Hebrejky. Biblické matky, démonky, královny i milenky. Tak se jmenuje kniha religionisty, biblisty a hebraisty Jana Fingerlanda, který působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus. Autor zkoumá, jak příběhy biblických hrdinek chápali v průběhu staletí rabíni, křesťanští teologové, umělci, lingvisté i psychoanalytici, ale také různé sekty, jejichž interpretace jsou dnes již zapomenuty. Bibli pojímá jako literární dílo a kulturně-historický dokument.
Starý zákon je často velmi krutým a krvavým čtením. Proč tomu tak podle vás je?
Myslím, že tomu tak ve skutečnosti není. Krutý je život, zejména ten, který je popsán v bibli. Když si budete číst například české středověké dějiny, dočtete se o mnohem větších ukrutnostech páchaných s mnohem větší frekvencí, ať už jde o vraždy, oslepování, upalování. Navíc bible čili bibličtí autoři se v líčení hrůz moc nevyžívali, prostě vždy jen konstatovali, že se něco hrozného stalo, a šli od toho. Když si vezmete do ruky třeba Homéra, kde se vraždění a zabíjení popisuje dopodrobna, dokonce s určitým zaujetím, vyvstane ten rozdíl dost jasně.
Do jaké míry lze Starý zákon vnímat jako historický pramen?
Jen velmi omezeně. Nejstarší události jsou zcela nehistorické. Ty pozdější, třeba panování královny Jezábel, jsou už sice reálné, je ale otázka, zda máme brát vážně vše, co se o této panovnici v bibli dočteme. Text totiž často vypovídá více o pisateli než o tom, co popisuje.
Jak to myslíte?
Každý z biblických autorů píše ze své historické a sociální pozice, hájí nějaké zájmy nebo nemá všechny informace. Současně ale platí, že řada nedávných archeologických průzkumů dokládá zpětně to, co se v bibli dočteme. Třeba když se objeví pečeť se jménem osoby, která je v bibli jmenovaná jako královský úředník v dané době.
Znamená to, že postavy, jako je královna ze Sáby nebo Salome, mohly skutečně žít?
Co se Salome týče, je to novozákonní postava, a řada postav, jež v Novém zákoně vystupují, je zcela reálných. Skutečně žily. Třeba právě Salome, jejíž existence je doložena i z jiných pramenů. U královny ze Sáby, která měla být o tisíc let starší, je to složitější. Vždyť toho moc nevíme ani o jejím hostiteli, králi Šalomounovi, tedy kromě toho, co o něm říkají biblické texty.
Není tedy jisté, že Šalomoun žil?
Král toho jména pravděpodobně žil, ale pokud bychom se přesunuli do tehdejší doby, podali bychom o jeho panování nejspíš trochu jinou zprávu než biblická Kniha královská nebo Kniha letopisů. Takže královna ze Sáby je spíš literární postava. Království, kterému měla vládnout, existovalo, ale z pramenů, jež jsou k dispozici, nevíme nic o tom, že by mu před třemi tisíci lety vládla žena. Sama bible se ovšem nesnaží být „historickou knihou“ v novověkém slova smyslu. Její autoři spíše předávají nějaký vzkaz, který považují za důležitější, než je faktická správnost.
Můžete to vysvětlit?
Dám vám příklad. Příběh Adama a Evy nemusíme chápat jako historický záznam o prvních příslušnících Homo sapiens, ale jako „vysvětlující příběh“ o tom, kdo je muž a kdo žena, na čem je založen jejich vztah a podobně.
Často citujete rabínské komentáře. Můžete je nějak charakterizovat?
Biblický text, jeho čtení a neustálé rozebírání a vznik rozsáhlé ústní tradice kolem něho, to je vlastně jádro židovství. Je to náboženství četby. Do určité míry to samozřejmě platí i pro křesťanství, které tyto texty převzalo, a částečně i pro islám, protože řada biblických motivů se objevila i v koránu a následné muslimské tradici. Co se židovských komentářů týče, ty vznikaly často ve snaze domyslet různé motivy, které jsou v bibli jen nakousnuty, nebo přemostit rozpory, které se v biblickém textu objevují. Někdy jsou to celkem divoké věci, jindy je znát značný fabulační talent a samozřejmě zaznamenáme i pokusy o obranu nějakého názoru proti jinému.
Někdy se asi opravdu dá mluvit o cenzuře, nebo přinejmenším o snaze překladatelů vyznění některých pasáží a událostí trochu zmírnit. Vezměte si například známou scénu označovanou obvykle jako Šalomounův soud. Moudrý král má rozhodnout, které ze dvou žen patří dítě, a protože nemá žádné indicie, podle nichž by to bezpečně zjistil, prohlásí, že dítě je nutné rozpůlit. V tu chvíli podle reakce pozná, která z žen je skutečnou matkou. Tyto ženy, které měl Šalomoun soudit, jsou zřetelně prostitutky, což má pro příběh svůj význam, ale v mnoha překladech nebo dalších přepracováních se to nezmiňuje.
Proč vlastně?
Nejspíš proto, aby věřící nebyli pohoršeni. Přitom nejde o to, že by bible byla vulgární. Spíš chápe sexualitu jinak, nesnižuje její význam, ale také kolem ní nevyvolává takové napětí, jaké vznikalo v pozdějších staletích. Prostě ji bere jako součást lidské přirozenosti – lidé přece kdysi pojedli ze stromu poznání a od té doby jsou si vědomi rozdílu mezi nahotou a jejím opakem. Bible má vůbec skeptičtější, možná realističtější pohled na lidi. Ani ta nejvýznamnější postava z toho nevychází skvěle, včetně Mojžíše nebo Abraháma a Sáry.
Zaujal mě příběh Marie Magdaleny. Popisujete, jak došlo po smrti Ježíše k jejímu upozadění. Mám tomu rozumět tak, že její skutečný význam byl mnohem větší, než dnes církev připouští?
Co se týče Marie Magdaleny, nejen můj pocit, ale i mnoha odborníků je, že tato žena hrála asi silnější úlohu, než jakou jí přiznávají evangelia. I ta totiž vznikala z určitých pozic, třeba už trochu nedůvěřivých k veřejné úloze žen. Nicméně i samy novozákonní texty naznačují, že Marie Magdalena byla pravděpodobně ekonomicky nezávislá a Ježíšovu skupinu při cestě po krajině nejspíš nějak materiálně podporovala. Objevuje se také v důležitých okamžicích Ježíšova života i smrti, ale pak při zakládání církve jako by její význam vyvanul. Z dalších textů je znát, že zatímco Ježíš měl vůči ženám dost otevřený přístup, jeho následovníci, často prostí muži, byli mnohem tradičnější lidé, a to i ve srovnání s tehdejší společenskou elitou.
Odmítejme apokalyptické výkřiky o opuštění západního společenství
číst článek »Naopak čtenáře až zarazí, jak málo se toho v bibli píše o Panně Marii. Přitom ta je dnes ústřední postavou křesťanské víry…
Skutečně se v biblických textech objevuje jen párkrát a nedozvídáme se nic o jejích názorech nebo vlivu na jejího syna. V počátcích křesťanské církve, možná ještě během Ježíšova kazatelského působení, zřejmě žádný kult „Matky Boží“, jak ho známe dnes, neexistoval, a proto se ani novozákonní texty o Panně Marii moc nezmiňují. Dokonce se zdá, že to vypovídá o určitém napětí mezi Ježíšem a jeho biologickou rodinou. Podobně jako v případě Marie Magdaleny platí, že v chápání těchto postav, v literárním zpracování jejich příběhu a v pozdějších interpretacích se odehrála během staletí řada složitých procesů, někdy vzájemně rozporných.
U které z biblických žen došlo podle vás k největší proměně její interpretace?
Právě u Panny Marie a Máří Magdaleny. Fascinující je také alternativní život Salome – jeden reálný, druhý literární a ten třetí, který jí vdechli umělci, včetně Karla Kryla. Ale zásadní proměnou interpretace prošla třeba i postava Zuzany ze starozákonní Danielovy knihy. Její „pozdější život“ je zcela odlišný od toho biblického a sahá vlastně až do dnešních dnů a stylizace nahých žen v oblasti měkké pornografie. Také to se snažím v Hebrejkách popsat.
