Janina Hřebíčková: Posílali nás klidně do minového pole

Eric Drooker

Byla jsem bývalými kolegy z OSN a NATO vyzvána, abych napsala vzpomínky na naše působení v zemích bývalé Jugoslávie v 90. letech. Toto je druhá část vzpomínek publikovaných zde na Svobodném fóru. První část je ZDE.

V Záhřebu jsem se poprvé učila řídit džíp a obrněné vojenské vozidlo, na modrou vlajku a barvu mírotvorců jsem si zvykla brzy a hrdě se k nim hlásila, i když jsme všichni věděli, že síly, které mají udržet mír beze zbraní a výstroje tam, kde je zbraní a výstroje na druhé straně až moc, nemůžou válku zastavit, můžou ji ale usnadnit obětem snášet. Všichni jsme věděli, že k udržení míru nestačí bílá auta s černými písmeny UN, ani modré přilby, neprůstřelné vesty, ani dobré úmysly mírotvorců. Primárně šlo o to pomoci lidem bez rozdílu sympatií či antipatií vůči rozpadu bývalé Jugoslávie přežít a poté budovat nové instituce, nová obydlí, školy, ukazovat psychicky narušeným cestu dál, starat se o sirotky, pomoci všem, co ztratili identitu, ji opět získat, vyrovnat se ztrátou nejbližších v rodině, přátel, mohli jsme být užiteční v celé řadě situací.

S čím jsme ale nepočítali, že agresoři nebudou často respektovat bílou ani modrou barvu, ani nápisy UN, PRESS, RED CROSS, ani jiná mezinárodněprávní a v mnoha předchozích válečných konfliktech respektovaná slova, barvy, názvy, symboly a instituce. Nečekali jsme, že se po nás bude také střílet, že nás budou mít odstřelovači na mušce, že nás pošlou doprava, přestože vědí, že je tam zaminované pole, že budou střílet na  letadlo OSN nebo že budou krást naše vozidla, naše pracovní pomůcky a že se i nás budou pokoušet znásilňovat nebo mučit v odlehlých budovách či stanech na území nikoho, kde v době války projedou pouze buď znesvářené, nebo mezinárodní síly.

I sousedé se zabíjeli

Nenapadlo nás, že sousedé, žijící v domech vedle sebe po 40 let, dokážou sebe sama zabít nebo domy zapálit, ani že dvě děti se rozhodnou jít na stranu otce a druhé dvě děti na stranu matky či strýce a že po sobě budou ve stejném obydlí střílet. Nenapadla nás spousta věcí, které přinese nenávist, strach, zoufalství, ztráta naděje a víry, nebo peníze používané silami zla ke koupi lidských duší a jejich podpory.

Všichni ti obyčejní lidé, které jsme v Chorvatsku, Bosně a Kosovu potkali, chtěli stejné věci – mír, svobodu, důstojnost. Netušili, že ani OSN ani žádná jiná mezinárodní síla nemá tu moc ani vůli je zachránit před barbarstvím, že budou muset pít dešťovou vodu z listů stromů, nebo jíst kůru stromů, aby přežili, protože kvůli ostřelování nebo zaminovanému území se i týdny nemohli dostat z obležení.

Nebo že budou muset týdny spát s miminky v malých koupelnách a WC prostorách a pít vodu z mísy a zakrývat miminku ústa, aby křik nebyl slyšet, když síly zla obcházely chodby domů a poslouchaly za dveřmi bytů. Ticho znamenalo záchranu, znamenalo, že v bytech již nikdo nebydlí, že je lidé opustili.

Netušili, že jim OSN ani žádná jiná mezinárodní organizace nepomůže, když během jedné jediné noci si museli vzít do igelitových sáčků to, co je primárně napadlo, a s miminky a starými nemocnými lidmi se vydat pěšky na 90 km cestu k hranicím jiného státu, kde je čekaly humanitární organizace s jídlem a pitím a stany pro uprchlíky. Pokud měli štěstí, došli. Spousta lidí zůstala na cestě, nebo si vytvořila dopředu hrob v horách a ve skalách, protože neměla sílu jít dál. Spousta dětí se v těch horách a skalách narodila a jen nebesa vědí, jakým zázrakem přežily ony i jejich matky. Mnoho z těchto hrůzostrašných momentů jsme nemohli zdokumentovat, ale spoustu jiných jsme natočit dokázali.

Šlo o to ukázat světu, co se děje

Poselstvím bylo ukázat světu, co se děje, ale také pomocí satelitů dát vědět rozděleným rodinám, že jsou jejich milovaní naživu. Možná o nich léta neslyšeli. Naše videodopisy, kdy člověk přečetl dopis svým blízkými na kameru, měly veliký úspěch. Během čtyř let se nám podařilo dát dohromady stovky rodin nebo jim komunikovat zprávy od jejich nejbližších, informace o jejich bytech či domech, zda jim někdo nebo něco zůstalo zachováno.

Tímto způsobem jsme komunikovali informace i místním politikům, kteří spolupracovali s OSN, OBSE a EU. Mezinárodní organizace, navzdory omezeným možnostem, s sebou přinášely kromě fyzické pomoci, jako jsou léky, potraviny, oblečení, také psychickou a symbolickou podporu.

Když jsem byla svědkem pálení drahocenných knih, knihoven a jiných částí nábytku v bytech kvůli tomu, aby lidé v dvacetistupňových mrazech nezmrzli, když jsem viděla sedmičlennou rodinu si dělit jeden bochník chleba dva dny, protože kvůli ostřelování nebylo často možné i tři dny v kuse vyjít ze sklepa, nebo když jsem viděla skákat lidi z balkonu, protože sebevražda se v té chvíli zdála osvobozením, uvědomila jsem si, jak může být náš život nicotný a důstojnost lidské bytosti pošlapána v rukou buď autokratického státníka nebo jen několika zdrogovaných zločinců, dealerů s dětmi a mladými dívkami nebo jinak postižených lidských zrůd, a jak žádné mezinárodní organizace i se sebevětším humanitárním potenciálem, s politicky konsensuálně schváleným mandátem ani s principiálně mezinárodněprávně uznaným krédem nemohou obětem válečných zločinů pomoci.

Na hrubý pytel…

Jak říká lidová říkanka, na hrubý pytel hrubá záplata. Jedině stejná vojenská, policejní a jinak organizovaná a systémová mezinárodní síla může reagovat na agresivní sílu, zastavit ji, a donutit k vyjednávání a přemýšlení. Diplomacie je primárně nutná jako preventivní síla a v prvních fázích konfliktu. Pokud se ale konflikt rozhořel, žádný mandát, historie, kultura, princip ani mezinárodní právo nejsou schopny pomoci obětem konfliktu. Zní to sice paradoxně, ale byli jsme svědky toho, že i za těchto okolností přítomnost a činnost mezinárodních organizací, jakkoli promiňte mi ten výraz bezpohlavní, umožnily silným jedincům přežít roky zlovůle, despotismu a ponižování a postavit se ďáblu, který jednu celou dekádu zabíjel, znehodnocoval, trápil, ponižoval nevinné lidi, nebo se snažil o eliminaci celého etnika.

Se svými kolegy z 26 zemí jsme byli hrdi na to, že jsme v té dekádě (kdy v míru je deset let čas poměrně neveliký, zatímco ve válce vnímáte deset let jako sto let) mohli s oběťmi být, umožnit jim díky naší různorodé práci a různým profesím věřit v dobro a že existují dobří lidé. Člověk je buď zlý, nebo dobrý, lhostejno odkud pochází, jakou má barvu pleti, jakým jazykem hovoří, jakou víru uznává, nebo co má či nemá rád.

Snad to mělo smysl

Lidské hodnoty jsou univerzální. Kromě naší tisícovky vyrobených dokumentů, které mnoha lidem pomohly a obletěly svět a daly jiným lidem vědět, co znamená válka, a snad i malinkou měrou přispěly k tomu, že se nakonec vlády dohodly na příměří, mně 13 let práce v OSN a IOM – mezinárodní organizaci pro migraci – přinesla velmi mnoho. Naučila mě vnímat politiku a diplomacii v celé své racionální podobě. Naučila mě vidět věci a lidi jinak, naučila mě pokoře před velkými silami – tím nemyslím ani země ani armády, ale přírodní síly, síly nebes a toho všeho, co je mezi nebem a zemí, mezi námi a zvířaty, rostlinami a ostatními živými entitami.

Naučila mě lásce k lidem, i když o to nestojí, nebo ji odmítají nebo se rouhají. Naučila mě racionálnějšímu myšlení, které recipročně pomohlo v tolika nesnadných životních a pracovních situacích. Naučila mě, že právo, a to ani právo mezinárodní, nesmí být chápáno jednou provždy jako dogma, ani k němu nesmíme dogmaticky přistupovat, ale namísto rigidního přístupu je třeba chápat přirozený vývoj ve vědě, v našich životech, a s tím ruku v ruce v oblasti práva. I právo musí znát flexibilitu v rámci uznávaného rámce. I právo se musí umět a chtít vyvíjet, aby mohlo obsáhnout tu šíři všeho nového, co organismus vládnutí, politického chování a vývoj na mezinárodní politické, právní a kulturní scéně s sebou přináší.

Jakýsi řád jsme uchránili

Role mezinárodních organizací, lhostejno, zda se jedná o OSN, NATO, OBSE, EU či jakoukoli jinou, reflektuje vývoj výše řečeného. Jejich role nesmí být chápána a vnímána v izolaci od tohoto vývoje.  Jsem živoucím svědkem, že po 13 letech na západním Balkáně a po čtyřech  letech na Blízkém východě mezinárodní organizace, navzdory nedostatkům a slabostem popsaným výše, dokázaly do válečného chaosu a strachu vnést do společnosti tímto postižené jakýsi řád, a to i do povědomí lidí, že i v době neklidu vnitřní klid existuje, že i v době beznaděje naděje existuje, že i v době nenávisti láska existuje.

Naše práce se mohla zdát mravenčí a marná, ale těch 283 rodin díky nám našlo své milované, dozvěděla se o jejich osudech, naše videodopisy a dokumenty obletěly evropská a světová média, která s nimi pracovala dále, jelikož jako OSN jsme je neziskově předávaly masově dál a dál, upozorňovala demokratické režimy a vlády na to, co se děje. Tím činila jakýsi nátlak na mezinárodním poli a vyžadovala reakci.

Naše práce se odehrávala v terénu a často ve vojenských táborech, sklepích, v rozbořených domech, v džípech a vojenských obrněných vozidlech. Byla to ta nejlepší spolupráce týmu zcela rozdílných lidí se zcela rozdílnými pracovními, kulturními i profesionálními návyky, kterou jsem kdy zažila. Hovořili jsme mezi sebou pěti různými jazyky. Ta práce měla velký smysl a bylo nám ctí, že ji můžeme dělat.

Apartheid v Evropě

Apartheid na evropské půdě v zemi, která od vyhlášení své nezávislosti v roce 2008 je dnes uznaná 110 zeměmi ze 192 členských zemí OSN a 23 zeměmi EU z celkového počtu 28, nás opravdu zaskočil.

Vím, o čem mluvím, protože jsem měla tu čest v rozhovoru s panem Václavem Havlem, Nelsonem Mandelou a někdejším jihoafrickým prezidentem de Clerkem pochopit, co apartheid znamená. Možná lze říci, že se bývalá Jugoslávie na území Evropy stala jediným místem, kde si většina státníků, politiků, diplomatů, expertů na zahraniční politiku a mezinárodní právo, kde si dohromady OSN, EU, OBSE, NATO a tzv. Kvinta nejsilnějších států – Ruská federace, USA, Velká Británie, Francie, Německo a Itálie – uvědomily, že po tragédii a selhání mezinárodního společenství v případě Chorvatska, ale hlavně Bosny a Hercegoviny, je nutné, aby postupovaly společně navzdory rozdílnému politickému pohledu na dezintegraci bývalé Jugoslávie, bez rozdílu na sféry vlivu a na historický kontext jejich vlastních agend a ambicí v regionu západního Balkánu.

V Kosovu mezinárodní organizace zabránily masovým vraždám

Po celých dlouhých 11 let tato obrovská skupina zemí a mezinárodních relevantních organizací se semkla v dohledu nad správou území Kosova. V tomto jediném případě si dovolím tvrdit, že mezinárodní organizace sehrály kromě podpůrné, humanitární či rozvojové pomoci také politickou a bezpečnostní konstruktivní roli, zabránily masovým obětem a etnické čistce a daly obětem agrese a války na celém území bývalé Jugoslávie, i mimo jeho hranice, novou naději. Naději, že relevantní mezinárodní síly se zajímají nejen o ustavení stability a míru a o budování nových kapacit a institucí, ale i o navrácení ukradených identit lidí, o navrácení jejich důstojnosti a svobody. A naději, že kdysi diskriminované menšiny se nesmí v nových pozicích většiny chovat stejně špatně jako někdejší většiny.

Nejsme spasitelé

Mezinárodní organizace nejsou a nikdy nebudou spasitelé lidí v nesnázích, lidí v bolesti, lidí, kteří se ocitli na křižovatce mezi znesvářenými stranami konfliktu nevinně. Lídři jednotlivých zemí s demokratickým zřízením a lídři mezinárodních a regionálních organizací si dle mého názoru musí uvědomit, že nesmíme opakovat chyby minulosti, kdy jsme se kvůli ekonomickým či jiným partikulárním důvodům včas nepostavili autokratickým silám zla, jako byli např. Hitler, Miloševič nebo Saddám Husajn.

Ve vztahu s podobnými lidmi totiž nejen že nelze ubránit partikulární zájmy, ale vůbec žádné zájmy a ani hodnoty. Jedině za cenu zabíjení a strádání jiných lidí, za cenu ponížení obecně demokratických kulturních, společenských a právních hodnot, za cenu ponížení jich samotných těmito silami zla. Na Ukrajině nesmíme opakovat chyby 30. ani 90. let minulého století.

Takové situace se budou opakovat do chvíle, než se naučíme neopakovat chyby a postavit se zlu, ať to stojí, co to stojí, protože nic nestojí více než ztráta míru, svobod, lidských práv a lidské důstojnosti. A to si představme, kolik poté stojí ještě toto vše získat zpět, zakořenit, pěstovat, než můžeme zahájit sběr a konzumaci plodů.

Autorka působila jako první česká velvyslankyně v Kosovu (2008–2011) a zástupkyně představitele stálé mise ČR při OSN (2004–2008). V roce 2003 se stala vedoucí české mise v Iráku. Před působením na Ministerstvu zahraničí se účastnila čtyř mírových misí OSN. Předtím pracovala jako novinářka pro česká i zahraniční média. 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]