Pchjongjang. Společná fotografie u památníku Mansudae. FOTO: Jan Šibík / se souhlasem
FOTO: Jan Šibík / se souhlasem
ROZHOVOR / Až do 24. listopadu vystavuje fotograf Jan Šibík v pražské galerii Karolinum své snímky ze Severní Korey. Je to ten typ expozice, kdy je téměř hřích nepodstoupit komentovanou prohlídku. Autorovo zanícené vyprávění o dobrodružném, až riskantním focení v neprodyšně uzavřené zemi, která má dvacet milionů obyvatel a čtvrtou největší armádu světa, opravdu stojí za to.
Z kolika návštěv pocházejí tvé korejské snímky?
V Severní Koreji jsem byl třikrát za čtrnáct let. Poprvé v roce 2005 se Zaorálkovou vládní delegací, o dva roky později jako turista a v roce 2019 opět se Zaorálkem. Samozřejmě, největší náraz jsem prodělal poprvé. Vždycky si něco představuješ, ale sny jsou pak barevnější než realita. Tady to bylo opačně. Realita předčila ty nejšílenější sny.
Tak třeba...
Po čtrnáctihodinové cestě dorazíš do Pchjongjangu, ale průvodci, kteří tě hlídají na každém kroku, tě nepustí do hotelu. Nejdřív musíš navštívit obří sochu Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila, koupit za pět dolarů kytku a poklonit se jim. Bizarním zážitkem bylo rovněž muzeum darů, což je na první pohled nenápadný dům, který má ovšem sedm podzemních pater.
Každá delegace, která přijede do země, musí přivézt vůdci nějaký dar. Takže tam mají skleněnou vázu od Husáka vedle lokomotivy od Stalina. Ty domy jsou tam dva. V jednom jsou dary pro Kim Ir-sena, v druhém pro jeho syna. A pak je tam jedna posvátná místnost, kam nikoho neberou, ale tehdy řekli, vám to, pane Zaorálku, ukážeme. Že je to veliká pocta, jsme poznali už z toho, že naši průvodci se úctou doslova plazili. Otevřeli dveře a já spatřil čtyřmetrového voskového Kima v květinovém aranžmá. Až mi zatrnulo, jak byl věrný.
Předpokládám, že fotograf je v totalitní zemi vystavený omezením…
Fotit bez souhlasu se nesmí prakticky nikde. Každý krok cizinců je předem připravený, průvodci tvrdili, že neumí česky, ale pořád špicovali uši, tak nevím. … Ale i to, co nám soudruzi nabídli, stálo za to. Tak třeba poručili zastavit u rýžového pole a proti nám zničehonic vyšel průvod zemědělců s prapory a se zpěvem na rtech. Bylo deset stupňů nad nulou, rozjásaný dav sázel rýži, máchal si ruce v příšerně studené vodě a u toho zpíval. Na můj dotaz, jak dlouho zpívají, mi bylo řečeno, že zpívají celých osm hodin pracovní doby. Tomu já říkám opravdu neformální setkání.
Jakmile tě přistihnou, jak si pouštíš flešku pašovanou z Číny nebo shozenou Jihokorejci z balonu, jsou za to několikaleté tresty v lágru.
Anebo v metru mají jednu autorizovanou stanici, kde vás nechají fotit. Nikde jinde. A na peroně stojí výpravčí, dívka, o níž mám pocit, že tam stála v roce 2007 i o dvanáct let později. Na každém rohu ve městě je obří plakát jednoho z Kimů a lidé, kteří procházejí kolem, se zcela přirozeně ukloní. Jsou na to prostě zvyklí. Zvláštní zážitek byl taky Palác dětí, kde se pět tisíc dětí učí cokoli, na hudební nástroje, kreslit anebo šít. Nechají vás vyfotit děti, jak cvičí na housle, ale ne, když se smějí. Pochopil jsem, že Korejci nesnesou, aby na fotkách byly jakékoli emoce. Asi proto, že emoce není možné mít úplně pod kontrolou. Zachytil jsem spící holčičku v učebně. Až pak mě napadlo, že ji třeba potrestají. Korejci se s tím nepárají – například za pokus o útěk ze země trestají příslušníky rodiny „pachatele“ až tři generace zpátky.
Nebál ses, že tě chytí?
Jako člen diplomatické delegace jsem se cítil docela chráněný. Naučil jsem se fofit nenápadně přes sklo jedoucího autobusu. Tehdy, v roce 2005, bývaly obří, mnohaproudové silnice pusté, policistka na nich řídila dopravu, což bylo ve skutečnosti pár cyklistů a chodců. To je asi nejmarkantnější rozdíl za ty roky, co jsem do Koreje jezdil. V roce 2019 přibylo aut, která ale nesmějí vlastnit obyčejní lidé, pouze státní podniky, anebo sportovci za odměnu. Z první návštěvy si ještě pamatuju jejich spartakiádu, ze které se mi vybaví jediné slovo – dril. Osm tisíc dětí s deskami v ruce vytváří dokonalá chorea s bizarními motivy. Jako plakát k výstavě jsem použil ten s výjevem revolveru, ale byli schopni vytvořil i vlající vlajku, anebo rozjíždějící se traktor.
V čem se lišila první návštěva od té druhé, v roce 2007?
Ten rozdíl byl podstatný. Jednu věc soudruzi nedomysleli, ale pro mě to bylo požehnání. Totiž Kim Čong-il byl známý milovník drahých francouzských vín a potřeboval valuty, které zemi chyběly. A tak úředník vymyslel, že zorganizuje zájezdy z postkomunistických zemí a řádně si za ně nechá zaplatit. Ten zájezd – dva dny v Pekingu a čtyři dny v Pchjongjangu – přišel na sedmdesát tisíc. Jejich slabé místo spočívalo v tom, že tehdy ještě neměli každodenní letecké spojení, a tak cesta tam, z Číny do Pchjongjangu, probíhala vlakem, který večer vyrazil z Pekingu, ráno dorazil na hranici a pak celý den přejížděl zemi směrem hlavní město. To byla šance, jelikož nakašírovat pohled do krajiny nelze. Celníci turistický vagon zamkli, odešli a já dostal šanci osm hodin fotit.
Do karet mi hrálo i to, že souprava jela jen velmi pomalu a často zastavovala. Tehdy jsem udělal ty nejcennější fotky, protože zachycovaly reálný život mimo město. Fotil jsem lidi na nádraží, uklízečky připravené na pracovní směnu, ale taky zakrvácený obličej chlapce. Bůhví, co se mu stalo. Na vernisáži se mě někdo zeptal, jestli jsem tam viděl něco hezkého. Nemohl jsem si vzpomenout, až na dítě, které před zapadajícím sluncem neslo červený balonek. Jakmile jsme přijeli do metropole, průvodci nám okamžitě zase zakázali fotit.
Vzpomeneš si ještě na nějaký bizár?
Ano, pozvali nás na každoroční výstavu, která ukazovala, co všechno vůdce dokáže. Byly tam květiny, které vyšlechtil Kim, knihy, které napsal o traktorech, o včelách, o ekonomii, o vesmíru, a já nevím o čem všem ještě. Zeptal jsem se průvodce, kolik jich Kim napsal. Bez pohnutí obličeje mi řekl, že je autorem dvou tisíc knih.
Měl jsem štěstí na vstřícnost našeho velvyslance, který mě jeden večer zbavil všudypřítomných průvodců a povozil mě po městě.
Naposled jsi navštívil Koreu v roce 2019, opět jako člen vládní delegace. Jak se země za ty roky změnila?
Podstatně, na pustých ulicí se objevila auta, luxusní obchody, vystavěli mrakodrapy pro nejvyšší třídu. Ovšem, obrazně řečeno, povinná délka sukní zůstala stejná.
Co stojí za tou změnou?
Nejsem politolog, ale moje teorie je, že syn Kim Čong-ila Kim Čong-un je fascinovaný západem. Je to velký fanoušek Boston Bruins, navíc miluje technologické vymoženosti. Potíž je v tom, že digitální svět a internet podřezávají diktatuře větev. Jestli Severokorejcům tvrdí, že jejich země je nejúžasnější místo na světě, a najednou se jim dostane do ruky fleška s jihokorejskou telenovelou, uvidí okamžitě ten civilizační rozdíl. I proto je Kim Čong-Un ještě krutější než jeho otec, a za to pootevření se světu platí domorodci krutou daň. Jakmile tě přistihnou, jak si pouštíš flešku pašovanou z Číny nebo shozenou Jihokorejci z balonu, jsou za to několikaleté tresty v lágru. Mobilní síň funguje pouze na území KLDR.
Na co bys chtěl na výstavě speciálně upozornit?
Možná na noční fotky Pchjongjangu. To je absolutní vzácnost, něco takřka nemožného. Měl jsem štěstí na vstřícnost našeho velvyslance, který mě jeden večer zbavil všudypřítomných průvodců a povozil mě po městě. Já občas vystoupil a reálně fotil. To se, myslím, poštěstí málokomu.
Chtěl by ses tam vrátit?
Po téhle výstavě už se mi to asi nepodaří. Myslím, že vědí o všem a neváhali by trestat i cizince. Byl jsem rád, že jsem se až po návratu dozvěděl o osudu Otty Warmbiera, amerického studenta, odsouzeného na patnáct let nucených prací za krádež propagandistického letáku, který sundal z nástěnky v hotelu. Dělali na něm pokusy, po sedmnácti měsících ho vrátili domů v kómatu, které nepřežil. Warmbier sundal plakátek, já fotil z vlaku teleobjektivem vojáky. Kdybych to věděl, asi bych si dával při focení v Koreji větší pozor.
