Jan Hřebejk FOTO: Pavel Hofman / se souhlasem
FOTO: Pavel Hofman / se souhlasem
ROZHOVOR / Režisér Jan Hřebejk je momentálně často v médiích z důvodu své ostré kritiky FAMU kvůli vyvěšení palestinské vlajky 7. října. V rozhovoru pro deník FORUM 24 se svěřuje, z čeho mu běhá mráz po zádech, kde končí hranice demokracie a začíná lidská hloupost, proč ho druhé vítězství Donalda Trumpa překvapilo víc než ruská válka na Ukrajině a o čem se poučil na Slovensku.
Teď jste se naposled pustil do kritiky FAMU, kterou jste absolvoval a kde vyvěsili propalestinskou výzdobu na výročí teroristického útoku Hamásu. To vypovídá o tom, že hluboké jámy jsou i mezi lidmi z podobných společenských sfér.
Nechci moralizovat. Chápu, že mladí lidé se staví na stranu utlačovaných a kritizují izraelskou vládu. Ale vyvěšovat palestinské vlajky 7. října – v den největšího pogromu na Židy od války – je pro mě nechutné. To není projev empatie, ale cynismu.
Protestovat proti izraelské politice můžete kdykoli, ale ne v den, kdy teroristi vraždí civilisty. To je přesně ta chvíle, kdy je nutné projevit nějakou zdrženlivost a respekt.
Vy jste před volbami řekl, že pokud by Andrej Babiš vyhrál a Tomio Okamura se dostal k moci, budete radit svým dětem, aby odešly z Česka. Tak se musím zeptat – mají už sbaleno?
Těžká otázka. Nevím, jestli mám odpovědět vtipem, nebo vážně. Ale pojďme to vzít vážně. Vždycky si vzpomenu na lidi před druhou světovou válkou. Někteří Židé tehdy pochopili, co se blíží, a odešli. Věděli, že se společnost řítí do propasti. Ale většina tomu nevěřila. Takže – ne, děti sbaleno nemají. Ale modlím se, abych si jednou nemusel říkat: Jak to, že jsme to neprokoukli? Voliči otevřeli dveře lidem, kteří by dřív byli na okraji společnosti – lhářům, rasistům, demagogům. A dnes se o nich vážně mluví jako o možných předsedech sněmovny. Mně z toho běhá mráz po zádech. Okamura, Rajchl – to jsou lidé, kteří by v jiné době možná stavěli plynové komory. A část společnosti jim tleská. Voliči tak rozhodli. Ale já říkám – stydím se dýchat stejný vzduch s těmi, kdo je volí. A nakonec na to doplatí i oni.
Objevují se názory, že demokratické strany by měly hledat cestu, jak takovému vývoji zabránit – třeba i nějakou formou podpory. Vy byste byl pro?
To není o tom, jestli bych byl já pro. Problém je, že tu situaci už nepískají demokratické strany. Ony jen reagují. A navíc – jakmile slyším, že potenciální Babišovi spojenci hned oznámí, že ho nevydají k soudu, tak to není jen politická taktika. To je popření základního principu rovnosti před zákonem. Nejde o to, že by měl jít Babiš do vězení. Jde o to, že by měl mít možnost stanout před nezávislým soudem. Ale oni dopředu říkají: „Nevydáme ho.“ To je pro mě signál, že už nerespektují samotné základy demokracie. A jestliže někdo říká, že Babiše nevydá k soudu, protože „je náš“, tak tím bourá samotnou podstatu demokracie. To není věc názoru – to je otázka civilizačního rámce.
Část společnosti má pocit, že „demokratické strany“ selhaly, a proto volí populisty. Souhlasíte s tím?
Tahle vláda, kterou podporuji, si s mnoha věcmi neporadila. Některé problémy jsou opravdu těžké, ale často se ani nepokusili plnit to, co slíbili.
S lidmi, kteří se cítí opuštění, nedokázali navázat spojení. Takže jistá část odpovědnosti leží i na nich. Ale i tak je podle mě nutné udržet nepřekročitelné hranice – hodnoty, které musí v demokratické společnosti zůstat nedotknutelné. Jednou z nich je rovnost před zákonem. Druhou pak vědomí, v jaké jsme mezinárodní situaci – válka Ruska proti Ukrajině to ukazuje velmi jasně.
Milan Lasica napsal, že před internetem jsme si mysleli, že za hloupost může nedostatek informací, ale teď už víme, že tím to nebylo. Dá se k tomu něco dodat?
Ano, nedostatek informací za lidskou hloupost může, ale je třeba dodat, že to musí být informace založená na faktech. Nikoliv na výmyslech nebo dezinformacích. Problém je, že se lidi často nedají fakty přesvědčit. Samozřejmě že i BBC nebo Česká televize dělají chyby. Ale podléhají kontrole. A hlavně – jejich cílem není manipulace. Zato dezinformační weby se zodpovídají jen svým sponzorům nebo cizím vlivům. Žijeme uprostřed hybridní války, to není žádný výmysl. O dezinformacích píšou seriózní lidé už dvacet let. Jenže my jsme si zvykli je ignorovat. A výsledkem je debilizace společnosti, kterou nejlépe ilustruje ona legendární debata v Českém rozhlase o placatosti zeměkoule. Profesor Grygar diskutoval s mužem, který tvrdil, že Země je plochá. Grygar se ho nakonec zeptal: „Tak jak je tlustá?“ A ten muž odpověděl: „To jsem ještě neřešil.“ To je přesně ono. Ještě to neřešil.
Patříme ke stejné generaci, která svým malým dílem přispěla k pádu komunistického režimu a možná naivně věřila, že demokracie sama od sebe vyloučí všechna špatná řešení a najde to nejlepší. Ale tahle iluze zřejmě padla.
Válka Ruska na Ukrajině je pro mě menším překvapením než druhé vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Ano, byl jsem zhroucený, když u nás podruhé vyhrál Miloš Zeman. Ale netušil jsem, že v Americe může znovu zvítězit Donald Trump po útoku svých příznivců na Kapitol. Putin je opravdu stepní Hitler, ten mě překvapit tolik nemohl. Ale když poražený americký prezident poštval své příznivce na symbol americké demokracie, tak jsem předpokládal, že je s ním v politice konec. V tom jsem Ameriku trochu přecenil. A s tím taky souvisí ta vaše první otázka: Kam by ty moje děti jako měly odjet?
Nemůžu si odpustit citaci z vašeho filmu Pelíšky, kde se lidé u stolu dohadují, kterou ze dvou úplně stejných krabiček sirek zvolit. Pořád platí, že tu americkou?
Stále americkou. To platí pořád.
Část roku trávíte na Slovensku. O čem jste se tam poučil?
Točím tam seriál podle scénáře Petra Kolečka, takže jsem na Slovensku opravdu často. Vidím tam, jak je demokracie křehká. Jde to lusknutím prstů. Posloupnost je taková: oslabit a zničit média, hlavně ta veřejné služby. Stačí jedno volební období a systém se může zlomit. Lidé na Slovensku ztratili důvěru v politiku, protože tam vládli pošuci, a tak radši volí mafiána, se kterým nemají dobré zkušenosti. Už nevěří nikomu. A to je začátek konce.
