ROZHOVOR / Zatímco klasická ekonomie dlouho vycházela z představy racionálního člověka, realita ukazuje něco jiného. Naše rozhodování o penězích, dluzích, investicích i veřejných financích často ovlivňují emoce, intuice a hluboce zakořeněné instinkty. Proč podceňujeme budoucí rizika, přeceňujeme vlastní úsudek a proč ekonomika tak často připomíná spíš psychologii než exaktní vědu? Jak Češi vnímají peníze, státní dluh nebo hospodaření státu? A jsou dnešní finanční trhy skutečně racionálním mechanismem, nebo spíše citlivým barometrem kolektivních nálad a obav? O ekonomické racionalitě i iracionalitě, o slepých místech české společnosti, populismu a schopnosti demokracie obstát ve světě, kde emoce často vítězí nad fakty, mluvil deník FORUM s vysokoškolským pedagogem a autorem knihy Ekonomické instinkty Janem Urbanem.

Ekonomie dlouho pracovala s představou racionálního člověka. Nepřesvědčuje nás současný svět spíše o tom, že iracionalita není výjimka, ale základní lidské nastavení?

Ano i ne. Psychologická či behaviorální ekonomie v posledních desetiletích přesvědčivě ukázala, že klasický obraz člověka jako dokonale racionální bytosti byl příliš optimistický. Lidé se často rozhodují pod vlivem emocí, intuic, sociálních tlaků nebo různých mentálních zkratek. To ale neznamená, že jsme iracionální ve smyslu chaosu nebo nelogičnosti.

Spíše bych řekl, že jsme racionální jen za určitých podmínek. Když máme dostatek času, informací a klidu, dokážeme se rozhodovat poměrně rozumně. Jenže většina skutečných rozhodnutí probíhá v prostředí nejistoty, informačního přetížení a časového tlaku. A právě tehdy nastupují naše ekonomické instinkty.

Mozek totiž nevznikal proto, aby optimalizoval investiční portfolio nebo analyzoval důchodovou reformu. Vyvíjel se statisíce let v prostředí, kde bylo důležitější rychle rozpoznat nebezpečí než přesně počítat pravděpodobnosti. Z evolučního hlediska bylo výhodnější občas vidět predátora tam, kde žádný nebyl než jednou přehlédnout skutečného.

Mnohé ekonomické omyly proto nejsou důsledkem hlouposti. Jsou vedlejším produktem mechanismů, které našim předkům pomáhaly přežít. Když například přeceňujeme bezprostřední odměny a podceňujeme budoucnost, nejde o chybu systému. Jde o systém, který byl nastaven pro svět, v němž bylo nejisté, zda se budoucnosti vůbec dožijeme.

Behaviorální ekonomie tak neposunula pohled na člověka od racionality k iracionalitě. Ukázala spíše, že naše racionalita má své hranice. Nositel Nobelovy ceny Herbert Simon proto hovořil o „omezené racionalitě“. Nejsme ani dokonale racionální stroje, ani chaotické bytosti. Jsme lidé, kteří se snaží dělat rozumná rozhodnutí pomocí nástrojů, které nejsou pro moderní ekonomický svět vždy ideálně vybaveny.

Stačí se podívat na běžný život. Lidé vědí, že by měli spořit na stáří, více se hýbat, méně se zadlužovat nebo méně času trávit na sociálních sítích. Přesto často dělají pravý opak. Ne proto, že by nechápali důsledky. Problém spočívá v tom, že mezi znalostí a chováním existuje propast. A právě tuto propast behaviorální ekonomie studuje.

Možná největším omylem klasické ekonomie nebylo přesvědčení, že lidé jednají racionálně. Spíše představa, že racionálně jednají pořád. Skutečný člověk je totiž bytost, která si ráno přečte článek o důležitosti dlouhodobého investování, odpoledne propadne panice kvůli poklesu akciového trhu a večer si objedná něco, co vůbec nepotřebuje, protože to bylo ve slevě 40 procent. A právě tento člověk je mnohem zajímavější než jeho učebnicová verze.

To, že jsme bytosti primárně iracionální naznačuje, že dnes stačí jedna zpráva o možném uzavření Hormuzského průlivu a trhy reagují okamžitě, klíčové komodity velmi rychle zdražují. Nejsou finanční trhy ve skutečnosti jen barometrem kolektivních emocí než racionálního vyhodnocování reality?

Finanční trhy jsou fascinující právě tím, že jsou současně mimořádně racionální i mimořádně emocionální. Na jedné straně představují nejefektivnější mechanismus, jaký lidstvo zatím vymyslelo pro zpracování obrovského množství informací. Miliony investorů po celém světě neustále vyhodnocují data, analyzují rizika a snaží se odhadnout budoucí vývoj. Díky tomu se nové informace promítají do cen často během několika minut.

Na druhé straně jsou trhy tvořeny lidmi. A lidé mají emoce. Když se objeví zpráva o možném uzavření Hormuzského průlivu, nejde pouze o racionální propočet budoucích dodávek ropy. Současně se aktivuje strach, nejistota a snaha předběhnout ostatní. Investoři začnou přemýšlet nejen o samotné události, ale i o tom, jak na ni budou reagovat ostatní investoři. A tím vzniká zajímavý psychologický efekt.

Na trzích totiž často nevyhrává ten, kdo správně odhadne budoucnost. Vyhrává ten, kdo správně odhadne, co si budou o budoucnosti myslet ostatní. Britský ekonom John Maynard Keynes to kdysi přirovnal k soutěži krásy, ve které účastníci nevybírají nejkrásnější tvář podle vlastního názoru, ale snaží se odhadnout, kterou tvář za nejkrásnější označí většina ostatních. Přesně tak často fungují i finanční trhy.

Behaviorální ekonomie dnes dobře dokumentuje, že investoři podléhají stejným psychologickým zkreslením jako ostatní lidé. Přehnanému sebevědomí, stádnímu chování, panice, strachu ze ztráty nebo iluzím kontroly. Právě proto vznikají investiční bubliny. Během nich si tisíce inteligentních lidí navzájem potvrzují, že ceny budou růst donekonečna. A když se bublina zhroutí, stejní lidé si začnou navzájem potvrzovat opak.

Stačí připomenout internetovou horečku na přelomu tisíciletí, hypoteční krizi roku 2008 nebo novější kryptoměnové vlny. V každém případě lze najít rozumné argumenty. V každém případě lze najít i značnou dávku kolektivních emocí. Neznamená to však, že trhy jsou iracionální. Znamená to spíše, že jsou velmi citlivým barometrem lidské psychologie. Někdy ukazují počasí přesně. Někdy přehánějí bouřku. A občas předpovídají hurikán, který vůbec nepřijde.

Proto je možná nejpřesnější říci, že finanční trhy nejsou ani čistě racionálním mechanismem, ani čistě emocionálním davem. Jsou směsí obojího. A právě proto bývají současně tak efektivní i tak nepředvídatelné.

Jak se tedy v iracionální době můžeme chovat my sami racionálně, nebo alespoň rozumněji?

To je možná nejdůležitější otázka celé behaviorální ekonomie. První odpověď zní překvapivě jednoduše: nepokoušet se stát dokonale racionálním člověkem. Takový člověk neexistuje.

Mnohem užitečnější je naučit se rozpoznávat situace, ve kterých naše intuice selhává. Lidé například systematicky podceňují dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí. Proto je často výhodné vytvářet si pravidla předem. Automatické spoření, dlouhodobé investiční plány nebo předem nastavené finanční cíle fungují právě proto, že nás chrání před budoucími emocemi.

Druhým důležitým pravidlem je oddělovat informace od emocí. Když člověk čte zprávy o ekonomice, inflaci nebo trzích, měl by si položit jednoduchou otázku: Reaguji na fakta, nebo na pocit, který ve mně tato informace vyvolala? To zní jednoduše. Ve skutečnosti je to mimořádně obtížné. 

Třetím pravidlem je zdravá pokora. Většina lidí si myslí, že jsou objektivnější než ostatní. Psychologické výzkumy však opakovaně ukazují, že zkreslením podléháme všichni. Dokonce i tehdy, když o nich víme.

Nejrozumnější člověk tak není ten, kdo věří, že se nikdy nemýlí. Nejrozumnější bývá ten, kdo připouští možnost, že se mýlí právě teď. Behaviorální ekonomie nás ve skutečnosti neučí, jak se stát dokonale racionálními. Učí nás něco skromnějšího, ale možná užitečnějšího: jak být o něco méně iracionální než včera.

Existují v tomto nějaká česká specifika? Jak se vlastně my Češi díváme na peníze? A máme spíš tendenci odpouštět plýtvání sami sobě, ale odsuzovat ho u státu? Nebo je to naopak?

Češi mají k penězům poměrně zajímavý vztah. Na jedné straně jsme národ, který si tradičně zakládá na spořivosti, opatrnosti a určité nedůvěře vůči dluhům. Na druhé straně jsme schopni dělat finanční rozhodnutí, která by klasického ekonoma přivedla k mírné existenciální krizi.

Historicky jsme vyrůstali ve společnosti, která zažila měnové reformy, inflaci, znárodňování majetku i ekonomické experimenty všeho druhu. Není proto překvapivé, že Češi mají poměrně silnou potřebu finanční jistoty. V mezinárodních srovnáních dlouhodobě patříme mezi národy s vysokým sklonem ke spoření.

Současně ale existuje jeden zajímavý paradox. Když stát utratí miliardu za nefunkční informační systém, považujeme to za národní tragédii. Když si doma pořídíme čtvrtý televizor, který prakticky nepoužíváme, označíme to za zaslouženou odměnu za náročný rok.

Psychologicky je to pochopitelné. Na vlastní chyby máme vysvětlení. Na chyby druhých máme soud.

Behaviorální ekonomie tento jev zná velmi dobře. Říká se mu self-serving bias, neboli sebeprospěšné zkreslení, a jde o tendenci připisovat úspěch sobě a neúspěch okolnostem. U druhých lidí postupujeme přesně opačně.

Je to mimochodem jeden z důvodů, proč bývají debaty o veřejných financích často tak emotivní. Veřejné výdaje vidíme jako cizí peníze. Soukromé výdaje jako naše peníze. A k vlastním penězům býváme zpravidla velkorysejší.

Zajímavý je i český vztah k investování. Ještě před několika desetiletími byly nejpopulárnější investicí spořicí účet a nemovitost. Pak přišly kryptoměny, investiční aplikace a sociální sítě plné finančních influencerů. Najednou vznikl dojem, že investování je něco mezi vědou a sportovní disciplínou.

Behaviorální ekonomové by však upozornili, že velká část investorů ve skutečnosti nepodléhá racionalitě, ale starému známému instinktu: strachu, že jim něco uteče. Angličtina pro něj dokonce vytvořila zkratku FOMO – Fear Of Missing Out, tedy obava z toho, že o něco přijdeme.

Jinými slovy, mnoho lidí nenakupuje proto, že investici důkladně analyzovali. Nakupují proto, že jejich soused už vydělal, kolega také vydělal a internet tvrdí, že vydělávají úplně všichni. Historie přitom ukazuje, že právě v okamžiku, kdy vznikne přesvědčení, že vydělávají úplně všichni, bývá rozumné začít být opatrný.

A jak vnímáme tak abstraktní věci typu státní dluh? Lidé i politici mají tendenci řešit problémy až ve chvíli, kdy nastanou. Je tato neschopnost připravovat se na rizika jedním ze základních ekonomických instinktů?

Ano, a dokonce jde o jeden z nejlépe zdokumentovaných psychologických jevů. Behaviorální ekonomie hovoří o časovém diskontování.

Lidský mozek systematicky přeceňuje přítomnost a podceňuje budoucnost. Jinak řečeno, tisíc korun dnes nám připadá atraktivnější než tisíc korun za rok. A podobně nám připadá atraktivnější příjemný politický slib dnes než potenciální problémy za deset let.

Přitom právě zde vzniká řada ekonomických problémů. Představte si člověka, který ví, že by měl začít spořit na důchod. Má všechny potřebné informace. Chápe matematiku složeného úročení. Ví, že čím dříve začne, tím lépe. Jenže vždy existuje nějaký důvod, proč začít až příští měsíc.

Politika funguje často podobně. Reforma důchodového systému je téměř učebnicovým příkladem střetu mezi přítomností a budoucností. Náklady reformy bývají okamžité a viditelné. Přínosy vzdálené a nejisté.

Proto mají politici přirozenou tendenci odkládat problémy na své nástupce. A voliči mají přirozenou tendenci odměňovat politiky, kteří jim slibují výhody dnes. Není to české specifikum. Je to lidské specifikum. Psycholog George Ainslie kdysi poznamenal, že lidé se často chovají jako firma, jejíž marketingové oddělení má mnohem větší moc než oddělení strategického plánování. To je možná jedna z nejpřesnějších definic lidského vztahu k budoucnosti.

Státní dluh navíc trpí ještě jedním problémem. Je abstraktní. Nevidíme ho. Nepřijde nám poštou. Nestojí před domem. Neozve se každé ráno při snídani. Proto působí méně naléhavě než problémy, které vidíme bezprostředně.

Když zdraží máslo, všimneme si toho okamžitě. Když vzroste zadlužení státu o několik desítek miliard, většina lidí to registruje jen velmi okrajově. Politici to dobře vědí. A proto bývá mnohem jednodušší financovat popularitu na dluh než vysvětlovat potřebu rozpočtové odpovědnosti.

V čem jsme my Češi vlastně ekonomicky slepí? Kdybyste mohl českým spotřebitelům či voličům vysvětlit jediný ekonomický princip, který by zemi skutečně pomohl, který by to byl?

Pravděpodobně skutečnost, že všechno má svou cenu, i když ji nevidíme. Ekonomové tomu říkají náklady obětované příležitosti (opportunity cost).

Jde o jeden z nejdůležitějších, ale zároveň nejméně intuitivních ekonomických principů. Když stát utratí miliardu za jednu věc, nemůže ji utratit za jinou. Když firma investuje do jednoho projektu, vzdává se jiného. A když člověk stráví večer sledováním seriálu, neinvestuje tentýž čas do učení, práce, rodiny nebo odpočinku. Každé rozhodnutí má tedy vždy svou alternativu – jen ji často nevidíme.

A právě neviditelné alternativy bývají tím, co lidé systematicky přehlížejí. Francouzský ekonom Frédéric Bastiat tomu říkal rozdíl mezi tím, co je vidět, a tím, co vidět není. A to je možná jeden z nejpřesnějších popisů ekonomické slepoty vůbec.

Když politik otevře novou budovu, vidíme budovu. Nevidíme ale projekty, které kvůli ní nebyly financovány. Když stát poskytne dotaci, vidíme příjemce. Méně vidíme daňové poplatníky, kteří ji zaplatili. A když se rozhodne o nějaké „prioritě“, málokdy se mluví o tom, co už prioritou být přestalo.

V ekonomii se často nechybuje tím, že bychom neznali čísla. Chybuje se tím, že ignorujeme alternativní scénáře. Z tohoto pohledu ekonomie není vědou o penězích. Je především vědou o rozhodování – a každé rozhodnutí znamená, že se něčeho vzdáváme. A právě toto „něco“ bývá v politice i běžném životě nejméně viditelné, ale často nejdůležitější.

Ve své knize Ekonomické instinkty píšete, že schopnost rozpoznat vlastní slepá místa je jednou z klíčových schopností i ve vztahu k ekonomickým tématům. Jakým ale zkreslením podléháme nejčastěji a na která bychom si měli dát největší pozor?

Kdybych měl vybrat jedno klíčové zkreslení, bylo by to potvrzovací zkreslení (confirmation bias) – tedy tendence vyhledávat informace, které potvrzují to, co už si myslíme.

Lidé totiž nemají rádi nejistotu. Nejistota nutí přemýšlet, revidovat názory a připouštět, že svět není tak jednoduchý, jak bychom si přáli. A to je kognitivně náročné. Mnohem pohodlnější je proto otázka: „Kdo mi dává za pravdu?“ než „Co je skutečně pravda?“

V praxi to znamená, že si vytváříme informační „bubliny“. Pokud někdo věří, že daně jsou příliš vysoké, bude si všímat příkladů plýtvání a ignorovat studie o jejich efektivitě. A naopak člověk přesvědčený o nutnosti vyšších daní bude přirozeně selektovat argumenty opačným směrem.

Dalším častým zkreslením je ale i tzv. averze ke ztrátě (loss aversion). Spočívá v tom, že ztráta stejné hodnoty nás psychologicky bolí přibližně dvakrát více, než nás těší její zisk. Proto lidé často drží špatné investice příliš dlouho – protože jejich prodej by znamenal „přiznání ztráty“. A to je psychologicky nepříjemnější než samotná finanční ztráta.

Dalším častým myšlenkovým zkreslením je iluze kontroly. Máme tendenci přeceňovat míru, do jaké dokážeme ovlivnit složité systémy – ať už jde o finanční trhy, ekonomický vývoj nebo vlastní kariéru. 

Typický příklad: investor, který měl tři úspěšné obchody po sobě, začne věřit, že „už to má v ruce“. Ve skutečnosti však často jen těžil z náhody nebo příznivého období. Ekonomie je v tomto směru neúprosná: náhoda se velmi ráda maskuje jako dovednost.

Dokáže podle vás demokracie fungovat ve společnosti, která ekonomické otázky posuzuje převážně emocionálně? A není populismus jen systematické využívání ekonomických instinktů?

Demokracie s emocemi nejen počítá – ona na nich do značné míry stojí. Volby nejsou exaktní kalkul, ale kombinace hodnot, emocí, zkušeností a příběhů. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy emoce zcela vytlačí dlouhodobé uvažování.

Populismus v ekonomice lze z behaviorálního pohledu skutečně chápat jako velmi efektivní „aplikovanou psychologii“. Pracuje s několika základními mechanismy: zjednodušuje komplexní problémy, identifikuje jasného viníka, nabízí rychlá a srozumitelná řešení a pracuje s emocemi, nikoli s nejistotou. 

Z hlediska komunikace je to vlastně velmi výhodný, možná i „výkonný“ model. Problém je, že ekonomika takto nefunguje. Ekonomická rozhodnutí mají časové zpoždění, složité vedlejší efekty a často i nepřímé důsledky, které se projeví až za roky.

To vytváří základní napětí demokracie: co je dnes srozumitelné, nemusí být zítra udržitelné. Behaviorální ekonomie zde nenabízí jednoduchý návod, ale spíše varování. Ukazuje, že voliči i politici jsou lidé – a lidé přirozeně preferují okamžitý prospěch, jednoduchá vysvětlení a jasné příběhy. Stabilní demokracie proto potřebuje nejen silné instituce, ale i určitou kulturní schopnost snášet složitost. Jinými slovy: odolnost vůči „instantním řešením“, která vypadají dobře v titulcích, ale hůře v rozpočtech.

Nahlédneme-li do současnosti, ale i minulosti, kdy mají lidé větší tendenci podléhat ekonomickým iluzím – v době prosperity, nebo v dobách krize?

Paradoxně v obou, ale pokaždé jiným způsobem. V době prosperity lidé systematicky podceňují rizika. Vzniká dojem, že dobré časy jsou normální stav ekonomiky, nikoli fáze cyklu. To vede k nadměrnému optimismu, růstu zadlužení a podceňování budoucích problémů. Typická věta z této fáze zní: „Tentokrát je to jiné.“ Což je v ekonomii jedna z historicky nejdražších vět vůbec. 

Příkladem jsou lidé, kteří si začnou myslet, že ceny nemovitostí mohou růst donekonečna, investoři, kteří získají pocit, že riziko prakticky neexistuje, vlády, jež uvěří, že vysoké příjmy rozpočtu budou trvalé. Právě v obdobích prosperity vzniká většina budoucích problémů.

V krizi naopak podléháme opačné iluzi. Začneme věřit, že problémy nikdy neskončí. To bylo vidět během finanční krize roku 2008, během pandemie covidu i během energetické krize po ruské invazi na Ukrajinu. V každé z těchto situací bylo možné slyšet katastrofické předpovědi o konci ekonomiky, demokracie nebo západní civilizace. Většina z nich se nenaplnila. 

Lidé totiž mají pozoruhodnou schopnost přeceňovat význam současnosti. Když se daří, věříme, že se bude dařit navždy. Když se nedaří, věříme pravý opak. Historie však ukazuje, že realita bývá podstatně nudnější.  Většina ekonomických problémů ani většina ekonomických úspěchů netrvá věčně, ekonomické cykly jsou relativně plynulé, ale lidská mysl je skloněná k extrémům. V prosperitě jsme příliš sebevědomí. V krizi jsme příliš zoufalí. A mezi těmito dvěma póly se nachází realita, která je obvykle mnohem méně dramatická, ale o to složitější.

A právě proto je možná nejdůležitější lekcí behaviorální ekonomie. Pokora vůči vlastnímu úsudku a vůči skutečnosti, že lidský mozek je sice úžasný nástroj, ale současně je i zdrojem většiny omylů, kterých se při ekonomickém rozhodování dopouštíme. Jinými slovy: největším rizikem ekonomiky často nejsou inflace, úrokové sazby ani státní dluh. Největším rizikem bývá naše přesvědčení, že tentokrát už víme úplně přesně, co se stane.

Co by si měl čtenář z knihy Ekonomické instinkty odnést?

Asi nejdůležitější myšlenka celé knihy je poměrně jednoduchá, ale ne úplně pohodlná: nejsme tak racionální, jak si o sobě rádi myslíme. A zároveň – a to je důležité – v tom nejsme sami ani nejsme výjimeční. Iracionalita není chyba systému, ale jeho součást.

Kniha se nesnaží říct, že lidé se rozhodují „špatně“. Spíše ukazuje, že se rozhodují předvídatelně lidsky. A to znamená pod vlivem emocí, zkratek, zkušeností, sociálního tlaku a mentálních filtrů, které si ani neuvědomujeme.

Čtenář by si tak měl odnést především dvě věci. První je určité upřesnění obrazu o lidech jako aktérech ekonomiky. Psychologická ekonomie v posledních dekádách ukazuje, že chyby, kterých se dopouštíme při ekonomickém rozhodování nemusí být vždy nahodilé.  Vtip je v tom, že nejsme „občas iracionální“ – jsme systematicky iracionální. 

To však paradoxně znamená, že se ve svém rozhodování a instinktech, jimiž se při něm řídíme, můžeme naučit lépe orientovat. Víme-li, že mozek má tendenci přeceňovat jistotu, podléhat příběhům nebo ignorovat dlouhodobé důsledky, můžeme s tím alespoň částečně pracovat. Ne tak, že se staneme dokonale racionálními – ale tak, že si začneme více všímat okamžiků, kdy nejsme.

Druhá věc je ještě důležitější: je to pokora vůči složitosti ekonomického světa. Ekonomika není jednoduchý stroj, kde stačí otočit kolečkem a výsledek je na cestě. Je to dynamický systém, ve kterém se potkávají miliony individuálních rozhodnutí, institucí, motivací a náhod.

A to má jeden důsledek, který se v debatách často podceňuje: dobré úmysly nestačí. A špatné výsledky nemusí být vždy plodem špatných úmyslů. Mezi záměrem a důsledkem existuje totiž dlouhá a často velmi křivolaká cesta.

Pokud bych to měl shrnout, pak by si čtenář měl odnést i určitou „hygienu ekonomického myšlení“. Tedy schopnost občas zpomalit, položit si nepříjemnou otázku a připustit, že první vysvětlení, které nás napadne, nemusí být správné – je nám jen psychologicky příjemné.

A možná i malou dávku humoru vůči sobě samým. Protože když si člověk uvědomí, že jeho mozek systematicky podléhá stejným zkreslením jako mozek všech ostatních, začne svět působit o něco méně chaoticky – a o něco více pochopitelně. Ekonomické instinkty nejsou o tom, jak se „správně rozhodovat“. Jsou spíš o tom, jak pochopit, proč se rozhodujeme tak, jak se rozhodujeme. A to je někdy užitečnější než všechny návody světa dohromady.