Ředitel Českého národního filmového orchestru Jan Hasenöhrl o divokých devadesátkách ve světě vážné hudby a o cestě do první ligy světových filmových orchestrů, kde čekal Ennio Morricone.

O tom, že byly devadesátky divoké, se ví. Že se to týkalo i světa vážné hudby, je podivuhodné, ale je to fakt. Dokládá to příběh trumpetisty Jana Hasenöhrla, který před třiceti lety zbláznil pár přátel z branže a založil Český národní symfonický orchestr. Šlo o nedotovaný soubor, který si na sebe musel vydělat sám. Když jeho šéf vzpomíná na tehdejší podnikatelská dobrodružství, jednomu běhá mráz po zádech. Přesto svého tehdejšího rozhodnutí nikdy nelitoval.  Hlavně proto,  že příběh má happy end. ČNSO si během let vydobyl renomé do té míry, že se prosadil v první lize v oblasti nahrávání filmové hudby a spolupracoval s takovými veličinami v oboru, jako byl Ennio Morricone.

Už v sedmnácti jste nastoupil do FISYA, filmového symfonického orchestru, který znal z titulků českých filmů každý, ale nikdo ho neviděl hrát. To musela být veliká škola…

Byla to šlapající fabrika, opravdu skvělá škola, která trvala tři a půl roku. Odbavovali jsme jeden film za druhým, naučil jsem se číst prompt­ně z listu. Ráno nám dali partituru na pult a dělej, co umíš. Se všemi třemi šéfy, dirigenty Belfínem, Koníčkem a Uzelacem, jsem měl výborný vztah, byli to skuteční profíci. Nikdy nezapomenu, jak jsme jedno odpoledne nahrávali hudbu k nějakému večerníčku, už bylo po frekvenci, všichni balili a odcházeli. Já se zdržel, načež jsem uslyšel Belfínův hlas z režie. „Zůstal tam ještě někdo?“ Potřebuju nahrát pískání zloděje. Když jsem mu to napískal, zeptal se: „A neumíte ještě žabičku? A „koníka“? Tak jsem imitoval zvířátka a pan Belfín mě u toho dirigoval. Na to nikdy nezapomenu.

Jak se tehdy vlastně nahrávala hudba k filmu? Hráli jste před filmovým plátnem a trefovali jste se do smyčky?

Ano. Nejdřív bylo plátno, později velká televize. Byli skladatelé, kteří přišli s hotovou partiturou. Potkal jsem Zdeňka Lišku, Luboše Fišera, Angela Badalamentiho. Ti měli hudbu uloženou v hlavě do poslední noty. Pak byli skladatelé jako Angelo Michajlov, vyznávající lehkou improvizaci, ale největší dobrodružství jsme zažívali s Petrem Hapkou. Přišel ráno a neměl nic. Dostali jsme hodinu pauzu, on si sedl…