Jan Palach: příběhy velkých a malých dějin

wikipedie

Fasáda někdejší kliniky v pražské Legerově ulici, kde roku 1969 zemřel Jan Palach | FOTO: wikipedie

Ještě mi nebylo ani deset let a rodiče mne drželi stranou ode všech tragédií, násilí a vůbec od všeho, co by mne znepokojovalo. Byla jsem přecitlivělé dítě, zabití slona v televizi mi přivodilo několikadenní depresi. Když běžela detektivka Smrt na Jehle, zahnali mne do pokojíku a zatáhli přes prosklené dveře zelený závěs. Ovšem byla jsem velice zvědavá a ráda jsem poslouchala, co si mezi sebou tiše povídají. A tak jsem jednoho večera vyslechla i velice podivnou větu: „Jan Palach na ty popáleniny zemřel.“ A jak si rodiče povídali dál, dozvěděla jsem se, že se ten student sám upálil.

Představa něčeho takového byla tak hrozná, děsivá, nesnesitelná, že jsem se snažila o tom nepřemýšlet, aby mne to nerozvrátilo. Ale nešlo to. Celou následující noc, kterou jsem probděla, se mi vnucovala představa, jak hrozná bolest to byla a jak je možné, že si to někdo přivodí sám. Po pár dnech jsem v pokoji objevila maminku, jak si navléká černé punčochy, měla už na sobě úzkou černou sukni a černé sáčko, které nikdy nenosila. „Co je, mami?“ „Jdu na tryznu za Palacha,“ odpověděla maminka a vysvětlila, že u nich na gymnáziu, kde učila literaturu a krátce i filozofii, bude ta tryzna. Netušila jsem, co je to tryzna, vůbec jsem neměla ve zvyku ptát se, když jsem něco neznala, ale domýšlela jsem si, že to je něco jako trýzeň, že se lidé sejdou, aby se trápili nad smrtí toho studenta.

www.maxpixels.net

Měla jsem v té době za sebou zvláštní týdny. V polovině srpna jsme se vrátili z dovolené v Soči. Už tam na pláži si můj tatínek povídal s nějakým rekreantem o tom, že k nám určitě přijdou „Rusáci“. Tatínek tomu nevěřil, ale ten pán říkal, že má informace. Moc mne to nezajímalo, raději jsem hledala na pláži zajímavé oblázky. Jeden byl černý a měl na sobě bílý kroužek. Po návratu mi bylo líto, že už brzy skončí prázdniny. Byli jsme u dědečka v Rokycanech, když mne jednou v noci probudil rámus. Nad sousedním domem vzlétala jedna stíhačka za druhou. Dědeček vešel do pokoje a plakal. Plakal, co vím podruhé, poprvé, když umřela babička. Okupace byla i pro děti podivně tísnivá. Nesměli jsme, ale tajně jsme chodili k silnici pozorovat kolony ruských tanků. Na louku za naším domem se snášela oblaka letáků psaných špatnou češtinou. Zatímco jsme pouštěli draky, sbírali jsme ruské letáky a pálili je. Kamarád Vašík vyřezal z kůry lodičky a pojmenoval je Svoboda a Dubček. Když začala škola a přišla jsem do výtvarky, měli jsme nakreslit zážitky z prázdnin. Chtěla jsem namalovat moře, černobílé kamínky a delfíny, ale učitel nám řekl, abychom namalovali tanky. Naše obrázky pak demonstrativně visely na chodbě. Všichni učitelé byli plní odhodlání a vzdoru, nosili trikolóry.

Výstavka s tanky z chodby zmizela a místo ní byla vystavena zátiší s vázami a židlemi. Vašík řekl, že nazvat lodičky Svoboda a Dubček je trapné, a hodil je do ohníčku, na kterém jsme si opékali buřty. Jeho tatínek tehdy přestal mluvit s mým tatínkem. Zanedlouho se mnou přestal kamarádit i Vašík, volala jsem na něj, že mám na zahradě žábu, ale on odjel na kole mezi kluky a pak se mi společně smáli. Končilo léto a bylo opravdu ošklivě.

Banner Nová Orientace

Někdy v listopadu jsme měli mít pracovní výchovu. Naše třídní učitelka přinesla tašku smirkových papírů a nařídila nám očistit lavice. Byly to velice staré, masivní dřevěné lavice s vydlabaným žlábkem na namáčecí pero a s otvorem na kalamář. Byly ztmavlé desetiletími smrtící nudy, otíráním lokty, kaňkáním a svačením, pokryté množstvím fleků, rýh, obrázků a nápisů. Většina obrázků představovala srdce probodená šípem s vyznačenými iniciálami, někdy byly k vidění i zakázané archetypální symboly plodnosti a různé kytky, auta a abstraktní tvary, jak propiska klouzala po letech a ryla do měkčích vrstev dřeva. Desky pokrývala jména našich školáckých předků, jejich vyznání lásek a nadávek učitelům či nepřátelům. Měla jsem naši třídní učitelku moc ráda, učila nás češtinu a byla to maminčina kamarádka. V září jí planul zrak vlasteneckým nadšením a na klopě měla trikolóru. Bylo nám divné, že teď přišla na hodinu pracovní výchovy. Krátce řekla, že nevhodné věci musí pryč. Popošla k mé lavici, zapíchla přede mnou ukazovák do jména „Svojsík“ a řekla: „Třebas tohle.“ Byla jsem dost neznalá, do Skauta jsem nechodila, náš pokus založit oddíl Bílý orel podle foglarovek skončil tak, že klub byl narychlo převeden pod Pionýra a já jsem tam přestala chodit, protože do Pionýra jsem nevstoupila. Myslela jsem, že moji lavici měl dříve nějaký Svojsík a podepsal se, nechápala jsem, proč by jeho jméno mělo tolik vadit.

Soudružka učitelka šla dál a ukazovala na další závadné věci: československé vlaječky pečlivě vymalované modrou a červenou propisovačkou, nápis Russkije iditě domoj, do dřeva vryté jméno „Masaryk“. Šikmo přede mnou seděla drobná holčička Janička, křehká, tichoučká, s copánky. Na její lavici bylo jméno „Jan Palach“ a okolo byly vyryté plameny vybarvené červenou barvou. Pořád vidím, jak Janička těma hubenýma ručkama a skoro průsvitnými růžovými prstíky drhla svou lavici, kam jí kdosi vepsal to závadné jméno. Nedostali jsme špalíky, šmirglpapír jsme museli tlačit dlaněmi. V poslední lavici se činil Jirka, byl to velký, tichý kluk, měl velkou sílu, ale „Masaryk“ pořád prosvítal a paní učitelka stála nad ním a mlčky dohlížela. Jirka později nesměl na střední školu, šel na učení, protože s rodiči chodil do evangelického kostela. Pak se Janička rozplakala, protože „Jan Palach“ byl do lavice vyřezaný rybičkou a ten hluboký reliéf jí prostě vyškrábat nešel. Plakala, ale nesměla přestat.

Pannon RTV

Když si dnes představím své děti nebo vnoučata, školáčky, kterým nebylo ani deset let, jak by je někdo nutil smirkovat lavice a odstraňovat jména Svojsík, Masaryk a Palach… Věřím, že náš školník měl nějakou brusku a tu práci by měl za hodinu, ale možná řekl řediteli, že se mu na to vys**e. Nebo to drásání mělo zlomit vůli nás dětí, bylo to jakési veřejné pokání za rodiče i za učitele a jejich rozverné zářijové trikolóry.

Zanedlouho si má kamarádka Dáša, kterou jsem obdivovala pro její krásné vlasy, osvojila takový ten rozšafný tón, jakým hovořili někteří dospělí. Tím rozumným hlasem tehdy ve škole povídala, že Palachovi slíbili tajní agenti studený oheň, ale podvedli ho. Ptala jsem se, co je to studený oheň, protože mne pořád děsila ta představa žhnoucích plamenů a neuvěřitelné bolesti. Dáša řekla, že agenti mají všelijaké vynálezy. Popravdě jsem netušila, co jsou to ti agenti, ale nebyla jsem zvyklá se ptát, také jsem si myslela, že by se mi Dáša vysmála, že to nevím. Agenti mne pak strašili ve snách stejně jako sopky, zabitý slon a hořící člověk. Brzy se mnou Dáša přestala kamarádit.

O pár měsíců později jsme museli odevzdat krásné modré čítanky. Měla jsem tu čítanku ráda, byly tam moc pěkné věci a hezké obrázky. Tajně jsem jednu zastrčila do tašky a ukradla. Naštěstí nikoho nenapadlo odevzdané knihy spočítat. Knihy šly do stoupy, protože v nich byla povídka od Ludvíka Aškenazyho. Hodina zpěvu začínala stále stejným rituálem. Mohutná soudružka učitelka vstoupila do třídy, otevřela všechna okna a nechala nás vestoje zpívat „Sajúz něrušímij respublik svabódnych splotila navěki velikaja Rus…“ Někdy byla změna, zpívali jsme Píseň práce. Pak byla okna zavřena a hodina mohla začít. Nejprve vyhodili z gymnázia tatínka a on šel dělat na tři směny do papírny, pak vyhodili z gymnázia maminku. Rodiče doufali, že když budu mít vynikající známky, přece jen nebude možné, aby mi komunisti ve studiu zabránili. Jak naivní to bylo. Žila jsme pod velkým tlakem ze strany rodičů, abych nosila jen výborné známky; i některých učitelů, kteří se uchylovali k šikaně. Asi doufali, že tím zamáznou ty své srpnové trikolóry. Školu jsem začala nenávidět, bála jsem se jí a jak jsem mohla, simulovala jsem nějakou nemoc, abych mohla zůstat doma a číst si Tři mušketýry nebo Staré řecké báje a pověsti. V patnácti jsem nesměla na střední školu a šla jsem do papírny. Otce jsem tam nepotkávala, pracovala jsem v třídírně, jinde než on.

Po dvou letech se nám podařilo komunistickou šikanu prolomit. Když jsem v roce 1976 přišla studovat na Grafickou průmyslovou školu do Prahy, první dny jsem zasvětila intuitivnímu procházení zajímavých míst. S plánkem města v kabelce jsem navštívila rozhlednu na Petříně, Hrad, Národní muzeum a Národní galerii. Pak jsem se rozjela vyhledat hrob Jana Palacha. Byla jsem velice naivní, když jsem myslela, že hrob na obrovských Olšanských hřbitovech najdu. Ale našla. Potkala jsem takovou starou, prvorepublikově noblesní paní v černém, nesla v igelitce lopatičku a kytici gladiol, zeptala jsem se jí, kde je pohřbený Jan Palach, a ona mne k jeho hrobu ochotně dovedla. „Ale ty svině bolševický ho vykopali,“ informovala mne cestou energicky, „teď je tady někdo jiný“. Na náhrobku bylo jméno Marie Jedličková, ale hrob byl zahrnutý množstvím kytic a svíček. Na některých věncích a kytkách ještě povlávaly opršené nápisy Janu Palachovi, Jeníkovi, S úctou atd. Položila jsem k nim červenou růži a zapálila svíčku.

Spolužačka fotografka mne během jedné praxe v Rybitví seznámila s mladou maminkou, s níž jsme si hned padly do oka. V šedesátých letech studovala v Praze a prý se znala s Janem Palachem. Potkávali se v menze a snad spolu i občas hovořili. Ptala jsem se, jaký Palach byl. Prý uzavřený, takový čistý. Myslím, že ho přítelkyně znala opravdu jen letmo, ale zase ne tak moc letmo, protože ji tehdy komunisté vyhodili z Vysoké školy chemicko-technologické pro jakési politicky nevhodné styky. Každá vzpomínka na Martu Kubišovou, Karla Kryla nebo Jana Palacha tehdy měla neuvěřitelnou sílu. Mnohokrát přefotografované Palachovy portréty, kopírované na papír značky Dokument, byly cosi jako relikvie, připomínka naděje, že ta šeď, nuda a všeobecné obavy, v nichž jsme žili, jednou skončí. Na grafické škole se v ateliérech provádělo ledacos. Za takový obrázek mohl být člověk vyslýchán policií a vyhozen ze školy nebo z práce. Ale kdo by ho někde založený v knize našel, že? Už jsme věděli, před kterými kolegy a učiteli máme mlčet a před kterými můžeme mluvit. A člověk se také nemůže pořád hrbit.

Archiv PH

Hrbit jsme se my i naši přátelé přestali o takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989. Jezdili jsme s manželem do Prahy a viděli jsme na vlastní oči pád komunismu. Ano, tehdy pod proudy vody a ranami obušků komunistický režim vnitřně padl. Tisíce lidí už odmítaly držet hubu. Jméno Jana Palacha ožilo a oživovalo. Ta studentská tečka v listopadu byla už jen poslední kapkou.

V roce 1996 jsem začala studovat na vysoké škole, na nově založeném Institutu základů vzdělanosti při Univerzitě Karlově. Učebny jsme měli v Legerově ulici. Chodby byly tehdy polepené stránkami časopisu Přítomnost, které částečně maskovaly původní účel té budovy, byla to dříve klinika plastické chirurgie a popálenin. Kursy úvodu do psychologie Václava Břicháčka a kursy tvůrčího psaní Jana Vodňanského jsme měli v učebně, která se lišila od jiných tím, že část zdi byla pořád ještě obložená bílými kachlíky. Hluk rušné Legerky sem už nedoléhal, byli jsme vysoko a za velké okno usedali holubi. Jednou nám zakladatel a ředitel naší školy Zdeněk Pinc prozradil, že tahle učebna je místnost, kde zemřel Jan Palach.

Ty velké dějiny mne minuly. Ty malé si pamatuji dobře…

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie, působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner