Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) FOTO: Roman Černý / FORUM 24
FOTO: Roman Černý / FORUM 24
ROZHOVOR / Ministryně obrany Jana Černochová je přesvědčená o tom, že česká muniční iniciativa na pomoc napadené Ukrajině bude pokračovat tak dlouho, jak bude potřeba, a to navzdory snahám některéch lidí ji poškodit. „Jsem poměrně rozpačitá z některých výroků ve veřejném prostoru, které na adresu muniční iniciativy zazněly, například z úst pana senátora Wagenknechta, který z toho asi udělal součást své předvolební kampaně,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24.
Jak se díváte na aktuální situaci ve válce na Ukrajině?
Musím říci, že mě příjemně překvapila aktivita v Kurské oblasti. Jde o krok, který dodal nejen Ukrajincům, ale všem, kteří je podporují, novou naději a sílu. Každý den vidíme tragické záběry z ukrajinských měst, nedávno z Charkova, kde dennodenně umírají civilisté… Všichni tomu přihlížíme, byť se snažíme pomáhat. Část společnosti je, jak říká, unavená, protože jde o opotřebovávací válku. A část společnosti je už flegmatická a snaží se dění nevnímat.
Dnes (rozhovor vznikl 2. září, pozn. red.) jsem na Praze 2 vítala prvňáčky. Máme tam jednu celou ukrajinskou třídu. Česká společnost se o Ukrajince stará. Celý stát včetně samospráv se snaží pomáhat i dál. Hovořila jsem s paní ředitelkou o tom, zda se některé děti budou chtít vrátit, kdyby válka skončila. A ona mi řekla, že mnohé z nich se prostě nemají kam vrátit. Jde často o děti z oblastí, kde jejich vesnice a města lehla popelem a řada jejich příbuzných byla ruskými vojáky zavražděna. V té chvíli si člověk uvědomí hrůzu nejen každodenní války a záběrů v televizi, ale toho, že po světě žije řada Ukrajinců v azylu, v provizoriu. To je také frustrující. Všichni bychom se měli snažit o to, aby se vojenská pomoc zintenzivnila, což zaznělo i z úst některých politiků na setkání Globsec. Není to o tom, že Ukrajina nesmí prohrát. Ukrajina musí vyhrát.
Například z Polska jsme ale slyšeli sdělení, že Ukrajincům už dalo všechno, co mohlo. Jak jsme na tom my?
Nejintenzivněji jsme Ukrajině vojenský materiál poskytovali v začátcích válečného konfliktu. Později jsme se více zaměřili na výcvik ukrajinských vojáků, jelikož náš vojenský materiál není nekonečný. Postupně nám přichází materiál nový, a poté můžeme něco dalšího poskytnout. Držím se dohody o tom, že nikdy nedovolíme, aby Česká republika byla bez techniky. Zaměřujeme se tedy na výcvik a kupujeme si čas muniční iniciativou. Snažíme se zvyšovat kapacity na výrobu nejen munice, ale celkově vojenského materiálu. Myslím si, že to Evropa pochopila dostatečně. Při setkání s italským ministrem obrany jsme o tomto tématu mluvili. České firmy s Itálií spolupracují, mají tam i nějaké kontrakty i v rámci munice, takže jsme se shodli na tom, že jsme oproti Rusku v zásadní nevýhodě, protože tam jedou fabriky naplno. Ztrátu ze začátku války nedoženeme. V naší muniční iniciativě je už patnáct zemí. Česká republika byla vybrána jako jedna z pěti zemí, která bude moci participovat na financích ze zmrazeného ruského dluhu, které půjdou právě na muniční iniciativu. Beru to jako důkaz toho, že nám svět důvěřuje.
Směrem k muniční iniciativě se ale objevila kritika v souvislosti s výší marží.
Ministerstvo obrany neurčuje marže, to je jasné. My nejsme obchodníci s municí, dáváme dohromady donátorské země se subjekty, které vědí, kde munice po světě je. Buď se spojí a dohodnou, nebo se nespojí a nedohodnou. O ničem jiném to není. Jsem poměrně rozpačitá z některých výroků ve veřejném prostoru, které na adresu muniční iniciativy zazněly, například z úst pana senátora Wagenknechta, který z toho asi udělal součást své předvolební kampaně. O to je to horší, protože jakékoli pochybnosti, které budou zaznívat, mohou na celé věci zanechat skvrny. To by si pan senátor měl uvědomit. Opakovaně jsme mu nabízeli, že se s ním sejde můj náměstek a všechno mu vysvětlí. Z druhé strany ale nebyla vůle.
My nic nezamlčujeme a toto mě velmi mrzí. Pokud se někdo raduje ze zpochybňování muniční iniciativy, je to Rusko. Na různých proruských serverech už to koluje. To, že se za války na vojenském materiálu vydělává, je prostě fakt. Stejně tak se za války v minulosti vydělávalo na potravinách. Jen si vezměme příklad pomoci Československa při vzniku Státu Izraele. Za tuto pomoc jsou nám Izraelci dodnes vděčni, ale kdyby tehdejší ceny někdo posuzoval, možná bychom se dost červenali. Já sama nemohu apelovat na žádné firmy, protože jsem ráda, že jdou do tak velkého podnikatelského rizika. Ceny jsou stále srovnatelné s cenami, které se ukazují na některých zahraničních kontrolních serverech a srovnávačích. Nikdo nikdy kontrakty nezpochybnil. V posledních dnech jsem měla možnost mluvit se třemi bývalými ministry a se dvěma ministry současnými. Žádný z nich neřekl, že by měl o muniční iniciativě pochybnosti, naopak. Podle nich jde o konkurenční či politický boj. Všichni mají za to, že by do nákupu munice mělo proudit více finančních prostředků, a nabízejí pomoc.
Jak to s muniční iniciativou vypadá? Jak dlouho může fungovat?
Chtěla bych říct, že až se bude blížit konec války, nebude zapotřebí. Jenže konec války bohužel v dohlednu není. Dokud budeme mít informace o zdrojích munice, dokud budou subjekty či státy ochotné na tom finančně participovat, budeme v tom pokračovat. To, že se této věci zhostilo ministerstvo obrany a lidé, kteří mají jako hlavní náplň práce úplně jinou agendu, není jednoduché. Pro nás by samozřejmě bylo jednodušší s celou věcí přestat. Nám ale záleží na tom, abychom překlenuli období, než budou západní země schopny munici vyrábět v takové míře, že budou na Ukrajinu, případně jinam do světa, plynule putovat dodávky. Vždyť aktuálně často ani munice není stoprocentně kvalitní a musí se repasovat. Není to jednoduché, ale naši lidé to dělají a chtějí pokračovat tak dlouho, dokud nám budou síly stačit.
To ale může znamenat i celá léta.
Je to tak. Pravidla v rámci Evropské unie, která z vojenského podnikání udělala tzv. dirty byznys, se mění hodně pomalu. V minulosti jsem se snažila být aktivní v rámci změny myšlení bank, od firem máme příznivou odezvu. To je ale jen jedna z problematických věcí. Když seženete úvěry u bank, potřebujete nakoupit stroje na výrobu vojenského materiálu. Čekací lhůty mohou být i dva nebo tři roky. Chybí zaměstnanci. Dělnických profesí ubylo i kvůli válce. Myslím si ale, že Evropa se poučila. Rusko tyto věci vůbec neřeší a my si na sebe častokrát šijeme delší bič, než bychom museli.
Poskytujeme tedy zbraně a techniku tak, aby se nestalo, že Česku bude něco chybět. Co vlastně aktuálně armáda potřebuje? Co potřebujeme nakoupit?
Všechno. Vnitřní dluh armády je obrovský a člověk by potřeboval na rezortu sedět dvě volební období proto, aby se vůbec dočkal toho, že přijede nějaká technika, jejíž nákup jako ministr podepisoval. Velké akvizice jsme realizovali v loňském i letošním roce. Ať už jde o vozidla pěchoty CV90, nebo rozhodnutí o nákupu letounů F-35. Čeká nás finální rozhodnutí o pořízení tanků, kde bychom rádi navázali na spolupráci s Německem ohledně Leopardů. To je příležitost i pro náš průmysl, na což dbáme u všech akvizic. S firmami se snažíme například vyjednat i to, aby bylo možné participovat na jiných zakázkách. Rozumím tomu, že z pohledu daňových poplatníků je možná množství finančních prostředků příliš vysoké. Ale toto není na úkor ničeho, my jsme měli povinnost plnit ta známá dvě procenta HDP na obranu, ale podařilo se to za pětadvacet let našeho členství v NATO zatím pouze jednou. V rezortu obrany se vždy škrtalo na úkor jiných rozpočtů a nyní dostáváme to, co jsme tu měli mít už těch pětadvacet let. Ano, jde o dobu, kdy tu máme válečný konflikt na Ukrajině. Proč se nenakupovalo v době konjunktury a míru? Vždyť v rozpočtu ministerstva obrany tehdy zbývaly miliardy a vojenský materiál bylo možné sehnat i za jiné peníze. Já ale nefňukám, věděla jsem, do čeho jdu, i to, že to nebude jednoduché.
Jednání mezi vládami navíc probíhají složitě. Jednala jsem například se svým švédským protějškem a povzdechla jsem si, že bilance Česko-Švédsko je trochu jednostranná, protože Česká republika si pronajímala gripeny, jejichž životní cyklus končí v příštích letech. Pořizujeme si od nich vozidla CV90 nebo radary. Pana ministra jsem se tedy zeptala: „A co si koupíte vy od nás?“ Hovořili jsme pak o jedné akvizici, která je ve hře. Takže k tomu všemu nakupování máme snahu propagovat naše české firmy, což je velmi výrazný posun. Nikdo za tím nevidí žádné „kulišárny“, ale já mohu oficiálně přijít na jednání s katalogem českých firem a řeknu svému protějšku, aby si vybral, co naše země může poskytnout.
Změnil se vlivem války i pohled lidí na armádu?
Stoprocentně. I sami si děláme svoje průzkumy a v loňském roce nám ukázal důvěru v armádu ve výši 74 procent. Důvěra je trvale vysoká, jsem za to ráda. Není vždy všechno zalité sluncem, samozřejmě že některé výroky politiků či vojáků mohou zvlášť v době dezinformací způsobit něco, co nabobtná do úplně jiných rozměrů, než jaký byl původní záměr. Minulý týden se například slavilo Slovenské národní povstání, kam byl pozván z politiků pouze prezident Pavel, který nemohl přijet. A my se najednou dozvídáme, že vládní politici oslavy ignorovali a chovali se neslušně. Přitom my jsme žádné pozvání neobdrželi. Fialova vláda žádné pozvání nikam neodmítla, na Slovensku byl náčelník generálního štábu a letěly tam naše gripeny. I tohle vyvolává další nenávist a lze to jen těžko vysvětlit, takže děkuji za každého novináře, který píše fakta.
Když zmiňujete hysterii v médiích, teď se třeba dočítáme, že už si nikdo nebude moci vzít na ryby maskáče. Zakázala jste lidem maskáče, paní ministryně?
Nezakázala. Ani na ryby, ani na chatu, ani na houby. Jen jsme sjednotili legislativu, která platí například pro Policii ČR. Sjednotili jsme výši pokuty. V policejním stejnokroji s jasnými prvky, které mohou někoho zmást, na ryby také nikdo nechodí. Vždycky se k tomu bude přistupovat tak, jestli jde o uniformu zaměnitelnou s tím, že by se někdo mohl domnívat, že se jedná o vojáka v činné službě. To se dělo například při protivládních demonstracích, kde byli lidé v různých uniformách, a mě zahlcovaly žádosti s fotografiemi těchto lidí s dotazy, zda se jedná o vojáky z povolání, protože to by bylo nepřijatelné. Nejednalo se o vojáky z povolání, ale veřejnost si to mohla myslet, protože na uniformách měli prvky, jejichž záměrem mohlo být, aby evokovali to, že jde skutečně o armádu. Byli jsme opakovaně vyzýváni k úpravám legislativy tak, aby v tom bylo naprosto jasno. Pokud někdo zneužije uniformu pro nějaký účel, musí být nutné sankci uložit. Ale pokud jde někdo do lesa na houby v maskáčích z army shopu, opravdu se vůbec nic neděje.
Ani ne za měsíc bude zbývat jen rok do sněmovních voleb. Řekla jste, že by vlastně bylo dobré, kdyby ministr mohl strávit dvě volební období v rezortu a dotáhnout některé věci. Máte nějakou představu o tom, co by vláda měla zlepšit či udělat, aby se něco takového mohlo stát?
Myslím si, že vláda Petra Fialy dělá spoustu pozitivních a nutných věcí, do nichž se jiným vládám nechtělo. Na ministerstvu obrany to vidím dnes a denně. Jakoukoli skříň otevřete, vypadne na vás pár kostlivců. A jsou to kostlivci, kteří tam už jsou i tři nebo čtyři volební období. Tak je to i v jiných rezortech. Bohužel neumíme výsledky naší práce dostatečně prezentovat a prodávat. Není to ale jen o nás, ale i o tom, že v médiích je prostě přemíra informací, lidé často čtou jen titulky a již se nedozvědí kontext a vysvětlení. A v těch titulcích je často konflikt a negace, což se musí ve veřejném mínění odrazit. O pozitivních věcech se samozřejmě píše vždycky hůř než o těch negativních. To je klasická lidská povaha.
Nežijeme v úplně standardní době. Lidé měli obrovská očekávání. S odstupem času se ale ukáže, že vláda Petra Fialy udělala v tomto hrozném období mnoho pozitivního, jenže výsledky našich kroků se projeví až časem. Já se také jako ministryně nedočkám prvního letounu F-35. Takhle to má i pan premiér, protože mnoho rozhodnutí bude mít efekt až po nějaké době. Tak to v životě chodí. Ale ano, měli bychom více chodit mezi lidi a přesvědčovat je o tom, že se nám podařilo zastavit další zvyšování schodku státního rozpočtu, že jsme zvládli energetickou krizi…
Nechci se vymlouvat na válku na Ukrajinu, ale opravdu to nebylo jednoduché. A od Babišovy vlády jsme toho moc nedostali, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná. Upřímně řečeno, já se ráno v šest vzbudím a s hrůzou se dívám na telefon a čekám, co se zase kde stalo. Není to jednoduché období a kdyby člověk věděl, kolik toho bude muset řešit, aniž by to čekal, možná by zvažoval, zda do takové pozice jít. Ale jak říkám – já nefňukám, nebilancuji a chci být dobrou ministryní obrany, za kterou bude vidět práce. Myslím si, že toto beze zbytku splním.
