Jan Masaryk s vlastizrádným komunistou Klementem Gottwaldem, falešným sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem a nešťastným národním socialistou Prokopem Drtinou (1946). FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Řekne-li se Černínský palác, mnoha lidem téměř automaticky naskočí další jméno – Jan Masaryk. Sídlo československého a dnes českého ministerstva zahraničních věcí skrývá ve svých zdech jednu z největších záhad novodobých dějin. Za jakých okolností a proč tu v březnu 1948 zemřel nejpopulárnější politik své doby? Dodnes na tuto otázku neznáme a zřejmě ani v blízké budoucnosti nebudeme znát relevantní a důvěryhodnou odpověď. Jaký vlastně byl Jan Masaryk?
V mediálním prostoru registruji v souvislosti nejen s ním dvě tendence. Buď si ho až příliš idealizujeme, nebo naopak na něj naložíme všechny viny světa. Ani jedno není správné, ani jedno neodpovídá podle mého názoru objektivní realitě. Jana Masaryka nevnímám prizmatem televizních či filmových projektů – jeho obraz neodpovídá osobě představené v sérii České století či filmech Milada, Masaryk nebo Toman. Před třemi roky jsem četl koncept jednoho textu, ze kterého vyplývalo, že Jan Masaryk dlouhodobě zastával komunistické názory. Přiznám se, že jsem byl tehdy takovým zjednodušením šokován.
Diplomat a dědic odkazu TGM
Jan Masaryk byl nositelem slavného jména a synem zakladatele moderního československého státu. V očích svých současníků ztělesňoval pokračování všech ideálů humanity a státnosti Prezidenta Osvoboditele. Očekávalo se od něj mnohé. Ne vždy a vše dokázal naplnit. Nechci tím říci, že by měl nějaký intelektuální deficit, ale prostě byl povahově a lidsky jiný. Chtěl sebe i své okolí bavit, chtěl žít, oddávat se radostem světa. Bavil ho sport, kultura – hrál na klavír, na školu mu prostě nezbývalo tolik času, jak si jeho nejbližší okolí žádalo. Důkazem jeho mimořádných schopností byla přirozená schopnost pohybovat se ve společnosti, vtipem a šarmem si získávat přízeň a náklonnost mocných, ale hlavně učit se cizím jazykům, vnímat svět v jeho problémech, odlišnostech a souvislostech.
Byl zkrátka jiný než jeho otec a sourozenci. Byl to člověk vtipný, zábavný, žoviální, přátelský. Povinnosti mu ale k srdci příliš nepřirostly. Zdá se, že řešením, které čas od času volil i později, byl únik, případně hledání opory či opor. Útěk před nepříjemnými záležitostmi – to byl faktor, který na Masarykovi kritizovali i později jeho političtí souputníci.
Za třetí republiky (1945–1948) jako ministr zahraničních věcí v nepříjemných záležitostech ve vládě buď nehlasoval, neměl tedy vyhraněný názor, anebo na jednání vůbec nepřišel. Daná slova či sliby, zdá se, také různě modifikoval. Hubert Ripka s hořkostí později vzpomínal na krizi z února 1948 s tím, že mu Jan Masaryk slíbil den po nich rezignovat z vlády. Nestalo se tak, ačkoliv se s prezidentem Benešem o věci radil.
S oporami v životě to bylo vlastně podobné. Láskyplná náruč matky Charlotty mu skýtala bezpečí a pochopení, ale nedokázala vyvážit nároky přísného otce. Jan Masaryk na to později vzpomínal, když mluvil o benevolenci jeho (jak říkal) „taty“ k jeho nejen studijním výsledkům. Ano, Tomáš Garrigue Masaryk s ním skutečně musel mít velkou trpělivost. Ale není to snad očekávatelný postoj od univerzitního profesora?
Cestu k otci našel Jan Masaryk až po vzniku Československa. I jeho přičiněním vstoupil do diplomatických služeb mladého státu a lze bezesporu říci, že se zde našel. Zastupoval republiku nejdříve v USA a posléze ve Velké Británii. Budoval úřady, získával sympatie a bojoval (řečeno trochu pateticky) za demokracii a její hodnoty. Zůstával otci nablízku, radil se s ním, diskutoval s ním. V den svých 51. narozenin oznamoval veřejnosti s bolestí v srdci a s pohnutím v hlase odchod T. G. Masaryka.
Ve víru poválečné sovětizace
Jeho novým rádcem a oporou se stal Edvard Beneš, člověk s nesmírným politickým talentem, zkušený diplomat a jeden z hlavních tvůrců československého státu. Jan Masaryk si ho vážil, podporoval ho v bojích proti nacismu a rozbití Československé republiky, později také v úsilí o obnovu Československa. Souhlasil se zahraničně politickou koncepcí, která mluvila o převzetí toho pozitivního ze západního a současně i sovětského světa. Beneš se domníval, že i v bolševickém režimu lze docílit jakéhosi liberálního pokroku. V tom se mýlil a Jan Masaryk s ním.
Prezident Beneš již během druhé světové války povážlivě chřadnul a Jan Masaryk nyní již nedostával na všechno jednoznačné odpovědi. Sám často váhal a pochyboval. Nikoliv o odporu proti německým nacistům, kteří zničili dílo jeho otce a vypálili Lidice. Přemýšlel o své budoucnosti po válce a o tom, zda český a slovenský národ zvládne obnovu politického, ekonomického, kulturního a společenského života v nárocích z doby první republiky. A jaká bude jeho role v tom všem? A zvládne ji?
Snad si kladl i otázku, zda se dá věřit slibům a ujišťování lidí, kteří ho v meziválečné době nepreferovali a mluvili a psali o něm jako o playboyovi a protekčním jedinci. Opravdu lze komunistům a tomu, co říkají a slibují, věřit? Jan Masaryk byl člověk empatický, sociálně velmi citlivý. O tom, jak vypadala země po skončení války, se opakovaně přesvědčoval při svých cestách. Na nic si nehrál, necítil se být celebritou. Vystoupil z vozu a bez zábran se bavil s lidmi. Mluvil tak, aby mu všichni rozuměli. Byl pohotový, ale nepochybně si uvědomoval, jak výrazně se svět transformoval zkušenostmi z právě skončené války.
Vypjatá doba přinášela řadu více či méně skrytých konfliktů. Počínaje vynuceným odchodem německé a maďarské menšiny, přes retribuční procesy, změny majetkoprávních vztahů, spory o tzv. mírové využívání československého uranu až po vyhrocené spory ve vládě. Marshallův plán, respektive jeho vynucené odmítnutí bylo bolavým vystřízlivěním z vize nezávisle prováděné zahraniční politiky suverénního státu. Diktát z Moskvy byl jasný – jde o otázku „vzájemného přátelství“. Milionářská dávka prosazovaná komunisty, krčmáňská aféra s výbušninami pro něj, Zenkla a Drtinu, manipulace a přeskupování sil v bezpečnostním aparátu a vždy s tím vším spojený hrubý nátlak komunistů vystupňovaný propagandistickými kampaněmi.
Cesta ke komunistickému puči
Petr Pithart jednou řekl, že v únoru 1948 šli demokraté hrát golf a ono se hrálo ragby. To bohužel velmi přesně vystihuje, co se to dělo v ulicích v době vládní krize. Demokraté spoléhali na zvyklosti z období první republiky, na roli parlamentu a prezidenta. Jenže tato krize byla jiná! Komunisté převzali iniciativu a dynamiku vývoje, mobilizovali své příznivce a ozbrojili je, přičemž nezákonnými akcemi provedli státní převrat. Jan Masaryk v rekonstruované Gottwaldově vládě zůstal. Byl to smutný obrázek a smutné vyústění jeho politické kariéry. Sledoval pochod komunistů k moci, „vyakčňování“ zaměstnanců jeho vlastního úřadu. Gottwald a jeho soudruzi se přitom všem dokonce neváhali zaštiťovat jménem jeho otce.
Jan Masaryk jistě brzy pochopil, co přesně se v únoru 1948 stalo. Co teď? Jak obstojí? Jak to pochopí ti, kteří ho vnímají jako pokračovatele odkazu TGM? A co tomu všemu řekne zahraničí? On, syn zakladatele Československa, přihlíží ze své ministerské funkce definitivní likvidaci demokracie, což byl proces probíhající po celé období třetí republiky. Komunisté jásali. Pro ně byla přítomnost Jana Masaryka ve vládě důkazem zákonnosti „Vítězného února“ a kontinuity, na niž se ještě potřebovali odvolávat. Ale již brzy se to mělo změnit. Snad i tyto úvahy vířily hlavou Jana Masaryka na počátku března 1948. Jaké závěry ze zkušeností postupně získaných od května 1945 vyvodil, nám ve své rozporuplnosti zůstávají skryty.
PhDr. Jan Kalous, Ph.D. je historik a ředitel pražského Muzea paměti XX. století
