Jan Klusáček: Pro ČR neexistuje alternativa členství v Evropské unii

ods.cz

Jan Klusáček | FOTO: ods.cz

Krátce pro oznámení výsledků referenda o Brexitu se z jedné části české politické scény ozval halasný potlesk a nadšený pokřik: A příště Czexit! Zastánci vystoupení České republiky z Evropské unie mají zjevně stejně chabou představu, co by to pro ČR znamenalo, jako protagonisté Brexitu v UK, jak jsme mohli vidět ze zasmušilých tiskových konferencí Johnsona a Gova.

Ne, nejsem žádný zaslepený euronadšenec junckerovského, schulzovského či u nás lidoveckého nebo topkařského střihu. Nebásním o evropské myšlence a Óda na radost ve mně nevyvolává více vlasteneckých pocitů než Prsten Nibelungů. Netvrdím, že bez Evropské unie vznikne do roka v Evropě válka, a vůči kvalitám bruselské byrokracie vč. členů Evropské komise mám více než zdravou skepsi. Pokud se mne někdo zeptá, čeho jsem občan, vždy automaticky odpovím, že České republiky, a komplikovaný koncept občanství EU mi ani nepřijde na mysl.

To všechno jsou však detaily. Faktem zůstává, že v tomto okamžiku pro Českou republiku neexistuje žádná smysluplná alternativa členství v Evropské unii, která by naši zemi nevystavila chaosu, ekonomickému úpadku a obtížně predikovatelným, nicméně rozhodně nikoli pozitivním, geopolitickým důsledkům.

Představa, že existuje v případě Czexitu možnost členství v Evropském hospodářském prostoru, v němž budeme spokojeně a svobodně obchodovat, cestovat a poskytovat služby s občany EU, a to bez absurdních dotací na akce „Aktivních žen Bruntálska“ a směrnic na vlastnosti polštářů, aniž by nás to stálo jedinou korunu, je zcela naivní. Žádná taková možnost se před Českou republikou samozřejmě nerýsuje. Členové EHP musí pro přístup na společný trh přijmout veškeré příslušné směrnice a nařízení (pravidel pro zakřivení okurek a standardů polštářů se tedy nezbavíme), navíc je přirozeně přístup na společný trh stojí i značné peníze. Norské a švýcarské fondy rozhodně neexistují primárně kvůli dobrotivosti srdce příslušných vlád, ani jako zákeřný nástroj šíření neomarxismu, nýbrž jako podmínka přístupu těchto zemí na společný trh. Nemluvě o tom, že přístup na jednotný trh je jen jedna část benefitů EU. Pro ČR (jakkoli méně než třeba pro Polsko) je stejně důležitá i možnost volného pohybu pracovních sil. Vzhledem k tomu, že podstatně více Čechů pracuje v jiných zemích EU než naopak, jakou by měla EU motivaci volný pohyb pracovních sil zachovat?

EHP je ovšem pro ČR zcela nereálná varianta i z dalších důvodů. Evropská komise samozřejmě udělá vše pro to, aby první malá země, která by snad chtěla následovat britského vzoru, za svou „troufalost“ krvavě zaplatila. Můžeme si říci, že je to nechutné a odpudivé chování přesně v Junckerově stylu, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat. Zatímco Velká Británie je obchodní i politický partner s váhou, kterou v Bruselu, Berlíně ani Paříži nemohou zcela ignorovat, malé Česko naopak s úsměvem od společného trhu odříznou jako varovný příklad pro další exitery. Ani montovny a sklady, kterých za posledních 12 let vyrostlo po ČR tolik, nás nezachrání. Pobídky na přestěhování do Polska, Rumunska či na Slovensko budou jistě štědré (a zcela jistě dotované z evropských fondů, to si zejména u automobilek jistě Němci pohlídají). Nakonec není žádný zásadní důvod, proč by se škodovky nemohly vyrábět v Bulharsku, na Slovensku či ve Španělsku. Češi pak sice budou moci produkovat svobodně zahnuté ovoce i zeleninu či automobily, které nesplňují (ovšemže absurdní) emisní normy na CO2, i nestandardní polštáře, jenže nic z těchto výrobků nebudou moci vyvážet do zemí, do nichž doposud mířilo 83% českého exportu, kvůli nesplnění norem.

Nemilé vyhlídky by však čekaly i na ty, kterým osud českých firem příliš na srdci neleží. Desetitisíce lidí, kteří dnes ve starých členských zemích pracují v málo kvalifikovaných profesích a vydělávají si tak na velmi slušné živobytí doma, by si mohly z první ruky ověřit, jak rychle jde volný pohyb pracovních sil jednostranně ukončit. Jistě, pro české lékaře nebo vysokoškolsky vzdělané techniky se nejspíš místo v Německu najde vždycky, ale uklízečky nebo doplňovači regálů? Nezapomínejme, že Němci intenzivně řeší, jak zapojit do práce milion syrských a iráckých uprchlíků převážně bez jakéhokoli užitečného vzdělání. Na čí místa asi nastoupí, pokud to vládě v Berlíně usnadníme Czexitem?

Pro mladé vědce, kteří se na českých univerzitách dnes účastní velkých projektů ve spolupráci s akademiky z jiných členských států, bude „zvýšení suverenity“ v případě Czexitu také jen chabou útěchou. O ty špičkové se poperou německé nebo skandinávské univerzity a v Česku zbydou jen ti, o které neměl nikdo v zahraničí zájem a kterým nebude vadit, že špičková věda se prostě dělá jinde. Jak se to asi podepíše na úrovni absolventů našich univerzit?

Takhle by se dalo pokračovat ještě dost dlouho. Závěr je ale jasný: nevěřme vzdušným zámkům o suverénní, nezávislé a deregulované České republice po vystoupení z EU a raději se soustřeďme na to, jak Unii změnit k lepšímu. Je tedy pasivní čekání či drobečková opoziční politika v Evropském parlamentu skutečně jedinou možností pro Českou republiku? To jistě ne! Měli bychom nabídnout jasný a smysluplný scénář, pro který bude schopni získat podporu i dalších partnerů napříč členskými státy. Základním principem musí být mohorychlostní unie, jistě nelze bránit eurozóně, aby si (bude-li o to stát) vytvořila silnější společné instituce pro přerozdělování, stejně tak je ale nesmyslné nutit země, které doposud v eurozóně nejsou, aby aplikovaly závazek, který přijaly před více než deseti lety za zcela jiných ekonomických, politických i právních okolností. Možnost optoutu by se však měla vztahovat i na řadu oblastí, které již Lisabonskou nebo předchozími smlouvami byly postoupeny na komunitární úroveň, a které zároveň nejsou nezbytné pro naplňování čtyř základních svobod.

Boj proti globálnímu oteplování, zřizování přírodních rezervací, financování palestinských teroristů prostřednictvím společné zahraniční politiky nebo pravidla pro EIA. To všechno jsou oblasti, které pro realizaci svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu potřeba nejsou a není smysluplný důvod, proč by si jednotlivé státy nemohly rozhodnout, zda o nich chtějí rozhodovat samy či zda chtějí rozhodování posunout na společnou úroveň. Není v jejich případě ani problém, pokud např. 20 států EU bude platit apanáž arabským vrahům v izraelských vězeních prostřednictvím aparátu paní Mogherini a 7 jiných států se rozhodne ušetřené peníze dávat třeba na zlepšení podmínek v jordánských a libanonských uprchlických táborech obývaných Syřany, aby se omezila jejich imigrace do Evropy. Ať se voliči sami rozhodnou, kterou cestou se mají jejich vlády vydat.

Autor je poradcem předsedy ODS Petra Fialy

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner