Jan Novák: Kundera mluvil o Havlovi jako o duševně chorém člověku

Revue FORUm

Jan Novák | FOTO: Revue FORUm

Nepamatujeme si, že by se někomu podařilo takhle rozzuřit velkou část české intelektuální obce, jako se to povedlo česko-americkému spisovateli Janu Novákovi. Dotkl se totiž Milana Kundery a je kolem toho aféra, jako by znesvětil svátost oltářní. Čtenář, který by neměl vůbec žádné vazby na prostředí českých intelektuálů, literárních kritiků a publicistů, by ale žádné takové drama u knihy Kundera: Český život a doba jistě nezažil. Prostě by si „jenom“ přečetl velmi zajímavou knihu, která je kromě biografie slavného spisovatele i pozoruhodnou freskou doby, kdy žil český národ pod panstvím sovětské formy komunismu. Veškeré emoce, které kolem knihy prožíváme, jsou výsledkem toho, že jsme tuto dobu ani po třiceti letech svobody nezpracovali a nevyrovnali jsme se s tím, že v jistých chvílích selhali i lidé, jichž bychom si jinak rádi vážili. O tom píšeme v akuální Revue FORUM.

Jak jste vlastně pro sebe objevil téma „Milan Kundera“? Co bylo vaší prapůvodní motivací pustit se do tak rozsáhlé biografie s tak silně kritickým zaměřením?

Ale já jsem na začátku vůbec nevěděl, že ta kniha bude tak rozsáhlá a kritická. Asi bych si to celé rozmýšlel, kdybych to věděl. První větu jsem napsal až po dvou letech rešerší v archivech a knihovnách a rozhovorů s pamětníky. Kunderu jsem považoval za výborného spisovatele, který jako mladý muž zahořel pro stalinismus, a pak kvůli tomu zavrhl veškerou lyrickou poezii. Když jsem se začal zajímat o jeho život, tak jsem pochopil, že jeho příběh je mnohem složitější.

Naše redakce se zajímá o motivy, proč propadají lidé totalitním ideologiím. Jak se to Kunderovi vlastně stalo, že byl tak přesvědčeným komunistou? Jasné jsou rodinné dispozice, ale musel tomu i sám uvěřit. Do jaké míry se vyléčil po srpnové invazi?

Že je komunismus nemoc, to vždycky říkával Ivan Passer. Já si to ale nemyslím. Považuji ho za nebezpečnou ideologii, která umožňuje zvěrstva šílenců, jako byl Stalin nebo Pol Pot. Lidem, kteří potřebují mít ve všem jasno, dává odpovědi na všechny otázky. Proto byl komunismus jednou dobou tak populární. Kunderu přivedl do strany jeho otec, vstoupil do ní dvakrát a cítil se ublížený, když ho z ní vyhazovali podruhé během normalizačních čistek. A překvapilo mě, že ještě v roce 1978 po několika letech pod palcem Státní bezpečnosti a po třech letech ve Francii napsal, že během Pražského jara existovalo v Československu to vůbec nejlepší politické zřízení: “ekonomika stoprocentně znárodněná, zemědělství v rukou družstev, relativní rovnost bez kast, bez bohatých a chudých, tohle všechno bez imbecility trhu…”

Kde přesně mluvil Kundera o „imbecilitě trhu“? Tušíte, co je podle něj imbecilního na svobodné ekonomice?

Ten citát je z předmluvy francouzského vydání Miráklu Josefa Škvoreckého, o které se Kundera nejspíš zasloužil. Škvoreckého měl rád a román vyšel u jeho nakladatelství Gallimard. Pro mě to je výraz komunistické ortodoxie.

Mnozí jsme si mysleli ještě kolem revoluce, že byl Kundera bezmála disident. I z některých jeho knih to tak vyplývalo. Vy naopak ukazujete, jak se disidentů stranil. Do jaké míry byl ve střetu s komunistickým režimem?

Kundera si dával pozor, než odešel do Francie, aby si s disidenty nezadal. Nepodepsal žádné protesty, nevydal nic v samizdatu a v pohovorech s StB se ohrazoval proti tomu, aby byl spojován s lidmi jako Havel, Vaculík nebo Kohout, protože on to se socialismem myslí dobře. Částečně tím zakrýval horoskopy, divadelní a rozhlasové hry a televizní scénáře, které prodával pod cizími jmény do normalizačních divadel a médií. Kundera se patrně choval k estébákům smířlivě proto, aby k sobě zbytečně nepoutal jejich pozornost. První léta žil ve Francii s československým vystěhovaleckým pasem a dával si pozor, aby nedal Husákovu režimu důvod zbavit ho občanství. K roztržce s režimem došlo teprve v roce 1979, když vydal Knihu smíchu a zapomnění a Husáka v ní nazval “prezidentem zapomnění”.

Často říkáte, že je Kundera vynikající spisovatel. Co na jeho díle oceňujete?

Mám rád jeho eseje, ať už je vydával samostatně anebo vkládal do románů jako Nesmrtelnost. Napsal také vynikající povídky, skvělý román Život je jinde anebo výbornou divadelní adaptaci Diderota Jakub a jeho pán.

Kde konkrétně Kundera vykrádá sám sebe, jak píšete?

Začátkem šedesátých let to dělal opakovaně, například třikrát otočil identické odstavce ve třech různých nekrolozích (posléze vzpomínkách) na Vítězslava Nezvala. Nebo třeba napsal výbornou předmluvu k sebraným básním Františka Gellnera a za čtyři roky ji zkráceně okopíroval do článku v literárním týdeníku, aniž by někde uvedl, že prodává stejného kokršpaněla podruhé. A další vlna autoplagiátů přišla v pozdních, francouzsky psaných esejích.

Kunderova esej Český úděl vychvaluje československý pokus „o socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova“. Jak Kundera nesl sprchu, kterou pro něj musela být reakce Václava Havla a několika dalších publicistů, kteří demaskovali kýč a naivitu v Kunderově patetické oslavě českého národa?

Kunderova analýza politické situace po invazi i prognózy, které z ní vyvodil, dnes skutečně vypadají směšně. Na Havla tehdy zaútočil ad hominem, dokonce probíral jeho třídní původ (Havlovi byli před únorem velkokapitalisté), ale byla to pro něj traumatická debata a já myslím, že se z ní nakonec poučil a do politiky se dlouhou dobu nepletl. O Havlovi ovšem tehdy pod estébáckými štěnicemi mluvil jako “o duševně chorém” člověku, ale jak říkám, osobně si myslím, že se disidentů stranil, protože k nim nepatřil ani svým přesvědčením, ani svou náturou. Usilovně hledal nějakou přijatelnou koexistenci s normalizačním režimem, jenže marně.

Zaujalo mě Kunderovo nadšení pro socialismus. Kupříkladu věta z eseje Český úděl, že se nám podařilo „ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu“. Co vy na to?

No právě! Já jsem žádné “nesmírné demokratické možnosti ležící ladem v socialistickém společenském projektu” zatím nezaznamenal. Ani v jeho díle, ani nikde jinde. Ale v Severní Koreji a Číně se o to ještě snaží, tak uvidíme.

Jak snášíte ostrou kritiku, které se vám dostává jednak od levicových publicistů a jednak od relativizátorů, kteří vám vyčítají, že útočíte na Kunderu přes triviální morální barikádu mezi dobrem a zlem?

Žasnu nad jejich hysterií a schizofrenií. Kundera byl tak skvělý manipulátor, že část českých publicistů a novinářů přesvědčil, že žádný život nemá a že snad vůbec neexistuje. A já jsem si troufl napsat jeho životopis, knihu, jakých se v angličtině vydává každý rok celá řada. Je to kniha o jeho ŽIVOTĚ, která pojímá jeho dílo skrz jeho ŽIVOT, tak se to totiž běžně dělá. Přitom nemůžu za to, jak Kundera žil a co dělal, já o tom jenom podávám zprávu. A za to mě někteří označují za kádrováka – a nepíšou nic jiného než kádrový posudek na mě; obviňují mě z psychoanalýzy – a zuřivě zkoumají moje pohnutky… A kromě toho houfně překrucují moje sdělení, někteří z těch kritiků často vyloženě lžou. Dám vám příklad: je totiž nesporný fakt, že Kundera si ve Francii vytvořil novou, proletářsky romantickou minulost. Sám si o ní napsal autorský text a 19. ledna 1984 ho uveřejnil v deníku Le Monde pod názvem Chopinovo piano; kromě toho tenhle blud vykládal na potkání novinářům a dával na obálky svých románů – a tuhle holou skutečnost Kunderovi apologeti všelijak popírají, jenže to se nedá vyvrátit, to tak prostě bylo. Tolik k hysterii a teď schizofrenie: jedny Babišovy noviny uveřejnily recenzi mého rozhovoru v jiných novinách, pak recenzi mé knihy, pak analýzu mé knihy, a nakonec reakci na recenzi a analýzu – a zároveň za mnou poslaly do Berlína fotografa, daly mě na obálku jejich magazínu a uveřejnily se mnou dlouhý a dobrý rozhovor. To už je slušná schíza. Naštěstí vycházejí i velice kladné recenze a teď, když už je kniha venku, tak dostávám spoustu kladných ohlasů od lidí z branže a zajímavých, nových informací o Kunderovi. Brzy toho budu mít dost na druhé, rozšířené vydání. Já jsem totiž něco podobného zažil se svým pravdivým románem o rodině Mašínových. Zatím dobrý mělo také velice smíšené recenze, jen ta reakce neměla takové punkové decibely jako teď u Kundery. A dodnes se Zatím dobrý čte a dodnes rezonuje. Proto vím, že knihy se o sebe musí postarat samy. A jak to nakonec s Kunderovým životopisem dopadne u čtenářů, se uvidí, teprve až se tenhle mediální rachot utiší.

Co říkáte celkové úrovni rozsáhlé diskuze nad vaší knihou o Kunderovi?

 Víte, co mě pobavilo? Že mě z nevzdělanosti obviňují studenti akademika Rzounka, který šel na českou literaturu s marx-leninským napalmem, zatímco já mám bakaláře a magistra z University of Chicago, kde studovali Kurt Vonnegut, Philip Roth nebo Susan Sontag a kde v době, kdy jsem tam chodil, učili Saul Bellow a třeba ekonom Milton Friedman. Ta škola se už tehdy honosila tím, že ji vychodilo anebo že na ní učilo více než 80 nositelů Nobelovy ceny, ale to je úplně jedno, hlavní bylo, že to je opravdu skvělá univerzita. A úroveň té diskuze nad Kunderou? Skoro nikdo se nezmiňuje o tom, co je asi největším přínosem mé knihy. Že jsem totiž objevil celé nové patro Kunderova díla, horoskopy, divadelní hry, televizní scénáře, rozhlasové hry, překlady a neznámé dopisy. To je docela slušný přínos literární vědě. Co dělali specialisté na Kunderovo dílo? Psali disertačky? Některé z mých objevů měli přímo pod nosem. Tak čekám, kdy mě za to někdo pochválí.

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM. Objednávajte zde!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu free[email protected]

Revue Forum Banner