochu rozhořčeně, že samozřejmě: „Však se podívej, s kým mluvíš. Se svou vlastní kopií, kterou jsi celý život tvořil, otužoval a motivoval.“ Podíval se na mě laskavýma šibalskýma očima člověka na konci cesty a přátelsky řekl: „Tak to neposer!“ Smáli jsme se a objali, ale oba jsme věděli, že byla pronesena vážná věta.
Čeká nás tedy tvrdý náraz? Zvládneme ho?
Silně si uvědomuji, že instinkty nás vedou k všemožným strachům a obavám, proto jako civilizace tendujeme k vůdcovství, což je přirozená věc, a my si bohužel znovu musíme nabít držku. Dokud to neuděláme, jenom oddalujeme zřejmě nutnou zkušenost. Oddalujeme ji bolestně, ale možná si chystáme o to horší náraz. Když vidím, jak to u nás na Západě vypadá ekonomicky, jak lidé už nejsou ochotni riskovat a zažít jakoukoliv ekonomickou bolest, ani v Americe, která na bolesti a nejistotě byla vybudována, tak si ten náraz nejspíše zasloužíme a nelze s tím mnoho dělat.
Byl bych samozřejmě rád, aby to byl náraz co nejmenší, abychom třeba z vlastní pohodlnosti neprohráli obrannou válku proti Rusku na Ukrajině, nebo nepodlehli nové vlně antisemitismu, protože se dojímáme naivním a hloupým kýčem pseudohumanity. Možná bychom sami sobě mohli nějak dokázat, že jsme schopni obětovat alespoň cosi, co ještě není cena krve, přičemž se stydím, že ji nedokážeme zaplatit.
A zatím je Rusko ve válce se Západem, jen to stále nechceme vidět…
Když nejsme schopni vojensky bránit Ukrajinu proti útoku, který míří z Ruska i na nás, zatím prostřednictvím dezinformací a manipulací, a necítíme potřebu se aktivněji bránit, pak asi nechceme vidět ohrožení v plné šíři. Obavy mají všichni, ale přijmout fakt války, to už je jiné kafe. Hlava v písku nám ostatně, jak víme z naší historie, není tolik cizí. Jsem si dobře vědom křehkosti svobody slova a potřeby její ochrany, ale současně odmítám, aby k nám bez našeho odporu létaly zbraně hromadného ničení v podobě propagandistických lží. Vždyť pokud nijak nereagujeme, pácháme tak trochu sebevraždu.
Děje se to přitom jen proto, že si za žádnou cenu nechceme přiznat, že jsme uprostřed války a útočí na nás nepřítel. Tvrdím, že se už delší dobu nacházíme ve třetí světové válce, která začala nenápadně v roce 2014 ruskou okupací ukrajinského Krymu. Jen jsme si jejího začátku tady na Západě diplomaticky nevšimli. Jsme žába vařící se v hrnci. Ignorujeme zjevná ohrožení, protože přiznat si, že naše obavy jsou více než důvodné, sakramentsky bolí.
Nakonec jsme to dopracovali až tam, že samotné slovo „svoboda“ získalo podivný, až individuálně nepřátelský obsah. Svoboda tu není pro mne. Je pro ty ostatní a já zůstávám sám a nevím, jak se bránit. Svoboda, to jsou ale především pravidla, která je nutné dodržovat, abychom jeden druhého sami neohrožovali. Pokud bychom neměli pravidla, třeba zákony, které někdo vymáhá, a platila by jen jakási bezbřehost vlastních pocitů a chtění, pak bychom, k radosti nepřátel, vytvořili dokonalý chaos. Takovou „svobodu“ vnímám jako větší ohrožení než vojenský útok konvenčními zbraněmi.
Vyhýbáním se pravdě je determinována i současná evropská politika. Pravda je relativní už jaksi institucionálně. Společnost přijala relativitu pravdy jako úzus, neboť z úst elit slyší, že pravda může být i alternativní, aby se snad pravda exaktní někoho citově nedotkla. Z toho pramení neschopnost a neochota nazvat terorismus terorismem, antisemitismus antisemitismem, dávat věcem a dějům přiléhavé názvy a obsah. Takže se před námi otevírají nové víry a staré ideologie. Například adorací rovnosti nad svobodou, což je móda radikální levice, bychom se mohli blížit bolševismu.
Dokážeme to těm revolucionářům proti vlastnímu blahobytu nějak vysvětlit? Bojím se, že argumenty nikoliv. Nepřenosné zkušenosti se zpravidla musí znovu zažít. Žádná univerzální rovnost přitom neexistuje. To by nebyla ani evoluce. Prostě jedna rostlina překryje svými listy druhou a ta zahyne. Silnější přirozeně vyhrává, což lidstvo zmírňuje humanismem, totiž zákony a pravidly, které humanismus vytvořil, abychom se nechovali jen instinktivně, a tudíž z lidského pohledu krutě. Ale pokud začneme tvrdit, že rovnost je pravidlo v přístupu ke všemu a znamená to, že každý má právo mít stejně, právo na všelijaké požitky, třeba na elektřinu v zásuvce, aniž se o to jakkoli přičinil, tak v tu chvíli jsme v pravidlech světa, který nás zahubí.
Má naše západní civilizace ještě budoucnost, přežije svoboda?
Samozřejmě doufám, že ano. Doba výkyvu byla dost dlouhá, možná už začal restart. Způsobil to covidový urychlovač, který znamenal ztrátu víry v autority, a posléze i válka Ruska proti Ukrajině, kterou vnímám v celém širokém kontextu. Ta válka totiž není lokálním konfliktem o území a vliv na něm. Je to válka o změnu pravidel humanity, o kterých jsem tu mluvil. O dominanci brutality nad složitě a bolestně vytvořeným světem, pokoušejícím se o rovnováhu mezi pudy a racionalitou. Ruská agresivita je živočišná imperiální snaha o dominanci, kterou lze zastavit jen silou stejně nekompromisní, jako je ona sama. Obávám se, že na to přijdeme příliš pozdě a cena za slepotu bude velmi krutá.
Tento svět není stabilní. Je před námi spousta výzev, které ještě neznáme. Rychlý rozvoj technologií, jimž se už někteří nedokážou přizpůsobovat. Elektronický a digitální svět je takový, že lidé, kteří jsou v polovině svého aktivního života, jsou vyřazeni ze společnosti, poněvadž nedokážou pochopit funkcionalitu věcí. Občas mi připadá, že tam možná už ani žádná smysluplná funkcionalita není. V takovém světě budou elitami zcela jiní lidé, než jsme doposud byli zvyklí, a v mém skeptickém vidění se objevují citelné prvky dystopie. Domnívám se, že to nakonec s lidstvem i planetou dopadne dobře, ale nejdřív za to znovu zaplatíme hlubokým historickým otřesem.
Jaké dovednosti či ctnosti byste pro přežití svobodné společnosti zdůraznil jako klíčové?
Pro mne jsou to asi dvě konkrétní stálice, jejichž důležitost vychází z mojí vlastní životní zkušenosti. A přiznávám, že v tomto ohledu mohu působit staromódně. Jsou to práce a odpovědnost. Myslím práci fyzickou i intelektuální, protože obojí je pole, na němž hospodařím. Mohlo by se tomu říkat kultura života. Práce a odpovědnost jsou kulturní fenomény a nezáleží na oboru, k jakému se vztahují. V mém světě jsou to i ony ctnosti, na které se ptáte ve vaší otázce.
K našemu historicky velmi pohodlnému životu toho materiálně potřebujeme stále víc. Měli bychom si to ale umět zasloužit. Vědomí, že život je boj o přežití a že si ho musíme odpracovat i za cenu ztrát, to je něco, co nás může zachránit. Jestli se teď dostaneme do velkého průšvihu, tak nám to jednou pomůže vrátit civilizaci zpět. A třeba ten malér zrodí nové autority, které mohou být i velmi odvážné a prozíravé, jak se to stalo během druhé světové války. Z chaosu se nerodí jenom falešní spasitelé. Alespoň v to doufám. Ale než se tak stane, předpokládám, že to bude nějakou dobu neveselé.
