Ukrajinka Jana Brandzi žije a pracuje v Praze od roku 2018. Pomáhá nám s úklidem, jednou za měsíc se objeví, prohodíme pár slov, a každý si jdeme po svých. Všechno změnila až válka. Jana jednoho dne prohlásila, že tu teď pár dní nebude, protože si jede domů pro příbuzné. Tehdy jsem nevěděl, že pochází z Mariupolu, a že její maminka s bráchou strávili měsíc v krytu, ale jsou stále naživu. Dobrodružná pouť k Azovskému moři nakonec trvala pět dnů a cesta zpátky sedm. Statečná čtyřiadvacetiletá dívka je skvělým příkladem člověka, který postupuje pořád vpřed – za všech okolností!
Proč jste se před čtyřmi lety vydala do Česka?
Máma pracovala jako vychovatelka ve školce, táta je podnikatel, ale po roce 2014 začal mít potíže a o svůj byznys přišel. Já chtěla být samostatná, nechtěla je finančně zatěžovat, toužila jsem mít svůj život. Po třech měsících v Praze jsem odjela domů, ale už jsem byla rozhodnutá, že se sem zase vrátím – chtěla jsem tu prostě žít.
Proč právě Praha?
Původně jsem chtěla do Polska, ale jeden den jsem zapnula televizi a slyšela, že v Česku je nedostatek pracovní síly. Zaplatila jsem agentuře kvůli vízu a pracovnímu povolení. Umístili mě do Jablonce do továrny na čokoládu, ale když jsem přijela autobusem na Florenc, nikdo mě tam nečekal, v agentuře měli vypnutý telefon. Zůstala jsem na nádraží bezprizorně snad sedm hodin, až mě jeden pán odvezl na zprostředkovatelnu práce. Tam mi nabídli tři možnosti: tiskárnu, zpracování ryb, anebo třídění odpadu. Dva a půl roku jsem pracovala v tiskárně na Černém Mostě, ale platili strašně málo – osmdesát pět korun na hodinu s tím, že směny trvaly taky osmnáct hodin. Pak jsem chvíli pracovala v hotelu v centru města a nakonec jsem začala uklízet v domácnostech a to mě baví.
Měla jste nějaké peníze, když jste sem přijela?
Měla jsem sto dolarů a bydlela na ubytovně.
V jaké situaci zastihla vás a rodinu válka?
Já říkala mámě už tři měsíce před invazí, že jsem koukala na ruskou televizi, kde ukazovali kilometry tanků v Rostovské oblasti, ale ona jen mávla rukou, to už je tu osm let, sem tam něco bouchne, ale neboj, kdyby něco, schováme…
