Janina cesta do pekla a zpátky: Ukrajinka z Prahy vyrazila pro mámu a malého bráchu do Mariupolu

(Milan Tesař)

FOTO: Milan Tesař

Ukrajinka Jana Brandzi žije a pracuje v Praze od roku 2018. Pomáhá nám s úklidem, jednou za měsíc se objeví, prohodíme pár slov, a každý si jdeme po svých. Všechno změnila až válka. Jana jednoho dne prohlásila, že tu teď pár dní nebude, protože si jede domů pro příbuzné. Tehdy jsem nevěděl, že pochází z Mariupolu, a že její maminka s bráchou strávili měsíc v krytu, ale jsou stále naživu. Dobrodružná pouť k Azovskému moři nakonec trvala pět dnů a cesta zpátky sedm. Statečná čtyřiadvacetiletá dívka je skvělým příkladem člověka, který postupuje pořád vpřed – za všech okolností!

Proč jste se před čtyřmi lety vydala do Česka?
Máma pracovala jako vychovatelka ve školce, táta je podnikatel, ale po roce 2014 začal mít potíže a o svůj byznys přišel. Já chtěla být samostatná, nechtěla je finančně zatěžovat, toužila jsem mít svůj život. Po třech měsících v Praze jsem odjela domů, ale už jsem byla rozhodnutá, že se sem zase vrátím – chtěla jsem tu prostě žít.

Proč právě Praha?
Původně jsem chtěla do Polska, ale jeden den jsem zapnula televizi a slyšela, že v Česku je nedostatek pracovní síly. Zaplatila jsem agentuře kvůli vízu a pracovnímu povolení. Umístili mě do Jablonce do továrny na čokoládu, ale když jsem přijela autobusem na Florenc, nikdo mě tam nečekal, v agentuře měli vypnutý telefon. Zůstala jsem na nádraží bezprizorně snad sedm hodin, až mě jeden pán odvezl na zprostředkovatelnu práce. Tam mi nabídli tři možnosti: tiskárnu, zpracování ryb, anebo třídění odpadu. Dva a půl roku jsem pracovala v tiskárně na Černém Mostě, ale platili strašně málo – osmdesát pět korun na hodinu s tím, že směny trvaly taky osmnáct hodin. Pak jsem chvíli pracovala v hotelu v centru města a nakonec jsem začala uklízet v domácnostech a to mě baví.

Měla jste nějaké peníze, když jste sem přijela?
Měla jsem sto dolarů a bydlela na ubytovně.

V jaké situaci zastihla vás a rodinu válka?
Já říkala mámě už tři měsíce před invazí, že jsem koukala na ruskou televizi, kde ukazovali kilometry tanků v Rostovské oblasti, ale ona jen mávla rukou, to už je tu osm let, sem tam něco bouchne, ale neboj, kdyby něco, schováme…

Přečetli jste část exkluzivního obsahu pro předplatitele Týdeníku FORUM

Pokračujte dál ve čtení přihlášením do čtenářské zóny. Online verze článku je dostupná pouze pro předplatitele digitální verze předplatného.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]