Jan Šibík: Nic nezměnilo můj život víc než revoluce

Nicola Zörkler

Jan Šibík | FOTO: Nicola Zörkler

S Janem Šibíkem jsme se kvůli rozhovoru sešli přímo na jeho výstavě. Sám seděl za pultem a prodával lístky. Nejenže jsem tedy měla možnost zpovídat jednoho z významných fotografů České republiky, ale zároveň jsem měla příležitost potkat se s lidmi, kteří se vydali na výstavu, a vidět jejich radost, když zjistili, od koho si vstupenky koupí. V rozhovoru pro slavnostní číslo Revue FORUM odpověděl na otázky ohledně výstavy, revolučního roku 1989 a zhodnotil následný třicetiletý vývoj, ale také jsme se zabývali soutěží Czech Press Photo a cestou, jakou by se reportážní fotografie měla ubírat. 

Do 14. listopadu vystavujete své fotografie z roku 1989 v prostorách Staroměstské radnice. Všechny vystavené fotografie jsou černobílé. Je to z toho důvodu, že nebyla možnost fotit barevně, nebo má černobílá ještě nějaký jiný význam? 

V té době opravdu skoro žádné barevné filmy nebyly. Navíc černobílá fotografie zjednodušuje a víc vám dovolí zaměřit se na obsah. Doba, která je na fotografiích zachycena, byla taky šedá a černobílá. I kdybych měl v té době na výběr, což jsem neměl, tak bych stejně zvolil černobílý film, protože byla větší šance, že lépe zaznamenáte kolaps komunismu ve východní Evropě. 

Byl jste na demonstracích, které předcházely 17. listopadu v Československu, byl jste u pádu Berlínské zdi a účastnil jste se sametové revoluce. Co bylo ale pro vás nejdůležitější na fotografiích zachytit? 

To nebyla jedna jediná věc. Chtěl jsem zachytit celý pád komunismu. Nic nezměnilo můj život, nebo možná i váš, víc než revoluce v Československu. Od 17. listopadu jsme demokratická svobodná země. I přesto, že se mi současný vývoj nelíbí, pořád jsme svobodní. Do té doby jsme nemohli nic. Nemohli jsme cestovat, nemohli jsme číst, neměli jsme možnost kohokoliv kritizovat. To jsou ty největší hodnoty, které to přineslo. A to vše jsou momenty, které jsem chtěl na fotkách zaznamenat. Když jsem tenkrát fotil, byl jsem mladý a fotil jsem teprve čtyři roky, ale tím, že jsem byl aktivní, tak jako jedinému fotografovi z Československa se mi podařilo zaznamenat celý rozpad východního bloku. Fotil jsem jak demonstrace, které předcházely revoluci, tak pád Berlínské zdi, revoluci v Československu i revoluci v Rumunsku. Proto se ta výstava jmenuje Osudový rok 1989. 

Jak byste popsal úlohu fotožurnalisty v dobách socialismu? 

Určitě nebyla stejná jako dnes, ani být nemohla. O naprosté většině věcí se nemohlo psát a fotografovat se také nemohly. Na tyto události, které jsou zachyceny na výstavě, mě nikdo neposílal, i když jsem byl zaměstnaný v Mladém světě a ve Vlastě. To byla moje vlastní iniciativa a ty fotografie jsem dělal do šuplíku, jenom jsem věřil, že přijde jednou doba, kdy je budu moci ukázat. Tenkrát museli všichni novináři plnit příkazy režimu, a pokud se to režimu nelíbilo, nesmělo se to zveřejnit. 

Je nějaký moment, který jste roku 1989 nafotil a zasáhl vás nejvíce? 

Byl to pád berlínské zdi. Bylo to sedm dní před začátkem naší revoluce. Berlínská zeď padla z 9. na 10. listopad 1989. Já jsem tam hned druhý den odjel a náhodou se mi podařilo dostat na tu západní stranu zdi. Tam byly davy lidí, kteří šli přes přechod, a pro nás sice dál platila vízová povinnost, ale celníci v jednom okamžiku řekli, ať všichni zvednou pasy, a já jsem v davu i se svým pasem prošel do západního Berlína. Kdyby se mi to nepovedlo, tak bych neměl vyfoceno nic, jelikož veškeré dění se odehrávalo právě na té západní straně. Když jsem viděl, jak lidé krumpáčema a kladivama rozbíjejí tu zeď, což byl rozhodně ten nejsilnější moment, tak jsem si říkal, že se musí stát něco i u nás. Nevěděl jsem, že se to stane zrovna 17. listopadu, ale věděl jsem, že to bude brzo.

Na jednom z plakátu vaší výstavy je ikonická fotografie, kdy fotíte přes policejní zátarasy, z nimiž jsou vidět demonstrantovy odhodlané oči. Jak vás napadlo jít za policisty? Jak jste se tam vůbec dostal, neměl jste strach? 

Plno lidí si myslí, že tato fotografie je z Národní třídy, ale je ještě z Vyšehradské ulice, což bylo poprvé, kdy policie zastavila pochod. Dostat se tam nebylo jednoduché, ale já jsem byl trochu bokem. V jednom okamžiku jsem přistoupil k těm policistům, byl jsem od nich třeba metr. Nepozorovaně jsem udělal tři záběry a rychle jsem zmizel. Pomohla mi ještě jedna věc, a to, že v tom okamžiku tam nějaký štáb rozsvítil světla, proto je ten člověk tak dobře nasvícený. Ten štáb také přitáhl pozornost, takže mě si nevšimli. Stejný princip jsem pak použil na Národní třídě. 

Na křest vaší knihy JAN ŠIBÍK 1989 přišla i slečna, kterou máte na obálce samotné knihy. Vy sám jste se ji ale bál oslovit, aby přišla. Proč? 

Našel jsem si její facebookovou stránku a všiml si, že jednu dobu tu fotografii používala i jako profilovou. Ovšem přišlo mi pak nevhodné ji zvát na vernisáž výstavy, protože byla na obálce knihy, plakátu, roll-upu. Stala se jednou z ikonických fotek revoluce a mně to připadlo příliš. Nebyl jsem si jistý, zda by jí ta pozornost nevadila. Ovšem ten křest uváděli Pavlína Wolfová a Cyril Höschl a ve chvíli, kdy řeč na pódiu měla končit, uvedli tuto paní. Pro mě to bylo velké emocionální překvapení. Tenkrát jí bylo 18 let, teď je jí o 30 víc a je pořád velmi krásná. 

Jak vnímáte těch třicet let, co uběhly od revoluce? Je podle vás tento vývoj správný? 

To, že jsme se stali demokratickou a svobodnou zemí, je určitě jedna z nejlepších věcí, která se mi v životě stala. Ale zároveň se mi nelíbí, kam v současné době dva čelní představitelé země, prezident a premiér, tuto zemi směřují. Samozřejmě bych chtěl, abychom měli lepšího prezidenta i premiéra. Nechci mít předsedu vlády, který má tolik kauz a je problematický. Nechci, aby takový člověk prezentoval naši zemi. Nepřeji si ani orientaci Miloše Zemana na východ, na Čínu a Rusko. Ale stále je to mnohem míň, než kdybychom byli nesvobodná země. Pořád je to menší problém. Tihle dva lidi tam nebudou na věky. 

Celý rozhovor čtěte ZDE

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner