Smrt sebeupálením Jana Palacha vyvolala šok. Velmi zapůsobilo, že šlo o čin, který je tak nezvyklý v naší kultuře a době. Češi žijí stále s povědomím upálení Jana Husa, jenže ten zemřel, protože nechtěl odvolat, učinili mu to jiní. Tu hranici pod sebou nezapálil sám.

Jan Palach nebyl ani jediný, kdo takto protestoval po srpnové invazi. Byl tu Polák Ryszard Siwiec, jehož jméno jsme dlouho neznali, pak samozřejmě u nás Jan Zajíc a pak méně připomínaný reformní komunista Evžen Plocek.

Motivy spojené s vlastním národem se objevily i v dalších zemích sovětského bloku. Dne 5. listopadu 1968 se v Kyjevě polil benzínem a zapálil čtyřicetiletý bývalý člen Ukrajinské povstalecké armády a politický vězeň Vasyl Makuch.

Na protest proti okupaci Litvy se upálil v Kaunasu v městském parku devatenáctiletý Romas Kalanta, který pak zemřel 14. května 1972. Po jeho smrti režim potlačoval tisícové demonstrace Litevců.

V roce se 1978 u hrobu ukrajinského básníka Tarase Ševčenka zapálil ukrajinský disident a bývalý politický vězeň Oleksa Hirnyk, aby dal najevo odpor k rusifikaci Ukrajiny.

Upálit se jako akt náboženského nebo politického protestu je prastará praxe, ale přesto velmi neobvyklá. Docházelo k tomu například za za velkého schizmatu v ruském pravoslaví, kdy se celé vesnice takzvaných starověrců upálily, čemuž se říkalo „křest ohněm“.

Případy sebeupálení byly údajně zaznamenány ve Francii na počátku 17. století. Tam šlo ale o spálení jen některých částí těl, například končetin. Mělo to symbolizovat bolest, jakou trpěl Ježíš na kříži.

Do současného povědomí pronikly především případy buddhistických mnichů, (známým byl Thích Quảng Đức), kteří tak protestovali proti pronásledování buddhistů v Jižním Vietnamu. Inspiraci tito lidé našli v 23. kapitole Lotosové sútry, kde Buddha vypráví o bódhisattvovi, který vystavuje své tělo ohni celých 1200 let, čímž se ukazuje velká síla Buddhova učení.

O případech vietnamských mnichů se hodně referovalo v západních médiích. Je to pochopitelné, protože jde o krajní čin, který není z etického hlediska považován za sebevraždu, ale sebeoběť, která nemá za účel způsobit škodu jiným lidem. Naopak tam jde o nějaký kolektivní cíl.

Jedná se o způsob krajně bolestivý, ačkoliv se někteří odborníci domnívají, že prožitý šok a udušení může utrpení zkrátit, stejně jako zničení nervových zakončení. Jak ale víme, k ničemu z toho nemusí dojít a popálení lidé mohou ještě žít nějakou dobu ve značných bolestech a před činem zřejmě vůbec neuvažují tak, že by se snad utrpení vyhnuli.

V letech 1963 až 1971 došlo k řadě těchto činů, které souvisely s protesty proti válce ve Vietnamu. Uvádí se, že těchto případů byla asi stovka. V letech 2000 až 2001 bylo v Indii nahlášeno na tři tisíce případů sebeupálení.

K protestu sebeupálením dochází také v Tibetu. Od roku 2009 do roku 2017 bylo potvrzeno 148 takových sebeobětí. Naprostá většina z nich skončila smrtí. Tibetský dalajlama sám takové protesty nedporuje, ač ho z toho čínská komunistická vláda obviňuje, ale vyjádřil k těmto lidem svůj respekt.

Vlna sebeupálení proběhla také v souvislosti s Arabským jarem na Blízkém východě a v severní Africe. Šlo nejméně o 14 případů. Všechno nastartovalo sebeupálení Mohameda Bouaziziho 17. prosince 2010 v Tunisu. (Zemřel 4. ledna 2011.) Šestadvacetiletý mladý muž, pouliční prodavač, protestoval proti bídným sociálním sociálním podmínkám. Vypukly pak nepokoje, které vedly k pádu tuniského prezidenta a přelily se do několika dalších zemí.

Vidíme tady celou řadu lidí, známých i neznámých. Někteří vyvolali velkou odezvu, o jiných se skoro nic neví, s jejich činy druzí souhasí, nebo je respektují, popřípadě je odsuzují. Sotva ale někdo zůstane lhostejný.