Jan Hamáček ukazuje chabou vůli, i pokud jde o výdaje na obranu

Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) nepočítá s tím, že Česko bude v roce 2024 dávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP), jak se zavázalo spolu s ostatními členy NATO. Nevidí k tomu „politickou vůli“. Na splnění závazku zatím ministr obrany Metnar (za ANO) trvá. Asi by si to měli vyjasnit, když už sedí v té samé vládě.

K odůvodnění neochoty dávat víc na obranu použil Hamáček známý kouzelný obrat. Řekl: „Pokud bychom chtěli tohoto čísla dosáhnout, tak to bude buď znamenat zásadní změnu ve struktuře státního rozpočtu, protože těch 60 miliard by se muselo někde najít, nebo zásadní debatu o příjmech státního rozpočtu, aby se ty peníze našly. A ani k jednomu já zatím nevidím politickou vůli.“

Obrat, že „nevidí politickou vůli“, znamená v běžné řeči „nám se nechce“. Politická vůle přece není něco, co se vznáší jaksi neosobně někde ve stratosféře, je to jejich vůle. Jak je na tom Jan Hamáček s jakoukoli vůlí, tedy i s politickou, by mohlo být předmětem vtipů. Nebyly by ovšem nové, jen by měly stále platnou pointu.

Jenže my jsme se k té výši výdajů zavázali spolu s dalšími státy NATO v roce 2014 na summitu ve Walesu. Loni jsme dali 66,7 miliardy korun, tedy jen 1,2 procenta HDP. Je pravda, že dáváme víc, než tomu bylo dřív, letošní rozpočet na Ministerstvo obrany je 75,5 miliardy korun. Hamáček se chce ale zastavit na 1,4 procenta HDP, a pak má podle něj cenu se bavit, jak dál. Stejně máme podle něj problémy s veřejnými armádními zakázkami.

Je to asi týden, co v rozhovoru pro FORUM 24 o stavu naší odhodlanosti dát na vlastní obranu peníze, kriticky mluvil Tomáš Pojar, náš bývalý velvyslanec v Izraeli: „Ta dvě procenta HDP na obranu a z toho 20 procent na investice, aby bylo čím bojovat a abychom byli bráni skutečně vážně svými partnery i protivníky, je dlouhodobá nutnost. Kdo toto dlouhodobě neplní, tak bojeschopnou armádu nemá a všichni ostatní o tom dobře vědí. Situace v Evropě se mírně zlepšuje, ale zdaleka ještě nedosahujeme stavu, který by byl optimální a dlouhodobě udržitelný. Obelháváme sami sebe, když říkáme, že nám žádná válka již nikdy nehrozí. Zároveň platí, že čím méně budeme připraveni, tím pravděpodobnější konflikt bude… Chytré státy berou výdaje na obranu jako investici do vlastního bezpečí i ekonomiky, nikoli jako pouhou výdajovou položku. Neexistuje situace, že by měl stát soběstačnou a dobrou armádu schopnou chránit území, a vydával méně než ta dvě procenta.“

Podle Pojara prostě méně peněz nestačí, pokud to má mít nějaký smysl: „Podíváme-li se na jakékoli jiné země, tak ty, které dávají pod dvě procenta dlouhodobě, bojeschopnou armádu prostě nemají. Nemohou mít. S armádou je to stejné jako s vlastním domem nebo bytem. Pokud do nich průběžně neinvestujete, začne vám brzy plesnivět a střecha protékat. Pak vám jednou ten dům spadne na hlavu a celková oprava bude daleko dražší a zdlouhavá. Všichni budou vidět, v jaké jste nuzné situaci. A když bude jasné, že nedokážete ani pořádně zavřít okna, bude daleko větší pravděpodobnost, že vás někdo vykrade.“

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Existují výdaje, které mohou přinést zpětně nějaký zisk, ačkoliv to není na první pohled vidět. Pro Spojené státy se mohly peníze nalité do programu letu Měsíc zdát ztracené, jenže vedlejším účinkem byl ohromný technologický pokrok, který pronikl do života běžných lidí. Od rozvoje počítačů přes nové technologie po vynález takové maličkosti, jako je suchý zip. Záleží na nás, jak ty peníze utratíme. Když je utopíme na vysoké důchody pro důstojníky, nevrátí se nic. Když je dáme na technický rozvoj, budou z toho těžit i civilisté.

A pak je tady ještě otázka prestiže. Tam to není moc slavné. Uprchlíky si nechceme vzít vůbec žádné, kompromituje nás střet zájmů premiéra (ještě navíc trestně stíhaného) a ostudná kolaborace prezidenta s Ruskem a Čínou. A teď ani k obraně nechceme přispět a nemáme ani pořádnou výmluvu. Jak nás někdo může brát vážně? Ani ve vládě se nějak nejsou schopni domluvit. Ministr Metnar je pro to, abychom se snažili závazek splnit, aspoň slovně. Vicepremiér Hamáček rovnou říká, že z toho nic nebude. Hezký signál do světa.

Všechno by mohlo vypadat jinak, kdyby nám nevládla nemehla, která neumí ani postavit dálnici. Jak můžeme čekat, že by nás ti lidé byli schopni hájit? A to si nemůžeme být ani jisti, jestli by vrchní velitel ozbrojených sil v případě nějakého konfliktu vůbec věděl, kdo je vlastně nepřítel a na čí straně stojíme.