Česká ministryně obrany Jana Černochová podepsala v úterý ve Washingtonu se svým americkým protějškem Lloydem Austinem česko-americkou dohodu o obranné spolupráci. Čeští přátelé Ruska a falešní vlastenci mohou puknout vzteky. Vnucují nám nesmysly o tom, že nás vláda uvádí do vazalského vztahu vůči Spojeným státům. Přirovnávají také současný vztah naší země k Washingtonu k dřívějšímu vztahu k Moskvě. Vládní představitelé se pak dušují, že součástí smlouvy není výstavba vojenské americké základny nebo automatický pobyt amerických vojsk a také že se smlouva zásadně liší od 15 let staré a bohužel nenaplněné smlouvy o zřízení amerického protiraketového radaru.

Jestli něco opravdu nepotřebujeme, je to uklidňování, že smlouva neumožňuje stavbu vojenské základny NATO nebo USA. Je to naopak škoda. Česká republika by pak byla v zásadně vyšším bezpečí. A jestli je něco opravdu nehorázné, tak je to srovnávání vztahu České republiky s USA ke vztahu Československa vůči Sovětskému svazu. Takové srovnání kulhá na obě nohy.

Naše dnešní vztahy se Spojenými státy jsou jednoduše řečeno normální. Obavy nevyvolává přehnaný zájem americké vlády o naše věci, nýbrž naopak případný nedostatečný zájem o bezpečnostní situaci Evropy v případě, že by došlo v Americe k prudké politické změně směrem k izolacionismu.

Na vztahu někdejšího Československa vůči moskevské moci nebylo normálního vůbec nic. Jednalo se o brutální poroučení, neustálé vyžadování okázalé loajality a stupidní oslavování ruské okupační nadvlády. Je nepřijatelné, aby někdo srovnával vztahy mezi demokratickými zeměmi k podřízenému postavení ponížené provincie v rámci totalitního impéria.

Česko-americká dohoda o obranné spolupráci je krok dobrým směrem, ale nejde ho příliš přeceňovat. Jde vlastně o technickou záležitost, právní rámec, který může a nemusí být naplněný důležitým obsahem. Tuto dohodu již se Spojenými státy uzavřelo 24 zemí NATO. Patřili jsme tudíž k menšině zemí, jež ji dosud neměla. Faktickou spolupráci v oblasti bezpečnosti je třeba dále výrazně posilovat.