Jan Martínek: Erdogan versus Böhmermann aneb Další pohled na aféru „kozomrd“

Přinášíme další diskuzní příspěvek k aféře, která způsobila pozdvižení v sousedním Německu. Náš spolupracovník Jan Martínek nás seznamuje s cennými detaily tzv. kauzy „kozomrd“.

Aféra Böhmermann

Vše začalo 17. března 2016. Dvorní satirik pořadu Neo Magazin Royale německé veřejnoprávní stanice ZDF Jan Böhmermann vzbudil rozhořčené reakce tureckého prezidenta Erdogana svou zesměšňující a satirickou parodií „Irgendwie, Irgendwann, Erdogan“ v pořadu Extra 3, když si vzal na mušku jeho poněkud autoritářské představy o demokracii. Turecký vládce neváhal a bezprostředně poté si na Ministerstvo zahraničních věcí v Ankaře povolal německého velvyslance, aby podal vysvětlení. Tím začala mediální přestřelka, kterou podrobněji rozebírám ve svém starším příspěvku. Celé divadlo skončilo tak, že turecký prezident Erdogan podal na německého satirika žalobu dle paragrafu 103 německého trestního řádu, jejíž přípustnost však podléhá schválení německou Spolkovou vládou. Pro úplnost je nutné dodat, že ho k tomu vlastně satirik vyzval.

Kdo je Jan Böhmermann?

Jan Böhmermann se narodil v r. 1981 v Brémách a je nejen známým německým satirikem a televizním i rozhlasovým moderátorem, ale také filmovým producentem, novinářem a knižním autorem (Wiki). Rád provokuje, překračuje hranice a mystifikuje. Jeho dvojitý vtípek z března 2015 s (ne)manipulovaným videem se vztyčeným prostředníčkem řeckého ministra financí Varoufakise tenkrát znejistil i slovutná média a veřejnost, čímž je přinutil se na chvíli zamyslet nad důvěryhodností médií. Mnoho komentátorů jeho čin následně hodnotilo jako mistrovský kousek a geniální satiru médií. Nyní za tento svůj kousek obdržel prestižní televizní cenu Grimme (pojmenovanou podle významného politika Adolfa Grimmeho, prvního ministra kultury Dolního Saska).

Letos zaperlil vtipným à la Rammstein videem, v němž si dělá legraci z xenofobů a tzv. „slušných“ Němců (ale vlastně i „slušnočechů“ a vůbec všech vykolejených německou politikou solidarity, ekologie a pokroku):

Na YouTube stránce ZDF Neo ke klipu uvádí: „Svět šílí! Evropa se cítí tak slabá, že ji dokáže ohrozit 0,3 % uprchlíků, Amerika je kousek od zvolení prezidenta, o kterém nikdo neví, kdo tahá za nitky pod jeho příčeskem a jako by toho nebylo málo, musí nás zrovna Německo poučovat, jak se chovat morálně správně. Zrovna Německo! Vždyť nedokázalo vyhrát ani světovou válku!“ Originál textu písně v angličtině lze najít na stránce Genius.com.

Paragraf 103

Paragraf 103, na jehož základě podal turecký prezident na Jan Böhmermanna žalobu, je v německém právním žargonu také označován jako tzv. Šáhův paragraf, podle žaloby z r. 1967, kterou podal právě íránský šáh Reza Páhlaví na německého občana Mohammada-Rezu Aaláma za „urážku orgánů a zástupců cizí země“. Právě o tom paragraf 103 pojednává a jako pojistka na ochranu německých občanů je podmíněn schválení německou vládou. Zákon nebyl již 20 let aplikován a v naprosté většině případů na jeho základě ani nedochází k odsouzení, stejně jako ve zmíněném roce 1967, kdy bylo stíhání nakonec také zastaveno.

Svůj původ má kontroverzní paragraf v roce 1871. Najdeme ho ve čtvrtém odstavci Zákoníku německé říše s názvem Nepřátelské činy proti spřáteleným zemím. Jeho původní znění zní: „Kdo se proviní proti zemanovi nebo regentovi země, která nespadá pod Německou říši urážkou, bude odsouzen k trestu vězení v trvání od jednoho měsíce po tři roky anebo k uvěznění v pevnosti* o stejné délce trvání.“

*Tzv. „uvěznění v pevnosti“  bylo považováno za „custodia honesta“, tedy čestný trest, uplatňovaný proti příslušníkům vyšších nebo vzdělaných vrstev, který se od běžného vězení odlišoval hlavně tím, že se odsouzený nezúčastnil nucených prací.

Dle učebnic práva paragraf zajišťuje „minimální míru (tedy minima moralia) zájmů státu ve věci korektních zahraničních vztahů“. V souvislosti se současnou kauzou se však kolem tohoto zákona, všeobecně považovaného za relikt císařské monarchie, strhla diskuze a zdá se, že zavládl všeobecný konsenzus v tom, že je načase se archaického paragrafu zbavit. Svou největší slávu zažil paragraf 103 v r. 1949, když byl na dva týdny britskou okupační správou zakázán magazín Der Spiegel a to pro „všeobecně urážlivý tón“, kterým se vyjadřoval k výměně vladařů na holandském trůnu.

Vydat či nevydat?

diskuzním pořadu Anne Will německé veřejnoprávní televize ARD se sešli kabaretista a autor Serdar Somuncu, politik CDU Elmar Brock, politička Levice tureckého původu Sevim Dağdelen, profesor mediálních věd Bernhard Pörksen a místopředseda Unie evropsko-tureckých demokratů a právník Fatih Zingal, aby diskutovali o případu Böhmermann.

Elmar Brock, veterán CDU, v pořadu prohlásil: „Text můžeme považovat za špatný, nemusíme s ním souhlasit, ale nemůžeme ho zakázat. Diskutujme o tom, kde jsou hranice satiry.“ Kabaretista tureckého původu Serdar Somuncu na Erdoganovu adresu říká: „Před dvěma týdny sám Erdogan řekl ‚Nemíchejte se do našich záležitostí!'“ a pokračuje: „To, co udělal Böhmermann, považuji za geniální. Vždyť dokázal, že se nyní o tématu svobody slova bavíme všichni.“ Moderátorka Anne Will také zdůraznila, že se Turecko na žebříčku lidských práv nachází na 149. místě ze 180 zemí (Německo na 12.).

Mezitím Erdoganovi právní zástupci vyzvali satirika k upuštění od dalších urážlivých projevů vůči tureckému prezidentovi a k zřeknutí se repríz již odvysílaných pořadů, aby tím „prokázal dobrou vůli“. Lhůta k dočasnému smíru vypršela o půlnoci z 13. na 14. dubna. Böhmermann na ni nepřistoupil.

Podporu Böhmermannovi nečekaně vyjádřil i předseda představenstva koncernu Axel Springer (jedno z největších vydavatelství v Evropě, mj. vydavatel Die Welt a Bild), německý top manažer Mathias Döpfner. Německý server Meedia, zabývající se, jak sám název napovídá, oblastí médií, to označil za senzaci. „Pro šéfa vydavatelství je jednoduché se veřejně vyjádřit proti Googlu, DPH nebo zákazu reklamy. Ale notnou dávku odvahy vyžaduje, se za aktuální situace postavit proti vládě a kancléřce, tak jak to učinil Mathias Döpfner. To je pro média pozoruhodné i důležité.“

Rozhodnutí kancléřky

Porada členů Spolkové vlády 15. dubna o vydání ke stíhání Jana Böhmermanna skončila patem, když půlka ministrů byla pro a půlka proti – rozhodující byl tedy hlas kancléřky, která hlasovala pro vydání a tím vydala satirika justici. Proti byli hlavně sociální demokraté. Angela Merkelová ve svém oznámení prohlásila: „V právním státě není věcí vlády, nýbrž státního zastupitelství a soudů, aby zvážily dotčení osobnostních práv ve vztahu k svobodě tisku a uměleckého vyjádření.“ V Německu tedy nemá mít poslední slovo vláda, ale soudy, jak zdůrazňuje Die Zeit.

Kancléřka zároveň deklaruje záměr Spolkové vlády, sporný paragraf 103 z německého právního řádu odstranit. „Pro budoucnost je postradatelný,“ uzavírá své prohlášení kancléřka.

Hamburkský profesor práva Reinhard Merkel (shoda příjmení s kancléřkou) však existenci zákona hájí: „Představte si, že by nějaký idiot stejným způsobem napadl izraelského prezidenta nebo premiéra Netanjahua. Pak by ani zde nesměla německá vláda zasáhnout.“ A poukazuje na to, že např. v USA je urážka prezidenta považována za urážku země.

Dobré či špatné rozhodnutí?

Rozhodnutí vlády, potažmo kancléřky Merkelové u mnoha lidí vyvolalo i nesouhlasné reakce. Např. německý komik Oliver Kalkofe se svého kolegy zastal: „Ani v jednu chvíli nešlo o báseň jako takovou, je to jen špatně pochopený žert. Satira nemá žádné hranice. Bylo by hezké, kdyby existovala brožura s návodem pro humor a satiru, kdybychom měli na pomoc nějaký matematický vzoreček. Ne. Existují pouze morální hranice, které si musí určit každý sám pro sebe. Ale v případě této básničky, bez ohledu na to, jak je zlá nebo hloupá, nikdy nešlo o to někoho urazit ale jen provokovat. To můžeme považovat za dobré nebo za zlé, ale i přesto to zůstává pouze satirou. A je špatné toto neuznat.“ Celé video s Kalkofeho odpovědí je zde.

Mnoho lidí a zejména umělců teď kancléřce vyčítá servilnost vůči tureckému prezidentovi. Známý kabaretista Dieter Nuhr (který si často bere na paškál islám i islamisty) je ale jiného názoru: „Hysterii kolem rozhodnutí kancléřky nechápu“, říká. „Někdo se cítí dotčen, tak podá žalobu. To je jeho právo, které v právním státě náleží každému, i těm, kteří taková práva sami pošlapávají, tedy například náckům nebo Erdoganovi“, dodává bez obalu Nuhr.

Byť bylo Böhmermannově mateřské televizní stanici ZDF zprvu vyčítáno, že svého komika nechala na holičkách, nakonec se za něj postavil sám ředitel ZDF Thomas Bellut, když prohlásil, že stanice poskytne satirikovi plnou právní ochranu a „půjde s ním přes všechny instance“. Samotný satirik však celou aféru za obzvlášť vtipnou nepovažuje, jak naznačuje jeho post na Facebooku, kde oznamuje, že si vezme pár dní volna, během kterých hodlá navštívit Severní Koreu, aby se poučil o svobodě slova: zde.

Názory na verdikt kancléřky se různí, nejen v zahraničí, ale pochopitelně i v Německu. Jak trefně shrnuje Die Welt: „Můžete se k Merkelové stavět, jak chcete. Můžete si myslet, že autokratovi Erdoganovi ustoupila. Můžete být toho názoru, že zradila svobodu umění a obětuje svobodu tisku, aby neohrozila dohodu o uprchlících s Tureckem. Můžete si ale také myslet, že Merkelová rozhodla šalamounsky a suverénně, protože přenechala právní spor nezávislé justici. Můžeme se domnívat, že Erdoganovi a jeho následovníkům ukazuje, jak v demokracii funguje dělba moci mezi politikou a soudnictvím.“

Jelikož o nezávislosti německého soudnictví nikdo nepochybuje a naprostá většina minulých žalob podle paragrafu 103 byla buď zamítnuta, odložena anebo bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného, lze i nyní předpokládat osvobozující rozsudek. Odborníci také zdůrazňují, že nelze posuzovat Böhmermannovu báseň samu o sobě, ale je nutné vycházet z kontextu celého pořadu, ale vlastně i souvislostí, které k satirikově provokativní odpovědi vedly. Druhou věcí je pak civilní žaloba (podle paragrafu 185 civilního trestního řádu) prezidenta Erdogana, které ještě Böhmermann bude čelit a která tudíž schválení Spolkové vlády samozřejmě nepodléhá. Pokud by však v důsledku současného mediálního a celospolečenského zájmu (jak to doslova popisuje Süddeutsche Zeitung: „Německo se na dva týdny změnilo v právnický seminář“) opravdu došlo ke zrušení paragrafu 103, povedl by se satirikovi Böhmermannovi opravdu geniální kousek – a pro dějiny asi bude jedno, zda vědomě či zcela neúmyslně – názorně by předvedl, jak může slovo a satira změnit společnost k lepšímu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner